Byl jsem ve Vatikánu a proslechlo se tam, že se chystá jmenování nových kardinálů. Jako obvykle byli skoupí na slovo a do poslední chvíle tajili, že jedním z nich má být i český kardinál – měl jím být pater Florián z České televize. Jak teď už jistě chápete, popisuji svůj úterní sen. Kolega Florián je knězem, řecko-katolickým, ženatý, otec tří dcer, jeho jmenování kardinálem je tedy reálně možné. A protože se Církev nikdy nebránila novým myšlenkám a postupům, ani mne takové rozhodnutí nepřekvapilo. Když jsem pak za rohem potkal Tomáše Halíka také už oděného do purpuru, vůbec jsem se nedivil, když za mnou přišli dva vatikánští úředníci, zda bych nechtěl i já být kardinálem. Všechno mi padlo, jen klobouk byl původně pro někoho, kdo má větší hlavu. Dovedli nás do kaple, kde se měla celá slavnost odbývat. Svatého otce zastupoval vysoký úředník. Teď bych měl napsat‚ který se náramně podobal Odilonu Štampachovi, ale nenapíšu, protože jak víte, se ve svých příbězích vždy přísně držím pravdy. Tak tedy přivítal nás úředník, který se zdálky trochu podobal Odilonu Štampachovi. Posadili nás před oltář čelem k lidu, kde v první řadě seděly samé významné osobnosti, všiml jsem si především Františka Radkovského (promiň, Františku, ale bylo to tak). Ať jsem se ale díval jak chtěl, jednoho člověka jsem nenašel. I naklonil jsem se k Tomášovi a koutkem pusy se optal: „Poslyš, jak to, že tu nikde nevidím pana kardinála Vlka?“ Také Tomáš šeptem odpověděl: „Ten nepřijde, je v nemocnici, dostal infarkt.“

Když tak člověk činí významný krok, například se stává biskupem, volí si krom erbu i heslo, většinou něco zbožného z Písma. Já bych si v takovém případě vybral lidové moravské pořekadlo „Když do pekla, tak na pěkném koni“. On vlastně každý z nás má takové heslo, své životní krédo. Například jeden tajemník význačné osobnosti, kterého mám moc rád a proto ho nebudu jmenovat, abych mu nezhatil slibnou církevní kariéru, mi vysvětloval: Došlé dopisy dám do zásuvky a když se po nich nikdo neshání, za týden klesnou do nižší zásuvky pak za další týden zase. No a mým heslem je: ‚spis, který se sám do měsíce nevyřídí, nemá smyl vyřizovat‘.

Ale takováhle životní kréda nemají jen církevní služebníci, ale i laici. A tak se vždycky velmi bavím, když nějaký reportér osloví nově vzešlou hvězdičku uměleckého či sportovního nebe a na závěr rozhovoru položí otázku: Jaké máte životní krédo? A ubohá hvězdička s telecím pohledem se zpotí, protože netuší, co to to krédo je a jestli ji něčím její manažeři nezapomněli vybavit.

To my, katolíci, jsme jinačí pašáci. Aspoň víme, že credo, tedy vyznání své víry recitujeme vždycky na nedělní mši svaté. My vlastně nějaká svá životní moudrá hesla ani nepotřebujeme hledat. Jsme na životní pouť vybaveni – víme, komu věříme, co máme dělat a kam se asi tak dostaneme, když se vyznáním budeme řídit. Přál bych tuze nám všem, katolíkům i těm ostatním, abychom se sešli na jednom místě. Ať už s jasně formulovaným životním postojem věřících, nebo s tušeným směrem těch, kdo hledají – v laskavé a odpouštějící Boží náruči.