Seznamka
Během naší lidské existence docházíme ke zkušenosti, že život nám něco dá, a potom nám to dříve či později různým způsobem opět bere zpět. Buď to neopatrností jednoduše ztratíme, nebo to ukradne zloděj anebo o to příjdeme na základě přírodních či biologických zákonitostí. Chvíle obdarování je spojena s radostí a s euforií, moment ztráty naopak s bolestí, se zlostí, s depresí... Cítíme však, že je v nás něco, co by to krásné, cenné a pozitivní, co jsme získali, chtělo uchovat, učinit nesmrtelným, věčným. Postupně přicházíme i o své zdraví a nakonec i o samotný život. Křesťanství na tyto situace reaguje a v Bibli, kterou lze nejen považovat jako knihu psanou pod inspirací Boží, nýbrž i jako odraz psychického a sociálního života člověka na jeho životní pouti, najdeme celou řadu odkazů, které se otázkami „mít“ či „ztratit“, včetně posledních věcí člověka důkladně zabývají.
Abych čtenářům ChristNetu přiblížil současnou situaci pohřebnictví u nás, vydal jsem se - přemáhaje přirozený ostych - do pohřební služby Plasy-Obora v Západočeském kraji, kterou vede sympatický manželský pár Jaroslav a Jaroslava Sadílkovi. Když jsem vcházel do dveří jejich obydlí, na dvorku bylo právě dokořán otevřené pohřební auto se dvěma rakvemi. Byly ještě prázdné. Na koho čekali? Inu dobrý začátek... Posadili jsme se do altánku v zahradě a já se začal ptát.
Jak jste se dostali k této specifické pracovní činnosti?
Sadílek: Již můj otec vedl zdejší pohřební službu. Navázali jsme proto na rodinnou tradici. Není to práce snadná, věnujeme se jí již přes dvacet let. Přicházejí k nám lidé, kteří se nacházejí v obtížné životní situaci. Snažíme se je vyslechnout a vyjít pružně vstříc jejich požadavkům, jak organizovat pohřební obřad s jejich zesnulým.
O jaký druh posledního rozloučení je dnes největší zájem?
Sadílek: Jednoznačně převládají pohřby bez obřadu, myslím tak asi 80%. Dalších 18% se týká kremace, 2% pak uložení ostatků do země. Průvod z kostela na hřbitov, jako tomu bylo vždy zvykem v minulosti, je dnes výjimečný.
Jak si vysvětlujete tak velký počet pohřbů bez obřadu?
Sadílková: Žijeme v době, která je charakterizována rozbitím mezilidských vztahů a vytěsněním smrti z veřejného života. Jestliže mladí nepřijdou za svým příbuzným do domova důchodců, jak je rok dlouhý, tak jej vlastně přestávají postupně znát. Necítí proto potřebu, aby organizovali nějaký obřad, i když je to blízký rodinný příslušník. Zatímco v minulosti tělo zemřelého se nechávalo doma, aby se s ním rodina mohla rozloučit, dnes se rychle spěchá, aby co nejdříve vše bylo ukončeno – dnešní člověk před smrtí utíká. Vymizely staré zvyky, např. že členové rodiny po šest neděl, vdova pak jeden rok, byli ve smutku oděni černou barvou. Obecně v pohřebnictví dnes převládají barvy světlejší, např. hnědá, modrá anebo i bílá.
V současné ekonomické krizi asi také hrají roli ceny za pohřební služby. V jakém rozmezí se pohybují?
Sadílek: Pokud si pozůstalí nepřejí obřad, cena se u nás pohybuje kolem 10 000 Kč, kremace 14 000 -15 000 Kč, do hrobu pak kolem 20 000 - 25 000 Kč. Záleží ovšem také na květinové výzdobě; tím mohou jít výdaje velmi nahoru ještě třeba i o 16 000 Kč. Není nutné zdůrazňovat, že lidé se dnes snaží o co nejlevnější pohřeb. Je to smutné, protože důstojné rozloučení si zemřelý zaslouží, neboť se tím vůči němu vyjadřuje úcta a vděčnost od pozůstalých.
Pohřebních obřadů jste za život viděli velké množství, jak hodnotíte úroveň řečníků?
Sadílková: Nejčastěji se setkáváme s promluvami farářů i farářek církve římskokatolické, československé husitské a českobratrské evangelické. Obsah jejich kázání je velmi hodnotný a líbí se nám. Jen někdy se stane, že některému z nich není dobře rozumět, nezvládne prostor akusticky. Je to škoda, protože lidé v takové chvíli potřebují potěšit. Máme zde faráře Pavla Zahradníčka, který aby ho lidé dobře na hřbitově slyšeli, používá megafon. Pohřeb se koná nejen proto, aby se veřejně poděkovalo zemřelému, nýbrž má i hluboký význam pro pozůstalé, pokud se týká jejich psychologického zpracovávání ztráty jim blízké osoby. Většina lidí si ale zde přeje civilního řečníka, kterým je pan prof. Zdeněk Sadílek (shoda jmen), který se po mnoho desítek let věnuje tomuto úkolu a je lidmi velmi oblíben. Pro necírkevní obřady používáme v Plasích bývalý kostel sv. Václava, který slouží jako velice vkusná obřadní síň.
Za dobu, co se věnujete této činnosti, jak se vy sami díváte na smrt?
Sadílková: Já se svým manželem trávím 24 hodin denně, vše děláme a sdílíme společně, ale nelezeme si na nervy. Zde na světě jsme jenom na procházce životem, a proto nestojí za to se rozčilovat. Neustálým kontaktem se zesnulými si jasně uvědomujeme, že stačí jen málo ke ztrátě života, a proto jsme se naučili vážit si každého dne. To je naše životní filozofie.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám vše nejlepší ve vaší práci.
Pro další informace z této oblasti mně manželé Sadílkovi ochotně zapůjčili několik čísel vynikajícího časopisu, který vychází čtyřikrát do roka pod názvem: Funeral Quartal, B2B magazín z oboru pohřebnictví. Jeho obsah pod vedením šéfredaktora Dr. Vávlava Vohlídka se periodicky zabývá péčí o zesnulé, pohřební a doplňkovou službou, pohřebnictvím a právem, technikou ve službách pohřebnictví, pohřbem v obraze církví; hospici, LDN, ústavy pro seniory; hřbitovy a jejich správou, pohřebnictvím v odkazu umění, pohřební etikou, státní správou a pohřebnictvím a přináší i adresář všech příslušných služeb (www.funeralq.cz).
Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.
Andělé kéž je provázejí do ráje, mučedníci kéž je uvitají v jeho
branách a uvedou je do svatého města Jeruzaléma.
Autor článku u rakve svého otce, Kožlany, 6. 6. 2001
