Před nedávnem jsem viděl v Praze billboard s nápisem JDE TO I BEZ KORUPCE, kde podepsáni byli šéfové firem Student Agency a Unicorn. To myslíte zcela vážně, že v naší zasmrádlé české kotlině to opravdu jde bez korupce?

Já mám výhodu v tom, že našimi klienty jsou občané, a nikoli stát, kraje či obce. Takže když nežádám o veřejné zakázky, nemůže tu být ani korupce. Ti, kdo korumpují, a ti, kdo jsou korumpovaní, mají strašně těžký spánek, nikdy neví, kdy se to proti nim otočí. Nicméně teď přece jen přichází pozitivnější doba, co se týče korupce, například zákon o veřejných zakázkách. Vezměte třeba Martina Romana, o němž všichni věděli, že vlastní Škodu Plzeň, a nyní se o tom píše jako o faktu, ač to bylo předtím tabu.

Nikdy jste tedy nebyl v pokušení udělat nějakou diskrétní korupci, najmout si nějakého mazaného právníka, který má kontakty, aby tu špinavou práci udělal za vás?

Ne, ne. Já jsem vždycky věděl, že moji nepřátelé jsou bohatší, a tak bych stejně nebyl schopen je přeplatit. Třeba ministra dopravy, který rozhoduje, jestli budou výběrová řízení, nebo zda se to zadá napřímo – to bych prostě nebyl schopen uplatit. A hlavně je to strašně nebezpečný. To by si ten korupčník a korumpovaný museli absolutně důvěřovat, a i tak, ti lidé nebudou mít dobré spaní, a to je to nejdůležitější, co máme.

Co vás vlastně přivedlo k podnikání?

Studoval jsem elektrofakultu v Brně, ale nechtěl jsem zůstat v oboru, a tak jsem hledal jiné cesty, a proto jsem ve čtvrtém ročníku založil Student Agency a začal jsem posílat au-pairky do zahraničí. To byly začátky před 18 lety.

V jednom rozhovoru jste řekl zajímavou věc: „Kdybych se zítra dozvěděl, že mi zbývá měsíc života, bylo by mi to samozřejmě líto, ale odcházel bych s tím, že jsem něco dokázal.“ Promiňte mi možná hloupou otázka: Co jste tedy dokázal, můžete to říct pár slovy?

Z hlediska vzdělání a talentu jsem naprosto průměrný člověk. To, co jsem dokázal, jsem vydřel pílí a pevnou vůlí. Z neznámého studenta jsem se stal v podnikání relativně známým člověkem a pro řadu mladých lidí jsem vzor, že i když má člověk „holý zadek“ a nemá ani předpoklady, tak když bude hodně makat, může uspět. To vidím jako pozitivní, že jsem to z mála někam dorval, ač mám pořád pocit, že je to teprve začátek, mám pocit, že jsem teprve začal podnikat a a výsledky teprve začnou přicházet.

Také jste před časem řekl, že „my děláme něco jako charitu jménem doprava.“ Můžu to chápat tak, že svoje podnikání berete v duchu starého Adama Smithe jako jistou službu bližním?

V podstatě ano. Osobním smyslem mého podnikání není generovat zisk. Já ho pro sebe nepotřebuji. Ve své firmě jsem zaměstnanec a nikdy jsem ze své firmy nevytáhl jedinou korunu ve formě dividend či zisku. Všechno, co jsem kdy vydělal, šlo zpátky, a to do dopravy. My provozujeme nedotovanou dopravu, nechceme peníze od státu či krajů a snažíme se nabídnout kvalitnější služby, abychom přilákali lidi do veřejné dopravy, ať už autobusové nebo vlakové. Naše vlaky jezdí na trati Praha – Ostrava - Žilina, kde České dráhy dodnes dostávají dotace, a chceme jezdit i na dalších linkách, kde jsou České dráhy dlouhodobě ztrátové. Tím, že jsme schopni provozovat tyto vlaky ve vyšší kvalitě bez dotací, to je po mém soudu jakýsi charitativní počin. Vydělat se na tom moc nedá, ale je to pro lidi. Mně těší, že to má smysl. Můžu dokázat, že je blbost, když v celé Evropě je dálková vlaková doprava provozována bez dotací, a u nás v České republice se musí dotovat. Proto říkám, že naše doprava je charita, a to není to nadnesené, opravdová dopravní charita.

Pojďme nyní k opravdové charitě. Také jste pověděl v jednom rozhovoru: „Za pět, maximálně deset let bych chtěl, aby šla polovička zisku do charitativních projektů... Chceme hledat lidi, kterým se stalo něco, za co nemohou, a pomoci jim, znovu je „nakopnout“ do života.“ Co vás vede k této touze pomáhat znevýhodněným bližním?

