Když tak člověk činí významný krok, například se stává biskupem, volí si krom erbu i heslo, většinou něco zbožného z Písma. Já bych si v takovém případě vybral lidové moravské pořekadlo „Když do pekla, tak na pěkném koni“. On vlastně každý z nás má takové heslo, své životní krédo. Například jeden tajemník význačné osobnosti, kterého mám moc rád a proto ho nebudu jmenovat, abych mu nezhatil slibnou církevní kariéru, mi vysvětloval: Došlé dopisy dám do zásuvky a když se po nich nikdo neshání, za týden klesnou do nižší zásuvky pak za další týden zase. No a mým heslem je: ‚spis, který se sám do měsíce nevyřídí, nemá smyl vyřizovat‘.
Ale takováhle životní kréda nemají jen církevní služebníci, ale i laici. A tak se vždycky velmi bavím, když nějaký reportér osloví nově vzešlou hvězdičku uměleckého či sportovního nebe a na závěr rozhovoru položí otázku: Jaké máte životní krédo? A ubohá hvězdička s telecím pohledem se zpotí, protože netuší, co to to krédo je a jestli ji něčím její manažeři nezapomněli vybavit.
To my, katolíci, jsme jinačí pašáci. Aspoň víme, že credo, tedy vyznání své víry recitujeme vždycky na nedělní mši svaté. My vlastně nějaká svá životní moudrá hesla ani nepotřebujeme hledat. Jsme na životní pouť vybaveni – víme, komu věříme, co máme dělat a kam se asi tak dostaneme, když se vyznáním budeme řídit. Přál bych tuze nám všem, katolíkům i těm ostatním, abychom se sešli na jednom místě. Ať už s jasně formulovaným životním postojem věřících, nebo s tušeným směrem těch, kdo hledají – v laskavé a odpouštějící Boží náruči.