Když jsem před několika roky napsal v jistém článku, že podle mého názoru máme v katolické církvi dostatek duchovenstva, ale bolestně nám chybí pro Krista zapálená srdce u oltáře a vnímavé duše v kostelních lavicích, snesla se na moji hlavu kritika. Té se pravděpodobně dočká i článek P. Živného o současné aktivitě některých teologů a laiků v Německu či Rakousku.

O tom, že má církev problémy sama se sebou a že, kromě permanentních skandálů, dnes už ničím jiným málo koho zaujme, víme všichni, kteří v ní žijeme, máme k ní synovský vztah a nejsme pouhými účastníky nedělních bohoslužeb. Nedomnívám se, že problémy kachektizující církve vyřeší v prvním kole svěcení žen, zrušení celibátu nebo účast laiků na rozhodování. Ani si nemyslím, že ve druhém kole svět přijme Kristovo evangelium a naplní se kostely díky tomu, že církev bude sezdávat homosexuální dvojice, povolovat potraty a schvalovat euthanasii.

Právě takové řešení se mi jeví jako příliš zjednodušené a samo o sobě dokazuje, že jeho autoři asi nejsou pro podobná rozhodování způsobilí a z role poradců se sami diskvalifikují. Abych vyprovokován Živného článkem, opět sám neprovokoval, dovolím si vyprávět tentokrát jen krátkou pohádku.  

Nemocnice, jak známo, je institucí, která slouží k tomu, aby poskytovala pomoc a záchranu, podporu i uzdravení, pomáhala rehabilitovat polámané pacienty a umožňovala jim hledat cesty ze staré nemoci do nového života.  V jisté nemocnici ovšem kvalita zaměstnanců od lékařů až k pomocným sanitárním silám šla rapidně a permanentně dolů. Především v oblasti zdravotnické etiky a mravního jednání personálu. Lékaři se občas opili, nechodili včas do služeb, navazovali intimní vztahy s pacientkami, zanedbávali vizity a dělali jen to nejnutnější. Pokles kvality se projevoval dále malým zájmem o medicínu jako takovou, špatným vztahem lékařů k nemocným, nezájmem o stav klientů, podáváním placeba místo kvalitní medikace, odkládáním akutních výkonů, korupcí, nedodržováním základních norem morálního kodexu a formálním přístupem ke všemu a ke každému. Stejně se chovali samotní členové personálu k sobě vzájem. Klientela přestávala lékařům důvěřovat, začínala nemocnici opouštět a klepala na dveře šamanů a léčitelů. U nich sice nenacházela ono „lege artis“, ale určitě se setkávala s větším zájmem o své potřeby.  Pacienti, kteří ve špitále zůstali, měli snahu vrátit mu kvalitu, věhlas a učinit z něho opět místo uzdravení a rehabilitace po těžkých životních pádech. Postupem času se k pacientům přidal tu a tam i někdo z nemocničního personálu.  Na první pohled byla tato zájemná snaha chvályhodná. Vzhledem k tomu, že pacienti přicházeli ze světa a lékaři se poslední desetiletí také už v nemocnici nezdržovali a většinu času trávili porůznu, začali společně hledat modely pro záchranu nemocnice právě ve světě, odvolávaje se falešně na závěry jistého Druhého lékařského koncilu.

A aby tedy dobře bylo, navrhlo se následující Desatero:

1. Lékaři měli v nemocnici přestat nosit bílé pláště a chodit v tom, co bylo právě v módních trendech.

2. Některé choroby vyškrtnout ze seznamu nemocí a tím pádem pravidelnou službu na Lince první pomoci

3. Nahradit službou občasnou. 

4. Akutní případy odkládat. 

5. Individuální přístup k pacientům nahradit rutinou.

6. Zdravotnickou osvětu, tedy prevenci proti nemocem, ohlašovat přes kopírák.

7. Aby byla respektována nezadatelná lidská práva a nezcizitelné občanské svobody, dovolit pacientům pořádat na pokojích mejdany. 

8. Konzultovat léčebné postupy s léčiteli a zvát je ke společným meditacím nad pacientovými chorobopisy.

9. Příbuzným umožnit přístup až na operační sály a zavést možnou spoluúčast rodinných příslušníků na přímé operaci člena jejich rodiny.

10. Všechny aseptické operační prostory změnit na septické.

11. Zrušit oddělené pokoje a umožnit mužům i ženám ležet, dle osobního výběru, společně.

A to všechno za účelem, aby se klienti do špitálu opět vrátili. Nemocnice přece nebyla středověká a svět kolem ní se ubíral vpřed.  A ač byli pacienti pouhými laiky, měli začít rozhodovat - zvláště ti, kteří absolvovali patřičný rychlokurz, nejen o osudu nemocnice, ale také o léčebných metodách a postupech. Neslušelo se přece zaostávat za jinými krachujícími špitály, které už to všechno dávno zavedly a se kterými se hledala společná jednota pod heslem „Aby nám všechno jedno bylo“.  V nemocnici se navrhovaly další a další zásadní strukturální a disciplinární změny, ale pacientů nepřibývalo. Naopak. Buď postupně umírali nebo, pokud ještě vládli končetinami, brali nohy na ramena.      

Všichni reformátoři totiž zapomněli na dvě malé drobnosti:

Klíč k poctivému léčení neleží v pochybných experimentech, ale v hlubinách tisíciletími osvědčené tradice a solidní rehabilitace nespočívá v módních trendech, ale má základy v obecné lidské poctivosti a v náročné věrnosti recepturám Nejvyšší lékařské autority.     

 Autor je teolog, psychiatr a spisovatel