Jak už jsem řekl: Já peníze k životu nepotřebuji. Dnes firma vydělává zhruba 100 milionů korun, což se zdá jako strašně moc, ale vzhledem k tomu, jaké vlakové projekty nás čekají, je to málo. A tak potřebuju ještě minimálně 5 a maximálně 10 let firmu rozvíjet a za oněch 5 či 10 let firma může vydělávat klidně 5krát tolik. A pak bude naprosto zbytečné, aby ty peníze šly zpátky do dopravy, ale můžou jít na některé charitativní projekty, které budu mít kompletně pod kontrolou. Souvisí to i s mojí přítelkyní, která je věřící – na rozdíl ode mne je tím klasickým, zaškatulkovaným věřícím. Přítelkyně je vynikající právničkou, věnuje se komerčním záležitostem (vede naše spory s ministerstvem), ale vlastně ji láká dělat něco pro lidi. Náš plán je tedy takový, že ještě chvíli budeme žít pro komerci, a pak by se chtěla starat o nějaké charitativní projekty, kde si budeme vybírat příběhy lidí, kteří si za svůj úděl nemohou. Plánujeme to spíš jako obranu vůči státu. Lidé mají někdy těžký život, protože jim ho příroda – či Bůh – nadělila, to je úděl. Ale často má člověk problémy i vůči státu, kdy je proti němu a všem institucím hrozně maličký. A ve chvíli, když mu stát nějakým způsobem zkomplikuje život, tak se těžko brání. Přítelkyně již před časem zastupovala jako advokátka ex offo jednu duchodkyni, kterou stát svou nečinností poškodil a došlo k exekucím a dalším problémům. Dotáhli to spolu až k Ústavnímu soudu a vyhráli a za viníka byl označen stát a získali i jistou náhradu škody. Když ji přítelkyně zadarmo zastupovala, tak cítila to největší naplnění. A takhle chceme v budoucnu s mojí přítelkyní pomáhat.

Vy jste teď řekl, že je to pro vaši přítelkyní naplnění. Můžu to vyjádřit tak, že charita je pro vás určité naplnění?

Asi jo, ano, ale to jsou na mě moc složitá slova.

Ředitel druhé největší české charitativní organizace Naděje Ilja Hradecký před časem v rozhlase řekl, že u nás nejsou bohatí mecenáši, ale jen zbohatlíci. Pohybujete se v byznysu, znáte více bohatých lidí, nebo zbohatlíků?

Já jsem založil firmu Student Agency jako študák a po celou dobu uplynulých 18 let jsem obklopen lidmi z mého okolí, mými kamarády ze studií. Takže já znám strašně málo podnikatelů. A těch pár, co znám, tak to nejsou zbohatlíci, do téhle komunity jsem se nikdy nedostal. Ale v této zemi je určitě strašně moc zbohatlíků, to je přirozené, ta doba prostě taková byla.

Bohatství, to nejsou jenom úspěchy, ale také boje. Není tajemstvím, že někteří lidé vás nenávidí. Když jsem před časem slyšel na Radiožurnálu ředitele ČD pana Žaludu, tak jsem z něj přímo cítil vztek a nenávist. Jak se s tím vyrovnáváte, že vás někdo z branže nenávidí?

Těch lidí, co mě nemají rádi nebo nenávidí, je vlastně pár. Takže pokud existují pozitivní a negativní energie, tak té negativní energie je tak málo, že mě to neovlivní. Ale jsou lidí typu pana Žaludy, který to neskousl. Myslel si, že nikdy nevyjedeme a také si to tak zajistil. To se mu podařilo, my dnes nejezdíme jako český dopravce, ale de facto jako rakouský dopravce, protože si pan Žaluda zajistil, že naše vagony nebude možné v České republice zaregistrovat. Nakonec se nám to podařilo díky tomu, že jezdíme jakoby s rakouskými SPZ – jednoduše řečeno. To jsou jednoduché triky, kdy oni zavolají svému kamarádovi, a ten zase zavolá jinému kamarádovi a řekne mu: „Sejměte ho.“ To člověka chvíli zlobí, ale když se člověk takhle zlobí, tak to většinou nemá šanci vyhrát, protože emoce jsou špatný rádce. Takže Žaludu už jsem přemohl – a on tam ostatně taky nebude navěky.

Před časem jste se s ním sešel v Otázkách Václava Moravce. Co jste v tuto chvíli k tomuto pánovi cítil?

Vůbec nic. Mě nevadí lidská hloupost, ale jediný, co nenávidím, je lež. Proti lži se člověk strašně špatně brání, protože když se lež pěkně řekne, tak vypadá jako pravda, a někdy je problematika tak složitá, že lidé nevědí, co je pravda a co ne. Často to berou tak, že to, co se říká v rádiu a v televizi je automaticky pravda. A mě jenom vadí, že Žaluda neustále lže, protože nemá jiné argumenty. Když jsme začali jezdit vlaky, tak po týdnu jsme pokryli naše náklady, což se Českým drahám na opravdu lukrativní lince Praha – Ostrava nepodařilo za 20 let. A on nemá na to možnost reagovat jinak, než si vymýšlet a říkat nesmysly. To je jeho strategie. Ale věřím, že lidé na to mají vlastní názor, nebo ho časem získají.

Zůstaňme ještě u mezilidských vztahů. Po deseti letech jste obnovil vztah se svojí bývalou partnerkou. Co vám říkají slova odpuštění na jedné straně, a sebereflexe či sebezpytování na straně druhé?

