Myslím, že by bylo snad až příliš pesimistické hovořit o perspektivách farnosti v jedenadvacátém století z pohledu čistě pragmatického poklesu počtu kněží. Je také stále větší procento těch duchovních, kteří se rozhodli svoji službu opustit. Roste také věk průměrného věřícího a demografické struktury v řadě farností jsou velmi neoptimistické. Mělo by být ale toto pragmatické hledisko tím základním, o co se v úvahách o budoucnosti opřít? Myslím že nikoli.

Ilustrační foto: Oltář venkovského kostela v Jedovnici

Předně je třeba říci, že téměř jakékoli změny, které budou případně na úrovni farností probíhat, budou vždy muset mít oporu v biskupovi jako pastýři místní církve. Je to on, kdo může měnit územní strukturu své diecéze, kdo rozmisťuje kněze, dohlíží na jejich růst a formaci a vytváří celkové klima ve své diecézi. Není tedy úplně možná reforma čistě „zespodu,” ale je nutné oba proudy přinejmenším spojit.

Současný model církve si žádá  radikální změny

Naše farní struktura v zásadě odpovídá modelu, který zde byl zaveden Marií Terezií a Josefem II., kteří si z farností učinili základní administrativní kameny monarchie. Farář v sobě spojoval roli učitele, kněze, ohlašovatele technologických a hygienických novinek a především také úředníka. Proto musela být vybudována hustá síť farností tak, aby bylo možné dobře zemi spravovat. Je dobré si všimnout množství velice podobných barokních kostelů a kostelíků, které byly stavěny na základě práce speciální císařské komise.

Myslím, že současná situace církve si žádá do určité míry opačné řešení. Je třeba se vyhnout situacím, kdy je kněz sám na faře opuštěn. Nejde jen o psychologickou či sociologickou problematiku, ale o celkové prožívání kněžství, které musí čerpat ze společenství. Jen tak je možné se vyhnout syndromům vyhoření a dalším problémům, se kterými se dnes běžně setkáváme. To s sebou přináší zcela přirozenou redukci farností a to v řadě případů nikoli na polovinu, ale třeba na třetinu. Zde je třeba technickými prostředky zajistit, aby věřící měli přístup k eucharistické nedělní liturgii.

Představa pravidelného sloužení mší svatých v sobotu večer jako nedělních, nebo náhražky v podobě nedělních bohoslužeb slova jsou teologicky zcela neobhajitelné, stejně tak jako když kněz slouží pravidelně v neděli tři nebo i více mší. Tomu je nutné se vyhnout. Bylo by dobré vybudovat síť dvou druhů farností. První by zajišťovala klasické duchovní služby farního charakteru, druhé pak by byly zaměřeny na určitou skupinu (mládež, seniory, cizince) či spiritualitu (tridentská liturgie, ekumenické modlitby, charismatická hnutí atp.). Biskup musí dohlédnout na to, aby tato nová duchovní centra byla pro věřící dostupná a vyvážená. Jistě je dobré, pokud tuto činnost provádí ve spolupráci s řádovými komunitami, které žijí na jeho území.

Koncept farností nemůže být vymezen jen josefínskou reformou

Je třeba říci, že takto spravované farnosti by měly nabídnout podstatně větší duchovní vyžití, než jak tomu bylo v případě současných farností. Ať již v oblasti vzdělávání, formačních setkávání, společných modliteb, větší knihovnou nebo výstavní činností. Je třeba hledat nové cesty pastorace, které se zdají být schůdné také v tom, že se život církve neomezí jen na liturgii, ale bude posílen společný sociální kontext církve, což by tato centra mohla snadno zajišťovat.

Koncept farnosti jako místa spojeného s určitou lokalitou, tak jak ji chápal tridentský koncept a prohloubily reformy josefínské, je třeba do velké míry znovu zhodnotit a rozvrhnout tak, aby nemohlo docházet k tomu, že například pro mladé lidi neexistuje žádná možnost adekvátního společenství nebo realizace v církevním společenstvím.

Jsem přesvědčen, že nemůže být jiné cesty než zásadní redukce počtu farností, zvláště pak těch, kam kněz jen dojíždí. Jistě má tento model řadu nevýhod a slabých míst, ale je otázkou, zda jsme schopni nabídnout něco lepšího. Jistě je ale třeba říci, že tyto změny musí být spojeny s větší aktivitou laiků nebo trvalých jáhnů. To již je ale do určité míry jiná kapitola.