Někteří církevní představitelé byli propojeni se sázkovým byznysem

Jak se díváte na dnešní směřování Mladých křesťanských demokratů?

To není nic nového. V Mladých křesťanských demokratech (MKD) byly vždycky různé tendence, byli konzervativněji, pravicověji a více protievropsky zaměřeni než lidová strana. Tento trend tady byl vždycky a částečně to souviselo i s tím, že lidé s těmito názory byli organizačně zdatní a dokázali do MKD přitáhnout lidi sobě blízké, zmobilizovat je a pak MKD ovládat. To je do značné míry otázka organizační zdatnosti. Já sám jsem byl místopředsedou MKD, takže tu situaci detailně znám. Myslím, že se trochu přeceňuje vliv MKD na chod KDU-ČSL. Je to občanské sdružení, kde jsou lidé od 15 do 35 let, a občanské sdružení a politická strana je něco trochu jiného. Je pravda, že k sobě máme blízko, jsme propojeni i personálně, nicméně jsou to dva subjekty, které mají své vlastní názory. Mladí lidé to vidí po svém a asi by nebylo úplně normální, abychom se na všem shodli. Další směřování MKD bude záležet na tom, jací lidé budou do tohoto občanského sdružení vstupovat.

Ptám se vás na MKD i proto, že jejich významná část vyjádřila podporu iniciativě D.O.S.T. Ladislava Bátory.

Ano, skutečně takový názor je v MKD přítomný, jak jsem řekl, převažují tam lidé, kteří mají euroskeptický, pravicový názor typu amerických republikánů. Je evidentní, že toto směřování je tam silné.

Pavel Bělobrádek ve své kanceláři. Po levice starožitný nábytek pamatující Msgr. Šrámka, po pravici současné lidovecké děvy.

Jak se díváte na stávající koaliční návrh na majetkové narovnání mezi státem a církvemi?

Popravdě ho neznám, protože veřejně není dostupný. Doufám, že dojde k rozumnému kompromisu mezi katolíky a nekatolíky a státem.

KDU-ČSL byla v osobě bývalého poslance Šustra, starosty tělovýchovné organizace Orel, úzce spjatá se sázkovým byznysem. Hodláte Vy jako nový předseda v této linii něco měnit?

Situace se již změnila v květnu tím, že starostou Orla se stal senátor Stanislav Juránek. Víte, to není jen otázka propojení sázkového byznysu s některými našimi bývalými členy, kteří jsou nyní v TOP 09, ale jde tu i o propojení s některými církevními představiteli. Je známo, že sázkový byznys vydělává enormní peníze. Někteří si snad kupují svědomí, někteří si kupují i přízeň. Není těžké dohledat, kolik kapliček, kostelů, Božích muk, zvonů – zvláště na Moravě – je koupeno ze špinavých peněz z hazardu. A to je věc, o které se taktně mlčí. Ale je pravdou, že spousta církevních staveb je postavena či opravena z peněz chudáků, kteří hází peníze do automatů. To je myslím daleko větší problém.

KDU-ČSL s tím problém nemá od té doby, kdy Cyril Svoboda začal – zcela správně – bojovat proti hazardu. To je v současné době zřejmě horší sociopatologický jev než alkoholismus. Je to těžké proti němu bojovat, protože spousta lidí – a otevřeně říkám, že i lidé z církve – je zavázáno svým sponzorům. A celý nepořádek je dán tím, že sami provozovatelé hazardních her mohou dávat část peněz na dobročinné účely. Správné by bylo – a to jsme navrhovali, aby odvedli peníze státu a ten by pak sám ty peníze dával. Pak by to lidé nevnímali, že musí být vděčni sponzorovi, ale že je to příjem od státu. Je to doslova ďábelsky vymyšleno tak, že si provozovatelé hazardu zavazují politiky a přímo nebo nepřímo i některé církevní představitele. Samozřejmě, pan farář je pak v těžké situaci – přijmout dvě stě tisíc od sázkové firmy, nebo je nemít? A to je to ďábelské: „Toto všechno ti dám, když se mi pokloníš.“

To je ovšem věc, jež přesahuje KDU-ČSL, která má daleko širší konsekvence a jichž se trochu děsím. I v poslanecké sněmovně jsou kluby jednotlivých politických stran, ale pak tam jsou ještě neformální kluby, které jdou napříč spektrem: klub hazardu, klub ČEZu, klub Lesů ČR a mohli bychom pokračovat. Podobné je to s listinnými akciemi na doručitele. Státní úředník může vlastnit firmu a přihlásit se do výběrového řízení, a nikdo to nezjistí. Jsou kromě naší země ještě asi dvě banánové republiky, které mají listinné akcie na doručitele, všude jinde je zrušili. Hazard, korupce – ať přímá či nepřímá – zasahují i do politických kruhů.

V posledních měsících ministr Heger otevřel některá zásadní etická témata jako ukončení života, liberalizace potratů či omezení péče o nedonošené děti. Jaká stanoviska zde bude KDU-ČSL hájit?

Co se týká nedonošených dětí, tam jsme se již vyjádřili. Jednoznačně odmítáme, aby se stanovil nějaký limit, od kterého se děti nezachraňují. Co se týká toho dalšího, tak lidská důstojnost náleží každému jedinci, ať už je zdravý, nebo nemocný, a na tom se nic nemění. K liberalizaci potratů a k potratové turistice, která s tím souvisí, se stavíme zásadně negativně. V tom Hegerově návrhu jsou – podle mého soudu – i protiústavní prvky - jako například: O tom, zda na potrat půjde dívka mladší 16 let, může rozhodnout někdo za ni.

