Více o současné volbě kardinálů, kteří byli oficiálně jmenováni v sobotu 18. února. Z blogu předního amerického "vatikánologa" Johna L. Allena Jr. Publikováno na blogu Johna L. Allena Jr. na National Catholic Reporter website, přeložil Jiří Procházka.

Papež Benedikt XVI. jmenoval v sobotu 18. února 22 nových kardinálů. Osmnácti z nich je pod 80 let a jsou tudíž oprávněni volit příštího papeže. Mezi Benediktem nominovanými kardinály je opět znatelná převaha Italů - 7 z 18 kardinálů, kteří mohou volit budoucího papeže. Z těchto 18 je jich zároveň 10 vatikánských představitelů a 12 Evropanů. Další 3 jsou ze Severní Ameriky. Pouze 3 noví kardinálové pocházejí z jiných částí světa než ze zemí tzv. Západu: João Bráz de Aviz z Brazílie, který je prefektem Kongregace pro klérus, John Tong Hon, hong-kongský biskup, a George Alencherry, arcibiskup indické syro-malabarské církve, která je v plné unii s katolickou církví.

Následuje úplný seznam nových kardinálů, jak byl vyhlášen papežem Benediktem

18 nových kardinálů s právem volit papeže

1. Fernando Filoni (Itálie), prefekt Kongregace pro evangelizaci národů
2. Manuel Monteiro de Castro (Portugalsko), hlavní penitenciář Apoštolské penitenciárie (jeden ze soudních tribunálů římské kurie)
3. Santos Abril y Castelló (Španělsko), hlavní kněz papežské baziliky St. Maria Maggiore v Římě
4. Antonio Maria Vegliò (Itálie), president Papežské rady pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov
5. Giuseppe Bertello (Itálie), president papežské komise Státu Vatikán
6. Francesco Coccopalmerio (Itálie), president Papežské rady pro výklad legislativních textů
7. João Bráz de Aviz (Brazílie), prefekt Kongregace pro klérus
8. Edwin O’Brien (USA), velmistr Řádu Božího hrobu
9. Domenico Calcagno (Itálie), president Správy majetku Apoštolského stolce
10. Giuseppe Versaldi (Itálie), president Prefektury ekonomických záležitostí Apoštolského stolce
11. George Alencherry (Indie), hlavní arcibiskup Syro-malabarské církve v Indii
12. Thomas Collins (Kanada), arcibiskup torontský
13. Dominik Duka (Česká Republika), arcibiskup pražský
14. Wim Eijk (Holandsko), arcibiskup utrechtský
15. Giuseppe Bettori (Itálie), arcibiskup florentský
16. Timothy Dolan (USA), arcibiskup newyorský
17. Rainer Maria Woelki (Německo), arcibiskup berlínský
18. John Tong Hon (Čína), biskup hong-kongský

Podle papežské tradice jmenoval Benedikt XVI. také 4 nové kardinály, kteří již věkově přesahují hranici 80 let (včetně), a proto se nemohou zúčastnit volby budoucího papeže. Taková tzv. čestná jmenování uděluje papež za celoživotní zásluhy a službu církvi.

Čestná jmenování
1. Arcibiskup Lucian Mureşan (Rumunsko), hlavní arcibiskup řecko-katolické arcidiecéze Făgăraş a Alba Iulia v Rumunsku
2. Mons. Julien Ries (Belgie), belgický kněz a světově uznávaný religionista
3. Augustinián p. Prosper Grech (Malta), teolog, vysokoškolský pedagog
4. Jezuita p. Karl Josef Becker (Německo), teolog, dlouholetý poradce Kongregace pro nauku víry

Jmenováním 18 kardinálů s právem volby se jejich celkový počet vyšplhal na 126, což je o 6 více, než je celkový limit ustavený papežem Pavlem VI. Toto číslo se ale opět ustálí na 120 26. července, kdy americký kardinál James Francis Stafford oslaví 80. narozeniny. Do té doby ale přesáhne hranici 80 let také 5 dalších kardinálů. Po sobotním jmenování nových členů tak kardinálská konzistoř celkově čítá 214 volících i nevolících členů.

