Seznamka
Statisticky k nejuctívanějším světcům na celém světě patří sv. Vavřinec. Jen v Římě nese více než třicet kostelů jeho jméno a církevní tradice ho na víc učinila patronem kuchařů. Dnes se většina odborníků shoduje na tom, že byl za Valeriánova pronásledování křesťanů sťat mečem, legenda ale říká, že byl za živa upečen na roštu. Díky její popularitě počínaje 4. stoletím se stal světcovým atributem právě rošt. Ten je také vystaven jako relikvie za oltářem v kostele sv. Vavřince Za hradbami v Římě. Tím, že datum světcovy smrti, tedy jeho narozeniny pro nebe připadají na 10. srpna, tak by možná nebylo od věci, kdyby ctěná tradice uvážila, zda by nemohl být také patronem letního grilování. Podle mého soudu, by to nebylo v rozporu se světcovou péčí o kuchaře.
Na mučednících se obvykle obdivuje jejich statečnost, ovšem u sv. Vavřince bych přidal ještě jednu ctnost. Domnívám se, že měl neobyčejný smysl pro humor. Když totiž římský prefekt tohoto jáhna vyzval, aby mu vydal poklady církve, tak Vavřinec shromáždil místní chudáky a bezdomovce a přivedl je k římskému úředníkovy se slovy, že mu přináší ty očekávané poklady. Možná právě za tento žertík zaplatil životem.
Podle legendy jde Vavřincův smysl pro humor ještě dál. My dnes žijeme v době, kdy se na televizních obrazovkách střídají zábavné programy jeden za druhým, zdálo by se, že žijeme v době, která má smysl pro humor. Opak je ale skutečností. Běda, když se někdo dotkne nás samotných, hned se urazíme a podáváme žalobu s vidinou tučného odškodného. Proto dnes přibývá právníků jako hub po dešti a chudáci nevědí, kam dřív skočit. Ctnost humoru je totiž opravdovou ctností, jen pokud kráčí ruku v ruce s pokorou. Autoři legendy o životě sv. Vavřince připomínají, že když byl mučedník smažen na roštu, obrátil se ke svým katům s prosbou, aby byl otočen na druhou stranu, protože z jedné strany je již dostatečně propečený.
Prázdniny jsou obdobím, kdy máme více času se pobavit, můžeme si dopřát nějakou tu zábavu či legraci. Nezapomeňme udělat si legraci i sami ze sebe. To je totiž jistá známka pokory, je to důkazem toho, že nechceme před Boha přistoupit s rukama plnýma zásluh, ale naopak, chceme přijmout jeho dary. Lidová tradice říká, že si člověk může něco přát, když vidí padající hvězdu. Existuje zmínka i o tzv. „Vavřincových slzách“, tak se říkalo v srpnu padajícím hvězdám na noční obloze. Zkusme, když nějakou takovou hvězdu o vlahé prázdninové noci uvidíme, Boha poprosit o více skutečné pokory, určitě nám to přinese překvapivou radost.
Foto: Francisco de Zurbarán / Wikipedia.org