Spíše se divím, že pan docent Heger oprášil Julínkův zákon, který již jednou vzbudil kontroverzi. Rozumím některým věcem z tohoto návrhu zákona, je otázkou, zda umělé oplodnění by se mělo dělat u žen do 55 let, sterilizace a další věci. O tom je určitě potřeba mluvit. Jsou to věci, které také vyjadřují postoj společnosti k některým základním etickým hodnotám. Budeme se k tomu samozřejmě vyjadřovat, protože to je politické rozhodnutí. Do věcí, které se politiky netýkají, hovořit nemůžeme, nemůžeme moralizovat a podobně, ale ke konkrétním návrhům konkrétního politického řešení se samozřejmě vyjadřovat budeme.

Na závěr dovolte dvě osobní otázky. Jak Vás ovlivňuje ve Vašem politickém působení Vaše křesťanská víra?

Bezpochyby hodně. Můj osobní vývoj byl velice zajímavý. Tatínek je katolík, maminka evangelička z helvítského rodu od Kutné Hory. Naše rodina se však nedá považovat za praktikující. Matka do kostela občas chodí, otec málokdy, nicméně u nás doma bylo evidentní, že jsme křesťanská rodina, i za komunistů. Pravdou je, že naše křesťanská výchova spočívala v tom, že se na Vánoce pomodlil Otčenáš u štědrovečerního stolu a pak jsme občas jeli na půlnoční mši. Já osobně jsem byl vždycky věřící.

Co se týká institucionálního zakotvení, tak na mě měly velký vliv tři prázdninové kurzy angličtiny, které jsem absolvoval u Církve bratrské. Díky těmto letním kurzům, na které přijeli misionáři z USA, jsem se setkal s úplně jiným prožíváním víry, než jsem byl zvyklý. Byl to pro mne impuls zamyslet se nad některými věcmi. Byla to pro mne první možnost „sáhnout si“ na lidi, kteří víru každodenně prožívají, kteří svoji víru praktikují. To považuji za velice důležité. Vzpomínám si, jak mi náchodský pan kazatel František Marek řekl: “Víte, ono nestačí se jenom intelektuálně smířit s Boží existencí. Je potřeba Pána Boha přijmout do svého života.“

To je věta, která ve mně rezonovala spoustu let, i když jsem byl vždycky hrdý na to, že jsem katolík. Já jsem v té době začal chodit nepravidelně do kostela. Když jsem měl tu potřebu, tak jsem do kostela zašel. Asi tak od 16 do 25 let jsem do kostela chodíval, už jsem leccos věděl, nicméně ono klepání, jež se neustále ozývalo, jsem pořád odmítal. Přijetí Pána Boha do života, jak to vnímám, znamená důležité rozhodnutí, že se částečně jakoby vzdáváte své osobnosti, že ji dáte někomu jinému. A tam je ten zlom, k němuž spousta lidí nemá odvahu, protože si neumí představit, že díky tomu se člověk probudí do té správné osobnosti. Tím, že se všeho člověk vzdá a dá to do rukou Pána Boha, tak teprve pak Pán Bůh řekne: Teprve teď to jsi ty, tvé pravé já, teprve teď jsi svobodný, když se vzdáš své vůle a řekneš: Buď vůle tvá. Pak se stáváte svobodným člověkem a pak můžete být i v praktické politice svobodný.

A tak jsem teprve v 27 letech zaklepal na faru a požádal o biřmování. Chodil jsem pak na přípravu. V té době jsem také vstoupil do lidové strany, protože už jsem tyto lidi znal. To bylo v době předsednictví Miroslava Kalouska. Tehdy jsem viděl, že jak na místní, tak na celostátní úrovni je třeba se stranou něco dělat, protože i jako volič jsem nebyl s lidovou stranou spokojen. Pak mne nakonec hradecký biskup Dominik Duka biřmoval a od té doby jsem praktikujícím křesťanem. Někdo říká, že jsem vnitřní konvertita. Já si tím nejsem úplně jist, protože dar víry jsem měl odmalička. Takže v tomto mne víra ovlivnila také tím, že jsem vstoupil právě do KDU-ČSL.

A zcela na závěr dovolte otázku, kterou kladu každému: Jak se díváte na osobnost Ježíše Krista?

Řeknu vám parafrázi věty básníka Ivana Diviše: Ježíš nesmírně povýšil lidstvo tím, že na něj nakladl nesplnitelné požadavky. Tím chci říct, že Ježíš Kristus je nikoli modla, nikoli idol, ale je to zrcadlo, které nám říká: Takový bys měl být. Ale zároveň nám říká: Buď pokorný, protože nikdy takový nebudeš. Z toho pak vyplývají dvě varianty. Buď rezignujeme, protože si řekneme, že stejně takoví nikdy nebudeme, protože každý máme své limity. Nebo je tu druhý, podle mne správný křesťanský přístup, který říká: Ano, mám své limity, ale mojí povinností je neustále pracovat na tom, abych se co nejvíce přiblížil ideálu, jehož nikdy nedosáhnu, ale musím se mu neustále přibližovat. To je princip, který by měl křesťan vnímat, je to výraz pokory i neustálého vnitřního boje o vlastní charakter.

A pak pro mne je Pán Ježíš Bůh i člověk, Pán i přítel, bratr i otec. Pán Ježíš – a to pro mne bylo kdysi nejvíce nepochopitelné - není TO, ale je to ON.

První část rozhovoru najdete zde.

Foto autor.