Několik zamyšlení nad papežovou volbou
Jmenování kardinálů je jedním z nejdůležitějších úkolů každého papeže, protože kardinálové jsou povinni zúčastnit se tzv. konkláve, která volí budoucího papeže. Současná volba je závažná také proto, že papež Benedikt oslaví 16. dubna 85. narozeniny a i když on sám je dobrého zdraví, je v tomto věku v jeho úřadu přirozené přemýšlet o věcech budoucích.

Italové ke mně!
Je v tuto chvíli již dobře zřetelné, že papež Benedikt v mnoha směrech znovu „poitalštil“ papežskou kurii i vatikánský úřad celkově. To nejspíš vyplývá ze skutečnosti, že sám v Římě strávil posledních 30 let v čele Kongregace pro nauku víry a cítí se dobře v zázemí struktur italské církevní kultury. Jeho volba kardinálů tyto dojmy a vazby silně potvrzuje. Před Benediktovou lednovou nominací bylo v kardinálském sboru 24 Italů z celkového počtu 108 volících členů, což představuje 22 procent z celku.

Mezi 18 nově ustavenými kardinály je 7 Italů, což zvyšuje celkový podíl kardinálů italského původu na 31, což je 25 procent – tedy na plnou čtvrtinu volícího sboru. Tím Italové ve sboru kardinálů tvoří nejpočetnější národnostní blok. Druhou národnostně nejvíce zastoupenou skupinou jsou kardinálové ze Spojených států s počtem 11 volících a 7 nevolících kardinálů.

Převaha italských kardinálů ale ještě neznamená, že příští papež bude Ital. Nahlédneme-li do historie, zjistíme, že italští kardinálové měli mezi sebou mnoho rozepří, což mnohdy vedlo k neschopnosti dohodnout se na společném kandidátovi. To samé by se mohlo stát i při příští volbě.

Například milánský kardinál Angelo Scola je oblíbený některými italskými kardinály, ale jiní jsou k jeho osobě zdrženliví kvůli jeho silným vazbám na italské křesťanské vzdělávací hnutí Comunione e Liberazione. Kardinál Gianfranco Ravasi, president Papežské rady pro kulturu, je na jednu stranu všeobecně uznávaný pro svoji učenost a schopnost oslovit sekulární společnost, na straně druhé ale nemá přirozenou základnu a podporu mezi etablovanými italskými skupinami uvnitř vatikánské hierarchie.

V každém případě je nepravděpodobné, že příští papež by mohl být zvolen bez přinejmenším citelné podpory italské části kardinálského sboru.

Stále více vatikánských kardinálů
Co je ale na této skupině budoucích volících kardinálů nejzřetelnější, je jejich úzké propojení s Římskou kurií, tedy de facto vatikánskou vládou. 10 z 18 nových volících kardinálů jsou vysokými vatikánskými úředníky, nebo ve Vatikánu zastávají jiné posty.

Včetně nově zvolených kardinálů vzroste počet volících členů kardinálského sboru, kteří jsou stávajícími nebo bývalými vysokými představiteli vatikánské úřední sféry, ze 34 ze 108 na 44 ze 126, což je v přepočtu 35 procent.

To v důsledku znamená, že s takovým silným zastoupením představitelů římské kurie v kardinálském sboru roste i pravděpodobnost, že příští papež bude někdo z jejich řad.

Nápadné je, že Benedikt při své volbě kardinálů vynechal presidenta Papežské komise pro novou evangelizaci, arcibiskupa Rino Fisichella. Projekt “nové evangelizace” je ústředním bodem či leitmotivem Benediktova úřadu, jeho viditelnou prioritou a úkolem pro katolictví ve 21. století. Pokud je takovým úkolem pověřen jeden z kardinálů, podtrhuje takový krok důležitost, kterou papež úkolu přikládá. Je tudíž s podivem, že jméno Rina Fisichella na seznamu nových kardinálů chybělo. Mohlo by se zdát, že je to proto, že arcibiskup Fisichella byl dosazen do úřadu teprve nedávno, ale například Manuel Monteiro de Castro, portugalský hlavní penitenciář Apoštolské penitenciárie byl dosazen pouze jeden den před vyhlášením kandidátů a kardinálem se stává.

