Co mi Bůh vzal, zase mnohonásobně nahradil

Prozradíte nám něco o sobě a svém dětství?

Narodila jsem se v roce 1943 jako druhá dcera Anny a Josefa Štaudových v Sádku u Poličky na Vysočině. Po otci Moravanka, po matce Češka. O výchovu nás děvčat se starala především babička, která s námi žila v jedné domácnosti. Velmi brzy ovdověla a ve snaze zachovat hospodářství, mlýn a pilu pro své potomky, měla velmi tvrdý život. I rodiče si prodělali v životě své. Měli se moc rádi, brali se těsně před válkou a potom celý jejich život byly jen samé starosti. Tatínek během války jen díky své znalosti němčiny nepřišel o život, potom rok 1948 a krutá léta padesátá, kdy nám hrozilo vystěhování, období prvních JZD… A když se konečně dočkali zaslouženého důchodu, maminka onemocněla rakovinou a v 58 letech zemřela. To byla pro nás všechny velká rána, zejména pro tatínka. Tolik se oba těšili, jak si léta v důchodu společně užijí.

Se sestrou jsme musely pomáhat na poli a v domácnosti, zejména o prázdninách. Neexistovaly pro nás žádné tábory ani rekreace.

Byla jste vychovávaná ve víře?

Naše rodina byla katolického vyznání. Společně jsme se modlili, účast na mši svaté, svatá zpověď a svaté přijímání bylo samozřejmostí.

Splnila se Vaše školácká a studentská očekávání?

Do školy jsem se vždy těšila. Ráda jsem se učila a mojí touhou bylo stát se učitelkou nebo lékařkou. To mi však nebylo dopřáno. Doporučení místní organizace KSČ bylo zamítavé. Sotva mi povolili dvouletou školu, potom že musím jít pracovat do JZD. V Bystrém u Poličky se v té době otevíralo studium na čtyřleté zemědělské technické škole, kde sháněli žáky. Tam mi povolili nastoupit. Po dvou letech studia byla opět snaha místních komunistů dostat mě ze školy ven, ale díky dobrým lidem, zejména třídnímu učiteli, jsem v roce 1962 úspěšně odmaturovala.

Kam Vás poté život zavedl a co přinesl?

Z Vysočiny, kraje kopců a lesů a krásné přírody jsem se dostala až na Hradecko. Se svým budoucím manželem jsem se seznámila v rodném Sádku, když tam zavítal s kombajnem na výpomoci při žních. Protože životní podmínky byly v úrodné polabské nížině příznivější, následovala jsem ho po svatbě do jeho rodiště Libčan. Narodila se nám dcerka Ivanka, která však byla hodně nemocná, často v nemocnicích a léčebnách. Manžel měl sestru stejně starou se mnou, která nám před očima dva roky umírala na rakovinu. Zemřela v 28 letech a zanechala pětiletého chlapce s manželem. To bylo velmi smutné období. Za měsíc po ní zemřel též její otec, můj tchán, po dvouletém upoutání na lůžku. Musím se zmínit o manželově mamince, která o svého manžela pečovala a prožívala všechny ty hrůzy a velké utrpení své dcery. Byla to hotová světice, hluboce se před ní skláním a jsem jí nesmírně vděčná za vše, co pro celou rodinu udělala.

Jak jste se dostala k práci a aktivitám v církvi?

Pracovala jsem jako účetní v místním JZD a v roce 1992 pak přešla jako účetní do obchodní firmy v Hradci Králové. V roce 2004 firma ukončila činnost a já jsem již jako důchodkyně ještě plná elánu přemýšlela, kde bych mohla být prospěšná. V té době hledalo Biskupství královéhradecké účetní pro jednotlivé vikariáty a tak jsem to šla zkusit. Byla jsem přijata a velmi ráda, že mohu být prospěšná v církvi a zejména být nablízku tak významným církevním hodnostářům v diecézi, spolupracovat s kněžími, poznat zblízka jejich náročnou službu a těžkosti, se kterými se potýkají, být jim nápomocná. Velmi jsem si vážila otce arcibiskupa Otčenáška, se kterým jsem se mohla účastnit mší sv., občas s ním promluvit, dostat od něho křížek na čelo a milé slovo. Byl to pro mě velký Boží dar. Také jsem činná i v rámci Oblastního centra Fatimského apoštolátu. Se svojí kolegyní Annou organizuji poutě do Koclířova a na jiná poutní místa. Účastním se také mnoha akcí nejen pro seniory a pomáhám ve farnosti.

Ve svém věku jste velmi mladou a aktivní prababičkou. Co se svojí pravnučkou podnikáte?

Pokud je to možné, beru pravnučku Dominiku na některé akce. To, že patřím asi k nejmladším prababičkám, není nic tak mimořádného. V naší rodině se asi nějak rychleji žije, takže už mám osmiletou pravnučku Dominiku a loni k ní přibyl bratříček Tadeášek. Této radosti se již nedožil můj manžel. Bylo to někdy hodně těžké, ale všechno jsme s pomocí Boží překonali. Se svojí pravnučkou se pravidelně účastním pobytů pro prarodiče s vnoučaty v Diecézním středisku Marianum v Janských Lázních. Já už patřím k pra-prarodičům, i když si někdy připadám jako ta moje pravnučka. Na těchto pobytech vždy vytvoříme dobrou partu, s mnohými účastníky se setkáváme každý rok, vzájemně se již známe, staří i děti.

S pravnučkou jezdím také na pobyty v Koclířově a vítám začátek nového roku mší svatou v královéhradecké katedrále a večerním ohňostrojem. Věřím, že čas, který spolu strávíme, není marný. Největší radost mám, když řekne, ´babičko, mně se u Tebe líbí, nechci ještě domů…´ Mým největším přáním je dočkat se výsledku mých modliteb, jako se dočkala svatá Monika. Ale vše je v rukou Božích… Bude to již deset roků, co jsem ovdověla. Můj život se tak zcela změnil. Něco mi Bůh vzal, ale zase mnohonásobně nahradil jinak. Jsem šťastná, že ještě mohu být alespoň trochu prospěšná, že mě někdo potřebuje a to je mým hnacím motorem.

Co byste vzkázala dnešním mladým lidem?

Aby se nebáli a neohroženě se hlásili ke své víře. Aby využívali všechny akce, které jsou jim v rámci církve nabízeny. Tyto možnosti jsme za mého mládí neměli. Vím, že to v dnešním světě mají hodně těžké, ale musí se s tím „poprat“ a vydržet. Moc jim fandím a obdivuji je, modlím se za ně. Vždyť zejména na nich záleží, jak bude naše církev v budoucnu vypadat.