Letos 28. září se na brandýském zámku konala oficiální recepce k svátku svatého Václava. Kdoví, kolik z jejích účastníků vědělo, že vedle knížete Václava patří mezi kanonizované světce katolické církve ještě jeden český panovník, rovněž spojený s dvojměstím Brandýs nad Labem – Stará Boleslav: někdejší zámecký pán Karel, jako rakouský císař toho jména první a jako český král třetí…

Karel na zámku (o jehož územní příslušnost vedly Brandýs a Boleslav spor) bydlel od roku 1908 jako mladý důstojník místní posádky sedmého dragounského pluku. O tři roky později si na něj přivedl svou nevěstu Zitu Bourbonsko-Parmskou. Roku 1917 už jako císař brandýské panství koupil, aby mu nedlouho poté bylo po vzniku Československé republiky zkonfiskováno. Nedávno se však na ně zvláštním způsobem vrátil: dne 1. května 2011 byla ve staroboleslavském poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie posvěcena kaple blahoslaveného Karla s jeho relikvií…

Karlův svátek (den, kdy si jej mohou připomínat katolíci ze zemí bývalé habsburské monarchie) z rozhodnutí papeže Jana Pavla II. připadá na 21. října. V tento den se před rovnými sto lety, roku 1911, konala svatba Karla a Zity. Toto velmi kulaté výročí by mohlo být příležitostí k zamyšlení se nad tím, proč chtěl Jan Pavel II. právě tohoto muže dát za vzor křesťanským státníkům i křesťanským manželům.

Manželství Karla a Zity

Karel HabsburskýZatímco svátky jiných světců připadají na den jejich úmrtí, tj. narození pro nebe, v Karlově případě jde o den začátku jeho a Zitiny společné cesty do nebe. Je doloženo, že v roce 1911 Karel své nevěstě řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomoci do nebe!“ K jejich svatbě jim papež Pius X. poslal poselství, ve kterém se uvádělo: „V hořkých chvílích, jichž jistě nebudou manželé ušetřeni, nechť je Vám oporou víra v Boha, nechť najdete útočiště ve šťastném rodinném životě.“ Jeho přání se opravdu vyplnilo. Karel a Zita měli osm dětí (osmé se ovšem narodilo až po otcově smrti) a jejich rodinný život byl vždy šťastný a příkladný. Spojovala je hluboká víra, společně sdílené způsoby uctívání Boha, ale také vzájemné sdílení všech oblastí života a doplňování se.

Britský plukovník Strutt, který s Karlem a Zitou roku 1919 prožíval nejtěžší dobu jejich života, si do svého deníku poznamenal: „Nemůžeme si představit pár lidí, kteří by se měli více rádi a byli si více věrni.“ A na konci jejich společné cesty Karel své ženě těsně před smrtí řekl: „…v náručí Spasitele ty a já a naše milované děti. Tolik tě miluji.“

Karlovy snahy o mír

Při Karlově blahořečení o něm Jan Pavel II. prohlásil: „Byl přítelem míru. V jeho očích představovala válka ,něco strašného’. Když uprostřed bouří první světové války zahájil svou vládu, pokusil se ujmout mírové iniciativy mého předchůdce Benedikta XV.“

Karel se na rozpoutání války nijak nepodílel a od svého nástupu na trůn 21. listopadu 1916 naopak pokládal za svůj hlavní úkol snažit se o její rychlé ukončení. Využil skutečnosti, že dva z bratrů císařovny Zity, Sixtus a Xavier, sloužili v „nepřátelské“ belgické armádě, a jejich prostřednictvím sondoval možnost uzavření míru se státy Dohody. V březnu 1917 Karel a Zita napsali tajný dopis, prostřednictvím prince Sixta adresovaný francouzskému prezidentovi Poincarému. Jeho text, vyjadřující císařovu touhu po míru a vstřícnost vůči „nepříteli“, stylizoval známý český kněz a orientalista Alois Musil, ke kterému měli císařští manželé naprostou důvěru (byl mj. Zitiným zpovědníkem).

