Příspěvky dr. Klimeše jsou mi sympatické svou odvahou „tnout do živého“ i nenuceným vtipem spojeným s nadhledem. Jeho poslední článek o možnostech léčby homosexuality považuji za uvážlivý, ačkoliv v některých vývodech klouzající po povrchu a nedomyšlený.

Nestranný pozorovatel by válku o homosexualitu, která se už cca třicet let vede, charakterizoval takto: zákopová, lítá, oprávněná a zároveň neoprávněná - z obou stran. Takže popořadě.

„Homosexuální sklon je objektivně ne-řádný, nesprávný. Popírá řád stvoření tím, že neumožňuje fyzickou reprodukci,“ tvrdí první, nazvěme ji pracovně „homofobní tábor“. Opačný, dejme tomu tábor „gay komunity“ tvrdí: „Homosexuální sklon je variantou normy – co Bůh stvořil, dobře stvořil“. Na svou podporu jednotlivé znesvářené strany dodávají: „Kdyby byla homosexualita normou, čili pakliže by se každý člověk choval homosexuálně, lidstvo by vymřelo“, praví jedni a druzí kontrují: „Homosexualitu jsme si nezvolili1, jistě i ona má v řádu stvoření své místo, opodstatnění i smysl“.

Teoreticky se zdá být situace neřešitelná: obojí totiž platí. Praxe však potřebuje jasné cíle pro své snahy ve smyslu hippokratovského „především neškodit“. Zatím vidíme, jak se situace polarizuje: homofobové se uchylují ke katechismům a papežským napomenutím, gay agenda pořádá své prajdy a hlásá libovůli ve věcech vztahových. Oběma vojskům bojujícím za svatou věc však uniká to nejpodstatnější: sebereflexe a přiměřenost.

Sebereflexí a určitou mírou pokory by propagandistická oddělení každé znesvářené strany zjistila, že sama se poznané pravdy o homosexualitě dotýká jen z části, z půle. Že druhou část pravdy nahlédla druhá, protivná strana.

Přiměřenost znamená, že mé uvažování o světě se nese v duchu respektu k proporcím všeho jsoucího, k akceptaci, že vše existuje jen kvůli míře, kterou se zachovává /vyvažuje/ vůči všemu ostatnímu. Jednostrannost, absolutizace partikulárního, narušuje tuto přirozenou míru a v touze po vyrovnání vyvolává polaritu opačnou, se stejným absolutizačním sklonem.

V kauze homosexuality tedy platí předpoklady obou stran, ale tím, že opomíjí argumentační bohatství druhé strany, narušují patřičnou rovnováhu. Správný přístup tedy vidím v syntéze: „Nevíme, proč homosexualita jako odchylka od normální heterosexuality existuje, plné pochopení jejího účelu nám zůstává skryto. Tím, že je dána několika procentům každé populace, homosexualita nikoho neohrožuje. Homosexualita není dar ani prokletí: velebení i zatracování homosexuality je nepřiměřené.“

Přál bych si, aby i katolická církev šla v naznačeném směru uvažování, aby zavrhla dosavadní jednostranné odsuzování homosexuality jako takové a větší části gay komunity dala pozitivní program pro jejich životy. S dr. Klimešem rozhodně nesdílím názor, že se katolická církev má stát jakýmsi obranným valem před gay komunitou a náručím pro ty homofily, kteří nepřijímají svou danost, kteří se skrývají a kteří chtějí svou homosexualitu potlačit a změnit.

Realisticky nahlíženo, syntetizující a přiměřený pohled na tento jev zůstane toliko okrajovým proudem na obou stranách bojiště, změnu lze těžko očekávat. Mobilizace jedněch proti druhým je všeobecně mocnějším impulzem pro jednání než rozumové a evangelijní důvody. Ty jsou, jak je tradicí, jako vždy až na tom posledním místě.

Autor je doktor filosofie a středoškolský učitel. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

[1] Klimešova pasáž o získatelnosti homosexuality např. prožitým traumatem prostřednictvím znásilnění je sice legitimní, avšak z hlediska celku druhořadá. Tato zkoumání jsou kromě jiného metodologicky značně problematická, poněvadž nelze kvalifikovaně říci, zda bylo nejdřív trauma a v návaznosti na něj změna orientace nebo odlišná orientace již byla přítomna před prožitým traumatem. To je problém „post hoc, ergo propter hoc“. U naprosté většiny těch, kdo byli kdy traumatizováni, nenásledovala změna jejich emočně-sexuálního zaměření. Jistě nemá smysl tabuizovat souvztažnost mezi traumatem a změnou orientace. Nemělo by však unikat, že v naprosté většině případů je o přirozeném zaměření člověka rozhodnuto ve chvíli jeho narození.