Před biřmováním mě rodiče strašili: „No počkej, nebudeš-li hodný, uvidíš jakou facku Ti pan biskup při obřadu uštědří...“ Jako nezbedné dítko jsem měl docela obavy... Po pomazání olejem skutečně biskup dává biřmovanci lehký políček na tvář. Je to proto, aby mu připomněl, že musí být statečný, trpět pronásledování a případně i pro Krista zemřít. Jedná se o jakousi ritualizací násilí.

Jako katoličtí křesťané jsme proto na "facky" byli iniciováni a když nás někdo udeří na jednu líci, měli bychom  podle slov Kristových nastavit i tu druhou… Máme však právo i políčkami vyhrožovat či je dokonce udělovat?

Opravdovou facku jsem však dostal od svého strýce, když jsem v den okupace ČSSR v roce 1968 vyšel s jeho malým synkem v náručí na náves a naivně začal s ruskými vojáky konverzovat. Tato velká facka, na kterou nikdy v životě nezapomenu, mi dala pochopit, že jsem udělal něco, co jsem neměl. Otevřela mně oči.

Facky a facičky tvoří součast našeho života. Jsou známy i mezi primáty. Je to fyzické násilí, ale může to být reakce na velice skrytý psychický a sociální tlak, kdy jsme všechny slušné formy obrany vyčerpali, když se kolem nás nebezpečně šíří bonismus, demagogie, lhaní, podvody či zneužívání náboženství.

Doby politických diktatur, ať již černých či rudých, jsou naštěstí za námi. Stejně tak jako papežský stát, či teokratické a klerikální systémy. Dnešní vládci - ať světští či církevní - musí počítat s tím, že lidé nejsou malé děti, kteří mají strach a budou jenom poslouchat. Doby, kdy jsme byli negramotní poslušní nevolníci již minuly. Některé kritické reakce, vyjadřující se jakousi biblickou hyperbolou, diskutabilní pro obsah slov či formu,  jsou však možná  lakmusovým papírkem, který se snaží upozornit, že určité hodnoty by mohly být v nebezpečí. Jsou výzvou mladých, nadšených lidí, kteří touží po tom, aby jejich církev zůstala revolučním kritickým hlasem a kvasem ve společnosti a byla více ve službě Boha než císaře. Ježíš nebyl pouze poslušný a pokorný Beránek Boží, ale dokázal se i rozzlobit a vlastníma rukama rozbít náboženský byznys v chrámovém nádvoří.

Nikdy jsem neslyšel, že by někdo z českých bojovných ateistů kritizoval Ježíše Krista. Vždy však poukazovali na to, že byl rozpor mezi jeho učením a církevní praxí. Jestliže Československá církev husitská má ve štítě své teologické fakulty heslo „dokončit českou reformaci“, pak se  to týká především oblasti mravní. Jan Hus dal také "velkou facku" těm duchovním,  kteří byli v těžkém hříchu, když zpochybnil platnost jejich svátosti, které udělovali věřícím.

Nechci obhajovat jednu ani druhou stranu, ale v každém případě, vyhrůžka profackování ČBK, o které se mluví poslední dobou v našich sdělovacích prostředcích, vede k hlubokému zamyšlení nás všech, protože je možná něco shnilého nejen ve „státě dánském“....

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je psycholog-psychoterapeut a korespondent Magazínu ChristNet.eu v Itálii.

Foto: It.arautos.org