Kam se poděla Afrika?
Při návštěvě Beninu a zároveň na své druhé oficiální cestě do Afriky papež Benedikt slavnostně vyzdvihl africký kontinent jako “duchovní plíce” lidstva a zdůraznil důležitost této oblasti pro budoucnost katolické církve. O to více je zarážející absence Afričanů na seznamu čerstvě zvolených kardinálů. Při přípravách na lednové vyhlášení kandidátů se předpokládalo, že přinejmenším dva zástupci africké církve se stanou kardinály a tím voliteli příštího papeže: zambijský arcibiskup Telesphore George Mpundu z hlavního města Lusaka a ugandský arcibiskup Cyprian Kizito Lwanga z Kampaly. Ani jeden ani druhý ale jmenován nebude.

V současnosti je mezi volícími kardinály 11 Afričanů, což je stejný počet kardinálů, jako mají Spojené státy, i když africká katolické církev celkově čítá dvojnásobný počet členů než USA. V listopadu se navíc počet afrických kardinálů sníží na 10, protože nigerijskému kardinálovi Francisi Arinzeovi, který je již na odpočinku, bude 80 let.

Problém možná zčásti spočívá v tom, že Benediktova volba byla nevyrovnaně zaměřená na členy vatikánských úřadů a afričtí představitelé ve Vatikánu, kteří jsou na vysokých úředních postech jako ghanský president Papežské rady "Justitia et Pax" (Rada pro právo a mír), Peter Turkson a guinejský arcibiskup Robert Sarah, president Papežské rady „Cor Unum“(Rada pro humanitární záležitosti), již kardinály jsou.

Při zběžném pohledu dojdeme ke zjištění, že současná volba kardinálů posiluje ve sboru kardinálů pozice pomyslného západního světa. Pouze 3 z 18 nových volících kardinálů pocházejí ze zemí rozvojového světa: jeden Brazilec, jeden Ind a jeden kardinál z Číny/ Hong-Kongu.

V důsledku to znamená, že zastoupení ve sboru neodpovídá demografické mapě katolických věřících ve světě. Dvě třetiny z celkového počtu 1,2 miliardy katolíků ve světě dnes totiž žijí v oblasti tzv. globálního jihu, tedy v zemích třetího světa. Navíc se má tento podíl zvýšit do roku 2050 na tři čtvrtiny ve prospěch katolických věřících ze zemí třetího světa.

Technokrati, ne ideologové
Často člověka napadne, že vybírá-li papež nové kardinály, bude mít zájem na tom, aby to byli lidé smýšlející ne-li stejně, tak alespoň podobně jako on, čímž zajistí, že nově zvolený papež bude pokračovat a upevňovat zvolené záměry a strategie svého předchůdce. V případě Benedikta XVI. by to tedy muselo znamenat, že jím zvolení noví kardinálové by měli být poměrně konzervativními teology.

Třebaže mezi novými kardinály nejsou žádní “liberálové”, celkově se seznam kandidátů projevuje jako ideologicky vyrovnaný. Většinou se jedná o technokraty, představitele vatikánské vyšší úřední správy, kteří se profilují spíše jako pragmatičtí manažeři než jako teologové či ideologové.

I mezi novými kardinály figurují vehementní ochránci katolické duchovní identity jako newyorský arcibiskup Timothy Dolan, president americké biskupské konference, jenž se těší papežově velké důvěře nebo torontský arcibiskup Thomas Collins. Z velké části jde ale zároveň o osobnosti církve známé svojí otevřeností a důrazem na dialog než pro jejich silně ideologické smýšlení.

Jmenováni budou také alespoň dvě osobnosti, které jsou po teologické stránce vnímáni jako umírnění. Brazilský arcibiskup João Bráz de Aviz, prefekt Kongregace pro klérus, který po léta sympatizuje s hnutím tzv. teologie osvobození v latinské Americe a který má hluboké vazby na hnutí Fokoláre.

Druhým pak je indický arcibiskup syro-malabarské církve George Alencherry, který je odhodlaným představitelem indické církve a jejích snah o podporu nejníže postavených obyvatel Indie.

Z tohoto hlediska tedy nelze chápat Benediktovu volbu tak, že by vybíral pouze podle teologicko-ideologické příslušnosti.

Foto: archiv Magazínu ChristNet.eu