Seznamka
Protože k člověku patří i hmotná viditelná stránka, musí být i pokání vyjádřeno viditelnými znameními a úkony, které zdůrazňují jak odvrat od hříchu, tak i nový začátek při následování Krista, a tím i víru, naději a lásku. Vedle úkonů pokání, známých ve Starém zákoně, jako je modlitba, půst a almužna, které odpovídají pojmům zbožnost, sebepřemáhání a služebná láska a které jsou v křesťanských obcích vždy vysoce ceněny, je třeba dnes myslet i na moderní formy zřeknutí se konsumního způsobu života, na ochotu pomáhat (ve středověku sedm skutků milosrdenství), na naslouchání božímu slovu, na meditaci a kající bohoslužbu. Přitom se musí vyloučit chybné chápání ospravedlnění skutky, protože veškeré lidské snaze v pokání již vždy předchází milost milujícího Boha, která teprve ho uschopňuje k pokání. Historický vývoj
Z péče o obrácení hříšníka se v církvi vyvinula v různých obdobích a oblastech různá praxe pokání s odlišnou přísností. Již prvotní obec znala exkomunikaci, vyloučení hříšníka na určitou dobu, aby jej přiměla k obrácení (srv. 1 K 5, 1-3). K odpuštění všedních pochybení platily jako dostačující modlitba, půst, almužna a jiné dobré skutky. Tzv. těžké hříchy (především odpad od víry, vražda, cizoložství) byly záhy podrobeny veřejnému pokání, které v zásadě spočívalo v následujících krocích: neveřejné vyznání před biskupem, přijetí do stavu kajícníků s uložením povinností kajícníka, vyloučení ze slavení eucharistie. Doba pokání mohla trvat roky, v řadě případů až do smrti. Ke znovupřijetí do obce, usmíření (reconciliatio), došlo vzkládáním rukou biskupa. Od 6. století došlo pod vlivem iroskotských misií k tzv. tarifnímu pokání: člověk vyznal hříchy nějakému knězi, který mu uložil odpovídající pokání; po jeho vykonání, později také ihned, dostal člověk rozhřešení. Z toho se vyvinula soukromá zpověď, při níž hrál církevní (eklesiální) aspekt stěží ještě nějakou roli. Od novověku sloužil jako příprava k přijetí eucharistie kající obřad, který se týkal tzv. lehkých hříchů. Od 16. století bylo udílení svátosti pokání přemístěno znovu z prostoru oltáře do zpovědnice. Již dříve musela forma prosby o odpuštění hříchů ustoupit soudnímu výroku („Zprošťuji tě. . .").
Liturgie rané církve dala věřícím, kteří věděli o trvalém ohrožení (1 K 10,12; 2 K 4,7; Fp 2,12) nasměrování pro postoj a kající jednání: čtyřicetidenní dobu pokání jako přípravu na velikonoce, popelec na Popeleční středu, úkon kajícnosti při eucharistii, kající bohoslužby jakož i napomenutí k usmíření a modlitby za kajícníky. Pátek jako den Kristovy smrti je dnem pokání, v němž byl dříve přikázán půst od masitých jídel. Dnes by si měl každý v tento den najít nějaké osobní pokání.
Pokoncilní obnova liturgie smíření
Pokoncilní nový řád liturgie smíření chtěl svátost obnovit tak, aby znamení a texty zřetelněji vyjádřily povahu a působení této svátosti. Od roku 1975 (v německé oblasti - pozn. překl.) studijní vydání „Slavení smíření". Obsahuje svátost smíření pro jednotlivce s jednotlivými prvky: přivítání, čtení z Písma, vyznání a zpovědní rozhovor, uložení pokání, kající modlitbu, rozhřešení, díkůčinění a propuštění. Jinou formou je společné slavení smíření s vyznáním a rozhřešením jednotlivců, obsahující bohoslužbou slova, která zdůrazňuje liturgicko-eklesiální charakter pokání. Při společném slavení svátosti smíření se všeobecným vyznáním a generální absolucí, které je určeno pro země s velkým nedostatkem kněží a není všude povoleno, je nahrazeno individuální vyznání všeobecným a rozhřešení je uděleno všem společně. Rozhřešení je případně spojeno se vztažením rukou a znamením kříže, aby se ukázala souvislost mezi Ježíšovou smrtí na kříži a smířením.
Kající nesvátostné bohoslužby připomínají ty aspekty smíření, které byly při tradičním udílení svátosti spíše potlačeny. Mají pomoci svědomí intenzivním setkáváním s božím slovem a společným rozjímáním. Jsou členěny podle stavby bohoslužby slova na zvěstování, rozjímání a modlitbu.
Nový řád liturgie pokání a smíření zdůrazňuje rozvinutím významu znamení především dva aspekty. Jeden má připomenout, že při obrácení a smíření se nejedná pouze o nějaký akt mezi Bohem a jednotlivým hříšníkem, který je pak ještě zprostředkován knězem, ale o událost, která se týká celé křesťanské obce. Dále se ukazuje, že vedle vlastní svátosti smíření existují různé formy a symbolické akty smíření, které svátost buď doplňují, nebo k ní přivádějí.
foto: archiv Magazínu ChristNet.eu
Autor je německý katolický teolog, v Čechách je znám zejména díky své knize Liturgie a život (Vyšehrad 1996, 2003). Mnoho jeho článků bylo publikováno i v časopise Getsemany, z kterého je převzat i tento text v překladu Ondřeje Bastla.
