TurnerKritické hlasy zapomínají, že církev je mezinárodní společenství, skládající se z více než jedné miliardy členů, vycházející ze zkušenosti dvou tisíců let a všechna svá rozhodnutí musí uskutečňovat ve světovém kontextu. Kněz se na svoje poslání připravuje velmi dlouhou dobu, řeholník ještě více, a opravdu nevím, jak by se teologicky nekvalifikovaný a duchovně nepřipravený laik, který vykonává převážně svoji civilní profesi, měl podílet na řízení církevních struktur a rozhodovat. Tito kritici si však hlavně neuvědomují, že církev je především vedena Duchem svatým.

Vzpomínám na své osobní setkání s německým, bývalým katolickým knězem Eugenem Drewermannem, psychoterapeutem - psychoanalytikem, autorem známé publikace „Funkcionáři Boží“ (Kleriker: Psychogramm eines Ideals, v it. Funzionari di Dio), který také podrobuje církev velmi přísné kritice, jež se v mnohém podobá požadavkům, které dnes žádá rakouské římskokatolické hnutí duchovenstva a laiků. Víme dobře, že v reformovaných církvích – protestantských, anglikánských, starokatolických - velká většina těchto strukturálních a disciplinárních požadavků byla již před mnoha lety uskutečněna. Jsem přesvědčen, že za těmito reformami stála i poctivá snaha intepretovat lépe požadavky Ježíše Krista. Když jsem se však zeptal Drewermanna, proč tedy nevstoupí do jiného křesťanského vyznání, odpověděl mi: “Vždyť jsou v daleko větší krizi než římskokatolická církev", nemají o nic více kněžských povolání, mnozí duchovní ztroskotali v manželství a rozvedli se, jejich chrámy zejí prázdnotou, misijně jsou chabí a ve společnosti jsou téměř neviditelní...

Žijeme v postindustriálním světě, ve kterém de facto Bůh přestal být lidskou existenciální potřebou. To představuje velký rozdíl ve srovnání s minulostí či se situací v dnešních rozvojových zemích, kde ateismus prakticky neexistuje. Nepotřebují-li dnes lidé v bohaté Evropě Boha, pak nepotřebují ani církve a její obřady. Jinou otázkou je, co tento odklon od Boha a náboženství bude znamenat pro celou společnost ve svých důsledcích. Povinností církve ovšem je hlásat evangelium vhod či nevhod a běda nám, nebudeme-li evangelizovat (1 Kor 9,16).

Nejsem však přesvědčen, že by samy strukturální a disciplinární změny mohly radikálně situaci v katolické církvi zlepšit: zvýšit počet křtů a naplnit kostely, kněžské semináře či kláštery. Pokud však kritizujeme některé kněze a biskupy pro jejich zcela mizerná až trapná kázání, ubohou liturgii, z důvodů, že po sametové revoluci se z nich stali „velcí páni“ a podnikatelé, že se nevěnují dostatečně lidem, zejména starým a nemocným, jsou telefonicky nezastižitelní, neschopni se pro farníky obětovat, nenajdeme je ve zpovědnici, žijí pokrytecky dvojí život, více se věnují politikaření než hlásání evangelia, aby se osobně zviditelnili, často „kašlou“ na duchovní i sociální potřeby svých věřících, co nejrychleji se z pohodlnosti vysvlékají po bohoslužbě ze svých rouch a dalších symbolů, aby nebyli identifikovatelní, přejídají se, nadměrně kouří, někdy berou i drogy, z celibátu si dělají legraci či zneužívají sexuálně nezletilé..., pak s touto kritikou zcela souhlasím. Jestliže loďka církve se potápí, pak je to pro malou víru a nemravnost těch, kteří v ní sedí. Kdyby k nám dnes přišel mistr Jan Hus, myslím, že by začal velmi přísně podrobovat církev kritice morální a duchovní spíše než strukturální. Církev musí být otevřená nejen hlasu světa, ale především hlasu Boha: uchovat vysokou laťku požadavků, neslevovat, být nekopromisní a radikální, protože jen tak zůstane v Kristově duchu světlem pro tuto společnost, která ji bude identifikovat ne podle toho, že čeká na vrácení majetku od státu, ale podle mravní čistoty, opravdovosti a svatosti života těch, kteří se k ní hlásí.

Myslíte, že  hodně z těch staronových římskokatolických "reformátorů", kteří sní o jiné, tzv. „lidštější“ církvi,  by  bylo ochotno pro Ježíše a jeho evangelium přinášet oběti, trpět či zemřít?

Autor je duchovní, psycholog-psychoterapeut působící v Itálii a korespondent Magazínu ChristNet.eu. Články v této rubrice vyjadřují osobní názory autora.

Foto: obraz Williama Turnera - Slavers throwing overboard the Dead and Dying - Typhon coming on ("The Slave Ship")
1840; Oil on canvas, 90.8 x 122.6 cm; Museum of Fine Arts, Boston