Odpouštět je potřeba, to je jasný, ale hlavně v mezilidských vztazích. Kdybych ale měl odpustit panu ministrovi – jednomu, druhému či třetímu, že se nerozhoduje podle toho, co je dobré pro stát a pro občana, ale co je dobrý pro jeho kamarádíčky, tak kdybych mu to okamžitě odpustil, tak bych v životě ničeho nedosáhl. Ale v mezilidských vztazích je třeba odpouštět, protože to jinak nejde, lidé jsou jen lidé. Ale v profesionálních vztazích by se jen tak odpouštět nemělo. Má se odpustit až ve chvíli, kdy druhá strana připustí chybu nebo porážku, v tu chvíli je třeba nad tím mávnout rukou, usmát se a jít dál.

Když jsem u toho úsměvu, ve vaší firmě se podařil malý zázrak, vaši zaměstnanci se na zákazníky usmívají. Jak se vám toho podařilo docílit?

Hlavně si vybíráme lidi, kterým je úsměv přirozený. Také učíme naše zaměstnance, že ten, kdo je platí, nejsem já - Radim Jančura, ani manažer, ani Student Agency, ale klient. A to v českých zemích spousta lidí nechápe, že je živí klient. A je třeba se k němu takto s úsměvem chovat, a to i v případě, že se on k nám nechová hezky. Je hloupost neuklízet vlaky proto, že je cestující okamžitě zašpiní. Ve chvíli, kdy je budeme mít krásně čisté – tak jak je máme -, tak je cestující nezašpiní. Musíme věřit člověku, že je dobrý. Když budeme řikat, že lidi jsou svině a prasata, a proto nemá cenu uklízet, tak to je špatný. Když je ten vlak už špinavý, tak já sám – ač nejsem prase -,  ho klidně trochu ušpiním, protože mi to bude připadat, že už jsem mu ani neublížil. Ve chvíli, kdy je něco čistého, pěkného, tak se k tomu lidi chovají naprosto stejně. To je moje vnímání člověka, že člověk je především dobrý. A když už se něco zašpiní, tak je to třeba okamžitě uklidit. První špína na podlaze nebo první čmouha trvá dlouho, ale pak přibude druhá, třetí a pak už to jde strašně rychle. Proto je to třeba okamžitě uklidit.

Čeho chcete ještě ve svém podnikání dosáhnout?

Já to fakt nevím. Z hlediska podnikání vůbec netuším, kam se firma a já budeme ubírat. Já koukám na rok, dva dopředu, plus ona charita, o které jsme se bavili. Ale chtěl bych pomoci. Třeba tenhle stát trochu „nakopnout“, aby začal prosperovat. Aby lidi neměli pocit, že když budou jeden na druhého zlí nebo okrádat jeden druhého, tak je to přirozené, protože to tak dělají i naši vůdci. Chci se pokusit malinkým dílem přispět k tomu, aby ti, kdo se nebojí a mají možnost mluvit nahlas (to každý nemá), mohli promluvit, aby zazněl hlas lidu. A vůdci nejsou úplně hluší. Ale ve chvíli, když je necháme dělat to, co dělají, a oni vědí, že jim to ve volbách neuškodí, tak v tom budou pokračovat čím dál víc a víc. Když je ale budeme kritizovat a hlavně si před volbami si povzpomínáme, co se za čtyři roky stalo, a udělame den zúčtování, tak se pohneme dopředu.

Máte vedle podnikání ještě nějaké zásadní životní priority, cíle pro svůj život?

Můj život je práce, a to je vlastně skoro všechno. To, že mám nějaký osobní život, přátele, to je až dalekou za tou prací.

Na závěr dovolte osobní otázku: Jak se díváte na osobnost Ježíše Krista?

Věřím v Boha a myslím, že ten Bůh je Ježíš Kristus. Je nesporné, že Ježiš Kristus existoval a mně to logicky zapadá do sebe, že on je tím Bohem. Když se někdo pohybuje na obláčcích, tak to mi moc nejde do palice, ale Ježíše Krista beru jako Boha a tím pádem si mohu i vybrat v konkurenci náboženství. Líbí se mi náboženství nedominantního typu, spíše ta menší. Protože jsem trochu buřič, tak se mi líbí husité nebo jednota bratrská. To byli lidé, kteří se vzepřeli dominantní církvi, to, že jsme se u nás vzepřeli Římu, to je nádherný, to se mi líbí a je to důležité pro vlastenectví. Já neuznávám názory pana Klause, ale líbí se mi to, že jde proti proudu. A právě to se mi líbí na těchto církvích evangelického typu, nebo třeba u anglikánů. Obecně je obrovské nebezpečí, když se to bere tak, že je tu hlavní církev římskokatolická. Tahle církev je perfektně organizovaná, má perfektní systém, ale zaspala dobu, není schopna se přizpůsobit době a tím pádem bude mít podle mého názoru velký odliv do alternativních církví, které jsou svobodnější, i obřady mají spontánnější a názory na antikoncepci a další věci jsou daleko rozumnější. Prostě se mi líbí konkurence v náboženství.

Foto: Wikipedia, autor a Student Agency