Encyklika Rerum novarum se stala základem sociálního učení církve a Magnou chartou nového společenského a hospodářského řádu. Nástupci Lva XIII. se při formulování své sociální nauky na jeho slova odvolávali, rozvíjeli je, osvětlovali jejich význam, čerpali z nich podněty a doplňovali novými postřehy specifickými pro novou dobu.

foto: papež Lev XIII.

Objevily se námitky, že některé dobově podmíněné názory Lva XIII. nelze aplikovat na současný liberalismus. Tyto námitky pocházejí z 90. let, kdy mnozí vkládali do rodícího se kapitalismu vysoké naděje a očekávání. Vývoj v posledních dvaceti letech ukázal omezení a nedostatky tohoto systému. Dokonce se zdá, že liberalismus 21. století v sobě skrývá víc úskalí než liberalismus 19. století. Názory Lva XIII. tím opět nabývají na aktuálnosti.

Prorocký rozměr výše uvedené encykliky potvrdil Jan XXIII. ve své encyklice Mater et magistra, vydané roku 1961 k 70. výročí Rerum novarum, těmito slovy: "Sociální otázka byla původně omezena jen na dělnickou třídu, postupně se rozšířila na všechny vrstvy společnosti, národy i mezinárodní společenství a stala se otázkou světovou."

Upozornil také na nebezpečí proletarizace a pauperizace, tj. proces trvalého chudnutí společnosti (odvozeno z latinského slova pauper, tj. chudý). V současnosti postihuje hlavně střední vrstvy, které představují důležitý článek demokracie. Tyto vrstvy žily vždy pod dvojím tlakem. Touží po společenském a majetkovém vzestupu, zároveň mají strach z propadu. Kdysi nositelé tradičních hodnot nyní bojují o přežití. Rozdíly mezi středními a nižšími vrstvami se stírají, polarizace mezi bohatými a chudými roste. Jistý sociolog upozornil, že střední třída se stává proletariátem 21. století, aniž to zatím tuší.

Již Lev XIII. zdůrazňoval, že výše mzdy nesmí být ponechána hře zákonů trhu, ale musí být stanovena podle požadavků spravedlnosti a slušnosti. Měla by pokrýt potřeby dělníků a umožnit jim ukládat si něco navíc za účelem získání aspoň skromného majetku a zlepšení jejich postavení. Tímto doporučením, aniž si možná uvědomoval, otvíral cestu vzniku střední třídy. Dnešní běžný zaměstnanec, i kdyby pracoval 12 hodin denně, sotva pokryje náklady, natož aby něco našetřil.

Encyklika Mater et Magistra upozorňuje: "V zemích hospodářsky vyspělých se také často stává, že výkony a služby malého významu nebo pochybné hodnoty jsou placeny velmi dobře, ba až extrémně, ale vytrvalá a hodnotná práce celých vrstev pracovitých a poctivých občanů je odměňována příliš nízce. Tak se stává, že nestačí k slušné obživě, nebo aspoň není ve shodě s tím, co skutečně konají k dobru společnosti, není úměrná jejich podílu na zisku podniku, v kterém jsou zaměstnáni, ani jejich podílu na vzrůstu národního důchodu."

V posledních době se objevují diskuse, úvahy a články o případném návratu a obnově socialismu nebo dokonce komunismu. Socialismus je s křesťanstvím neslučitelný, protože vychází z materialismu a ateismu. Snahy o vytvoření jakéhosi křesťanského socialismu musely zákonitě ztroskotat. Kromě toho neměly logiku. Evangelium obsahuje plnost všeho, včetně lásky a péče o bližní. Není důvod k němu něco přidávat, stačí z něho víc čerpat a plněji je žít. "Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?" (2Kor 11,14).

Socialismus je nebezpečný hlavně tím, že některé problémy ve společnosti kritizuje oprávněně a nabízí líbivé recepty a návody na jejich řešení. Je ovšem dostatečně známo, že "Sám satan se převléká za anděla světla" (2 Kor 14,16).

Bl. Jan Pavel II., který významně přispěl k pádu komunismu, v encyklice Centesimus annus, vydané k 100. výročí Rerum novarum, pokládá závažnou otázku, v naší současné situaci opět aktuální. Je kapitalismus vítězným společenským systémem a jediným cílem úsilí postkomunistických zemí?

Jednoduchá odpověď neexistuje. Označuje-li se za kapitalismus hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Chápe-li se však pod pojmem kapitalismus systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná. Marxistické řešení ztroskotalo, ve světě však nadále existuje vyčleňování ze společnosti vykořisťování, lidské odcizení, materiální a morální bída. Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která se odmítá o těchto problémech byť i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil.

Církev nepředkládá žádné vlastní modely, pouze nabízí sociální učení jako nezbytnou duchovní orientaci. Uznává kladný význam trhu a podniku, ale oba tyto faktory musejí být nezbytně zaměřeny na obecné blaho a respektování důstojnosti zaměstnanců.

Sociální papežské encykliky se vyznačují objektivitou, vyvážeností a nestranností. Vycházejí z evangelia a z požadavků lidské přirozenosti, jejich vzniku předcházely rozhovory s kněžími, laiky a odborníky. Problémy analyzují do hloubky, šířky a z různých pohledů. Udivují odvahou, s jakou jejich autoři ukázali na negativní jevy - a to nikoliv jedním směrem - v duchu hlásání Božího slova vhod nevhod.

foto:archiv Magazínu ChristNet.eu