Kůrovec pohledem literárním aneb svět románů Karla Klostermanna

V nakladatelství Jaro nyní v reedicích vycházejí některé romány Karla Klostermanna (1848 – 1923) jako např. O srdce člověka a Světák z Podlesí. Stojí za to si připomenout osobnost, která v české literatuře stála vždy poněkud na okraji a osamocena, takže naše generace si ji nemůže pamatovat ani ze školních čítanek. Zato jeho dílo známe z celých souborných vydání v knihovnách prarodičů, jako například vzácná edice J.R. Vilímka s ilustracemi Fr. Vrobela z roku 1941. A přece je Klostermannův význam pro českou či evropskou kulturu mimořádný.

Klostermann bývá pokládán za spisovatele Šumavy, rapsóda a krajináře, který pronikl „do srdce šumavských hvozdů“ a do „světa lesních samot“. To je ale pouze jeden rozměr jeho díla. Klostermann je především znalcem prostředí v neoddělitelném propojení s lidskými povahami a charaktery. A je také velkým stavitelem, vynikajícím architektem skutečných lidských příběhů.

Postava, prostředí a děj tvoří velké umění románu. Právě díky této silné vnitřní dynamice příběhu není Klostermann na rozdíl od jiných českých realistů vypravěčem popisným (a dnes tedy jen obtížně čitelným), ale dramatickým. Některé z jeho románů se po právu staly předlohou k filmovému scénáři a rozhlasové dramatizaci, kupodivu však zatím nebyly objeveny divadelními režiséry. Dramatická stavba propůjčuje jeho románům i povídkám nadčasovou univerzální platnost.

Smíšené česko-německé jazykové prostředí 19. a počátku 20. století dává vyniknout povahám a charakterům literárních postav. Jejich reálné předobrazy spisovatel dobře znal, stejně jako jejich sociální začlenění, proto je jejich věrohodnost a autentičnost mimořádná. Míra fabulace se nemusí vyčerpat v lidských typech, neboť ty jsou dané. Fabulační mistrovství vychází ze zkušenosti a znalosti povah a prostředí, a může se naplno rozvinout v příběhové vrstvě. Výsledná stavba povídky či románu se potom klene jako duha nad zalesněnými horami od úvodní expozice až k finální katarzi.

Je to česká povaha, kterou Klostermann charaktery svých literárních postav vystihl s tak mimořádným citem a přesností, že i po 100 a více letech můžeme žasnout nad jeho jasnozřivostí.

Plnost a výstižnost charakterů odpovídající jejich sociálnímu rozvrstevení i psychologickým a genetickým vlastnostem nalzeneme ve všech Klostermannových dílech, jak v těch raných, lokalizovaných do nitra šumavských hvozdů a odlehlých usedlostí podél řeky Vydry a Křemelné, tak i v pozdějších, ze šumavského Podlesí či z hlubockých blat.

Charakteristika postavy je dána nejen její individuální povahou, ale také sociálními, generačními a mezigeneračními vazbami. A právě zde je klíč k mistrovství zkušeného znalce, pozorovatele a vypravěče. Znalce prostředí venkovského a sedláckého, i městského v různých oborech jako je lékařství, učitelství, soudnictví, rybnikářství či obchod. U Klostermanna nenajdeme českého sedláka či chalupníka uměle přetvořeného do nějaké mýtické národní čítankovosti. Je to vždy člověk v celé složitosti povahy, obyvatel daného prostředí, který v sobě nese všechny klady i zápory rodového pokolení. Je to pracovitý sedlák, stejně jako rozhazovačný světák a furiant, je to hospodský mluvka a slaboch, stejně jako později moudrý a s osudem smířený stařec. Nic v jeho životě není dáno nahodile, vše zapadá do soukolí opakujícího se věčného koloběhu - příběhu práce, dřiny, životních útrap, nadějí i zklamání, radosti i smutku. Člověk není nikdy určen a utvářen svou národností, ne, může žít kdekoli, odcházet do ciziny a zase se vracet, a vždy zůstane jen malou postavičkou na velkém plátně věčnosti.

Mohli bychom podrobně sledovat generační a sociální rozvrstvení Klostermannových příběhů, které utvářejí jakousi historickou mapu česko-bavorského pomezí. Je zde generace dědů, moudrých starců, kmetů jako Podílský děd nebo Rankelský Sepp, kteří poznali úlevu po zrušení nevolnictví a později i roboty a mnozí se pak pustili do hospodaření na své půdě. Vidíme velkou úctu ke generaci těch, kdo jsou ještě živými svědky zvláštního a neklidného 18. století, Napoleonských válek a dalších událostí, jež se ještě předávaly ústním vyprávěním jako kdysi bájné eposy… Opět to byla jen rozvaha a přízeň osudu, co některým pomohlo překonat útrapy a umožnilo předat generaci otců nejen statek hmotný, ale i duchovní. Ke generaci otců je Klostermann nejkritičtější (V ráji šumavském – postava Podhamerského s jeho základní charakteristikou: „Já jsem Podhamerský sedlák, a kdo je víc?“, O srdce člověka, Skláři), neboť jim klade za vinu, že v 70. letech prakticky a navždy zničili původní šumavský prales. Kůrovcová kalamita (v návaznosti na vichřici z října 1870) znamenala obrovskou příležitost ke zbohatnutí (kácením a prodejem napadeného dřeva), byla však zároveň testem prozíravosti, ve kterém jen málo jedinců obstálo díky poznání, že „zlatá doba broučkového ráje“ po čase skončí. Doba hospodářského nadbytku naučila obyvatele žít na dluh a tento dluh dopadl se vší tragickou váhou na jejich děti. Právě ty pak nesly tíži osudu v podobě exekucí majetku a nuceného exodu do ciziny. Šumava se začala vylidňovat a hospodářsky upadat (Klostermann tento proces názorně promítá do osudu několika generací v románu Skláři). Až generace vnuků a pravnuků může (ale zdaleka nemusí) znamenat naději a odvahu k novým návratům a začátkům (O srdce člověka – Kam spějí děti), k pokračování tradice, ale i k opakování chyb svých otců. Laskavost i soucit autora s těmito vnuky je opět dán znalostí prostředí, pečlivým zkoumáním jejich povah a charakterů, a nezáleží na tom, je-li syn či dcera v panských službách, světákem dobývajícím živobytí za hranicemi či budoucím dědicem rodového hospodářství.

Koloběh ročních dob i lidských osudů se roztáčí vždy znovu na pozadí dějinných událostí, které jen zřídka proniknou k uším či do srdce obyvatel těchto krajů a už vůbec neovlivňují jejich příběhy (snad s výjimkou povinné vojančiny). Klostermann dobře tuší, že vezdejší lidský příběh je zde časově ohraničen (základní románový příběh se u něj odvíjí převážně v rozmezí jednoho roku a následně se s odstupem několika desetiletí znovu hodnotí v plném dosahu pomíjivosti jednoho lidského pokolení), a brzy zmizí v nenávratnu z lidské paměti. A právě to je další důvod, proč píše své prózy „na památku zemřelých a k poučení budoucích, kteří přijdou po nich“.

Buďme tedy více vnímaví k těm autorům, kteří nám předávají moudrost našich předků, byť by to byli nepatrní venkované. Umění vyprávět příběh jakoby se z naší kultury posledních let úplně vytrácelo. Je třeba vědět, kde se mu opět učit.

^{Foto: Wikipedia.org}