Velké mystérium: šest let po svém uzdravení z Parkinsonovy choroby, jež otevřelo cestu k blahořečení Jana Pavla II. ve Vatikánu, nalézá sestra Marie Simon-Pierre ještě dnes těžko slova, aby popsala zázrak, který ji vysvobodil z choroby, píše agentura AFP.

Foto: AP

„Proč já? To zůstává velkou záhadou. Nepochybně jsou kolem mě mnohem více nemocní lidé, děti. Nemohu na to odpovědět. Sloužíme životu. Všechny sestry se za mne modlily,“ přiznala se celá šťastná a dojatá letos v lednu, když bylo oznámeno blahořečení Jana Pavla II.

Za poslední čtyři roky to bylo již podruhé, co tato nenápadná sestra francouzské kongregace Katolických sestřiček mateřství poodhalila závoj nad svým příběhem před kamerami a mikrofony v arcibiskupství v Aix-en-Provence. Marie Simon-Pierre pochází z pěti dětí a narodila se před 50 lety v diecézi Cambrai na severu Francie v katolické rodině. Říká, že své poslání pochopila ve 12 letech při modlitbách.

Pravidelně jezdila do Lurd jako ošetřovatelka nemocných a v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek v roce 1982 se při modlitbách rozhodla stát se řádovou sestrou. V 21 letech vstoupila do kongregace Katolických sestřiček mateřství, založené před tři čtvrtě stoletím v Bourgoin-Jallieu na východě země, kde působí dodnes.

V roce 2005 pracovala v mateřské školce v Puyricardu. Již čtyři roky trpěla Parkinsonovou nemocí a pociťovala stále více bolest a bezmocnost. V dubnu zemřel Jan Pavel II., k němuž měla vždy blízko. „Měla jsem dojem, že jsem ztratila přítele. Myslím, že jsem patřila ke generaci Jana Pavla II.,“ řekla. Řádové sestry zahájily devítidenní modlitby za Jana Pavla II. „Nebylo to za mne: jestliže jsem souhlasila s tím, aby se za mne modlily, pak to bylo proto, abych mohla pokračovat ve své práci,“ upřesnila.

Nemoc však zjevně vítězila a Marie Simon-Pierre se 2. června chtěla vzdát své práce. Matka představená jí však tehdy řekla, aby počkala do svého dalšího pobytu v Lurdech, protože „Jan Pavel II. možná ještě neřekl své poslední slovo“. Večer sestra Marie dostala chuť psát a kupodivu jí to dobře šlo. Zázrak se stal v noci: probudila se ráno v půl páté a vyskočila z postele, ačkoli předtím se pohybovala jen s obtížemi.

„Onoho jitra při eucharistii jsem byla přesvědčena, že jsem se uzdravila. Je to opravdu velký zázrak, který lze slovy sotva vylíčit,“ řekla. O několik dní později se podivoval její neurolog. „Ptal se mě, zda jsem si zdvojnásobila dávku dopaminu. Řekla jsem mu: ne, úplně jsem ho přestala brát,“ vylíčila.

Podle kněze Luka Marieho Lalanna, který vedl v diecézi rok šetření, než případ předložil Kongregaci pro otázky svatořečení ve Vatikánu, podstoupila sestra Marie Simon-Pierre přísné testy, aby její uzdravení, podle současných lékařských poznatků nevysvětlitelné, bylo uznáno jako zázrak.

Z jejího vyprávění vyzařuje ještě po šesti letech ta radost, kterou pocítila, když mohla znovu psát. Byl to však Jan Pavel II., jemuž stiskla ruku v Římě v roce 1984, kdo hraje ústřední roli: zasažen stejnou nemocí dával jí odvahu bojovat a zůstat „ve službě životu“. Ta, kterou církev popisuje jako dokonalou „antistar“, bude 1. května v Římě. Přeje si však, aby „kamery byly obráceny ke Kristu“.