V následujících měsících jednání pokračovala, nepřinesla však žádoucí výsledek. Později dokonce vedla k diskreditaci Karla I., jehož tajný dopis byl zveřejněn a on si nevěděl jiné rady než jeho obsah popřít. Za příčinu nezdaru by se dala označit skutečnost, že Karel byl se svou touhou po rychlém ukončení války mezi evropskými státníky osamocen. To se ukázalo i po mírové nótě papeže Benedikta XV. představitelům válčících států z 1. srpna 1917, kterou spontánně přivítal pouze rakouský císař.

Stejně bezvýsledné byly i Karlovy snahy o mír uvnitř habsburské monarchie, kterého chtěl dosáhnout přeměnou Rakouska ve federativní svazek svobodných národů. Císařovu manifestu z 16. října 1918, předjímajícímu vytvoření národních států, a Karlovu rozhodnutí nebránit rozpadu Rakousko-Uherska násilím však vděčíme za pokojný průběh vzniku Československa.

Císař Karel a sociální učení církve

Další důvody Karlovy beatifikace Jan Pavel II. shrnul takto: „Císař Karel od začátku chápal panovnický úřad jako posvátnou službu svým národům. Opravdově se snažil následovat povolání křesťana ke svatosti i ve svém politickém jednání. Při tom pro něj byla důležitá myšlenka sociální lásky.“

Karel byl ovlivněn sociální encyklikou Lva XIII. „Rerum novarum“ z roku 1891 a jako císař se snažil zásady sociálního učení církve uplatňovat v praxi. Usiloval o zlepšení sociálního zákonodárství a solidaritu s nejpotřebnějšími. Za jeho vlády došlo mj. k omezení pracovní doby žen a mladistvých, k přijetí zákona o ochraně nájemníků a zákona o zřízení stížnostních komisí pro dělníky v podnicích zbrojního průmyslu a ke vzniku ministerstev zásobování, zdravotnictví a sociální péče.

Karel a Zita také osobně vyvíjeli různé humanitární aktivity a pomáhali chudým ze svých soukromých prostředků, a to tak dlouho, až se jejich pokladna ocitla v mínusu. Karel pak řekl: „Není možné, abychom nechali v bídě ty nejchudší z nejchudších. Člověk může pomáhat druhým jen tolik, na kolik mu stačí prostředky. Jako císař musím jít příkladem. Ale kdyby každý plnil svou křesťanskou povinnost, nebylo by ve světě tolik bídy a nenávisti.

Blahoslavený Karel a svatý Václav

Svatý Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi. Karel, druhý „staroboleslavský“ světec a zároveň velký svatováclavský ctitel, násilnou smrtí nezemřel. Závěr jeho vlády a pozemského života byl však podobně bolestný a v jistém smyslu jej snad lze označit i za mučednický.

Na konci první světové války Karel patřil mezi poražené, jeho říše se rozpadla a on byl donucen odejít do exilu. Na přání papeže Benedikta XV., který se obával komunistické vlády ve střední Evropě, podnikl dva pokusy vrátit se na trůn alespoň v Maďarsku. Nebyl však ochoten pustit se do občanské války, a tak tyto pokusy ztroskotaly.

Dohoda poslala poraženého císaře do vyhnanství na ostrov Madeira. Majetek Habsburků byl zkonfiskován a Karel, jeho těhotná manželka a sedm malých dětí žili na Madeiře v hmotné nouzi. Když Karel v březnu 1922 onemocněl, nebyl k němu z tohoto důvodu včas zavolán lékař. Císař zemřel na zápal plic na Bílou sobotu 1. dubna 1922, s křížem v ruce a s Ježíšovým jménem na rtech. Nebylo mu ještě ani pětatřicet let.

O více než osmdesát let později, dne 3. října 2004, byl v Římě při poslední beatifikaci vedené Janem Pavlem II. blahořečen. Historik Jan Galandauer tehdy konstatoval: „Jestliže vezmeme na vědomí, že Karel byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“

Karel, který umíral se slovy „musím tolik trpět, aby se mé národy mohly zase najít“, je svými ctiteli pokládán za panovníka kristovských rysů, který dal život za mír pro svůj lid. K svatému Václavovi by mohl být přirovnáván i jako člověk, který ze světského hlediska prohrál. Z křesťanského pohledu není rozhodující politický úspěch či nezdar, ale ochota k následování Krista, který lidské činy pozvedá na vyšší úroveň…

Autor je vysokoškolský učitel na katedře religionistiky Univerzity Pardubice