Čas od času zaznívají výroky o tom, jaký byl před koncilem v církvi pořádek, že vše mělo řád a dobře fungovalo. Jako by vše fungovalo bez potíží, koncil nebyl potřeba a jen do všeho vnesl relativismus a zmatek. Zdá se ale být jasné, že tomu tak rozhodně nebylo. Snad to největší, co lze koncilu vyčítat je, že přišel pozdě. Ostatně stejně jako ten Tridentský.

Myslím, že jen málo věřících si uvědomuje, jaká byla církevní situace v době, kdy se svolával I. vatikánský koncil. Nemělo v něm jít jen o definování papežské neomylnosti v otázkách víry a mravů, ale především o formulaci toho, jak církev sama sebe vnímá, jaká je její úloha a jak by měla být strukturovaná. Koncil nebyl řádně ukončen, ale rozpuštěn a již se nikdy nesešel. Papežská neomylnost tak zůstala jako endemický výčnělek reflexe církve samé, bez dalšího systematického promýšlení.

K pochopení celkové atmosféry II. vatikánského koncilu a jeho tematické náplně je třeba učinit ještě několik dalších poznámek, na které se často zapomíná, ale které jsou klíčové. Předně je to liturgické hnutí a liturgická moderna, které měly za následek faktické rozložení liturgického slavení. Nešlo jen o to, že neexistovala jednotná liturgická linie, ale také o velké množství pobožností a svátků, které nějaké důstojné liturgické slavení umožňovaly jen velmi obtížně. Již jen to, že neděle byla vytěsněna téměř mimo liturgický rok, byl vážný problém. Nepočítaje překlady modliteb v liturgii, které působily stále větší zmatky.

V tomto období téměř neexistuje liturgika jako systematická vědní disciplína a liturgie se stává nepřehlednou, balastní a stále méně pochopitelnou. Ztěžujeme-li si dnes na kvalitu liturgie, pak je třeba vědět, že ve srovnání se situací v první polovině dvacátého století jsme na tom velmi dobře.

Další dva momenty zmíníme jen krátce – jednak je to rozvoj misií, který je spojen s potřebou křesťanství inkulturovat, což bylo jen velmi obtížně možné bez rozumného celocírkevního konsensu na tom, jak sebe sama církev vidí. V neposlední řadě je zde otázka práva – CIC vydaný v roce 1917 nastavoval jistý progresivní směr, který byl v určitém napětí s dalšími církevními dokumenty. Na tomto pozadí je třeba vidět jednání koncilu.

A právě v těchto oblastech odvedl koncil jednoznačně nejvíce práce. Jasně definova,l co církev je a jakým způsobem by se měla chovat. Výsledkem tohoto postoje je také poměrně vstřícný postoj k ekumenismu. Ne jako prázdnému heslu falešné jednoty, ale jako k procesu sbližování, komunikace a vzájemné úcty. Je to plnění Kristovy vůle – nikoli relativismus hodnot, jak se někdy můžeme dočíst. Dialog je proces, který může obě strany do něj vstupující obohatit a umožnit jim – v rámci prostoru shody – vzájemnou spolupráci v lásce.

To, že se snad začíná dařit misiím, které mohou využívat kulturního prostředí pro to, aby přinášely radostnou zvěst jazykem a způsobem přístupným pro lidi, je velkým pozitivem koncilu, který snad nikdo nemůže zpochybnit.

Způsob, jakým byla provedená liturgická reforma, ukazuje, že padla na úrodnou půdu. Témata aktivní účasti věřících, srozumitelnosti a systematického pojetí liturgického slavení, v jehož středu stojí neděle, se ukázala být jako nosná a kvalitní. Jistě ne vždy zcela dobře provedená, ale jednoznačně pozitivní. Větší liberalizace kultu tzv. tridentské liturgie pak ukazuje na bohatství, které se v obou formách obřadu skrývá.

Je paradoxní, že se někteří lidé staví do pozice konzervativních katolíků a vystupují proti koncilním reformám pod praporem boje proti modernismu. Je to totiž právě Druhý vatikánský koncil, který dává laikům mnohem více prostoru v církvi. Na takovém postoji nic konzervativního není – můžeme být konzervativní směrem k současné nauce církve, můžeme být těmi, kdo půjdou k počátkům křesťanství. Ale těžko můžeme udržet model konzervativismu směrem k Tridentu a tvářit se, že před ním ani po něm nic nebylo. Tento postoj, mj. Michal Semína, je spíše ukázkou krajního katolické liberalismu a to, že jejich názory je možné vměstnat do katolické nauky, jen ukázkou fungujícího teologického pluralismu. O žádném konzervativismu ale nemůže být řeč ani v nejmenším.