Postní doba dospěla k pašijovému týdnu, je jako proud, který nás unáší ke splavu a my se často nemáme čeho chytit, abychom se na chvíli zastavili a zamysleli nad nadcházející Velikou nocí. Letos můžeme mít netradiční záchytný bod: Hudební divadlo v Karlíně, které uvádí Jesus Christ Superstar. Je to muzikál nebo rocková opera? Ani muzikologové v tom nejsou zajedno, dospěli k názoru, že záleží na podání a interpretech. Ale to pro nás není až tak důležité. Můžeme si odpovědět, že je to novodobá pašijová hra. Má všechny její atributy: je to hra, která vznikla parafrázováním původního evangelního textu, novodobé velikonoční mystérium. Příznačné je, že název Superstar jí dal první singl, představený veřejnosti, Jidášovo nadčasové vynoření v barvitém popovém songu, který nám Ježíše představuje především jako Syna člověka,. Je to jakoby zhmotnění Ježíšovy agónie, kdy jeho božská stránka ustupuje stránce lidské – v úzkosti, opuštěnosti a záchvěvu pochybnosti.

Kdesi jsem zaslechla přirovnání: pašije podle Jidáše. Dalo by se to tak formulovat, podržíme-li se klasického pašijového schématu, Jidášova role je blízká roli vypravěče. Představuje se nám hned po předehře, kdy zpívá o své deziluzi, procitání ze sna o Mesiáši, který konečně zatočí s okupační římskou mocí a naplní dávná proroctví. Ovšem Ježíšovo království není z tohoto světa a to Jidáš nemůže překousnout. Probouzí se ze sna, ocitá se oběma nohama na zemi, „selským rozumem“ prokoukne i charisma: Věř záhy v prokletí se obdiv promění, vždyť tebe davy zbožňují a ne tvé učení. Začíná ho dráždit Ježíšova jinakost, kterou nechápe.

Jidáš je realista, je mu jasné, že tohle nemůže dobře dopadnout. Čím dál tím víc považuje Ježíše za nekompetentního, jeví se mu jako snílek, fantasta, podivín. Umí davy oslovit, ale už je nedokáže, nebo nechce organizovat a vést. Nemá v úmyslu svrhnout římskou okupační moc, nestará se o názory velekněží. Své léčitelské schopnosti neumí marketingově využít. Navíc vyhledává nevhodnou společnost, více než vlivné celebrity ho zajímají lidé na okraji. Připouští si příliš k tělu ženy a přitom mu nejde o to, co by se logicky nabízelo. Dokonce si kazí image přátelstvím s prostitutkou, nechá ji bez mrknutí okem plýtvat drahou mastí, důvěrně se s ní baví, aniž by mu šlo o její služby. Na rozdíl od Magdaleny Jidáš totiž není schopen základní důvěry a tím ani spirituálního rozměru.

Jidáš uvažuje realisticky, zhodnotí situaci jako neudržitelnou a rozhodne se jednat. Ten blázen je ztracený, spěje k průšvihu, někdo ho musí zastavit, aby nestrhl do neštěstí sebe i ostatní. Třicet stříbrných se bude hodit, ale peníze nejsou teď (výjimečně) to nejdůležitější: Jidáš přece musí zachránit sebe, apoštoly, i samotného Ježíše! Právě proto, že ho pořád má rád a nemůže ho jinak přivést k rozumu.

Ježíš vchází do Jeruzaléma a davy mu provolávají slávu (Hosanna, hey sanna). Ovšem Jidáš ví své - věř záhy v prokletí se obdiv promění - a průběh událostí mu z lidského hlediska dává za pravdu. Ježíš je superstar ale ne superman. Má své limity, dané právě jeho lidskou stránkou – je to únava, zklamání, vyčerpání, úzkost. A také podvědomá touha po docela „normálním“ naplněném životě. Potřebuje i zpětnou vazbu, nemůže činit zázraky tam, kde nenachází víru. Dav čeká, že za něj vyřeší všechno: nemoci, postižení, hlad, bídu všeho druhu. Jenomže spása nefunguje jako automat. Jeruzalémský dav je vzorkem celého lidstva, které Ježíš chce spasit. Do lidské mysli Božího syna se poprvé vkrade první stín.

Při Poslední večeři jsou apoštolové tak trochu mimo. Nechápou dosah toho, co Ježíš právě učinil, domnívají se, že už navždy budou v pohodě a těší se, jak budou sepisovat evangelium. A co jim už vůbec nedochází, to je vážnost situace. V Getsemanské zahradě v klidu usínají, zatímco Ježíš musí protrpět svou agónii a marně se ptát: Bože, proč, proč právě teď mám strach... A nejen to, ale i pochybnost, zda jeho oběť bude mít význam: Pravdu chci znát, krutou i zlou, ne lež…Jeho smrtelná úzkost vrcholí v otázce: Proč oběť mou, proč oběť mou ty chceš? Odpověď nedostane, protože pochybnosti jsou nedílnou součástí jeho utrpení: Má snad větší smysl zemřít, než abych dál žil? Odpovídá si sám: ne co říkám já, děj se vůle tvá, rychle na kříž přibij tělo mé než strachy řeknu ne.

Vzal totiž na sebe s křížem i všechnu bolest světa, minulou, přítomnou i budoucí, hřích člověka ve všech jeho podobách a následcích. V úzkosti Getseman viděl a prožil i všechny budoucí hrůzy, které si lidstvo připraví.

Zástupcem tohoto lidstva je Jidáš. Jeho role představuje archetyp, názorný příklad , kam člověk dospěje, když si svévolně hraje na „spasitele“. On to přece myslel dobře, ale ono to jaksi nevyšlo. Rád by to vzal zpátky, jenže některé kroky jsou nevratné. Něco podobného možná prožíval Hitler v bunkru pod Berlínem. Ale nemusíme uvažovat až o tak drastických případech. Jidáš zastupuje i běžného občana, sekularizovanou společnost, která reaguje alergicky na každou zmínku o svých křesťanských kořenech. Nadčasový, „multi.-kulti“ Jidáš se vynořuje těsně před ukřižováním: Dal se Buddha správnou cestou, je tam, co jsi ty? Co Mohamed? Pohnul horou? Máte mešity?

Karlínská inscenace končí náznakem Zmrtvýchvstání: kříž s Ukřižovaným je tažen vzhůru. To je na ní velmi sympatické. Dobře působí i celé provedení. Jen těch decibelů by mohlo být méně, přílišná hlučnost a ukřičenost zeslabuje celkový hluboký dojem. A co na závěr? Nejpůsobivější je píseň apoštolů, známá u nás už dávno před prvním uvedením muzikálu. Všichni jsme ji znali v jiném překladu nebo spíše v jiném dotvoření a tento text je mi bližší. Připadá mi totiž jako pádná odpověď všem „životním realistům“, v čele jejich vyslancem Jidášem:

… Díváš se na všechny naše zkoušky, jak se utápíme v starostech, bez tebe by svět byl jenom pouští, bez tebe by život neměl žádný směr a cíl. A především:Věříme, že jednou budem v míru, u tvého stolu společně s tebou víno pít.

foto: webové stránky divadla v Karlíně.