Sdružení Ackermann-Gemeinde uspořádalo v Praze ve dnech 17. až 19. února v pražském Iris congress hotelu konferenci Nacionalismus-rasismus: staronová hrozba pro společnost? Konference byla v neděli 19.2. zakončena diskusním dopolednem. Hlavními diskutujícími nedělního dopoledne byli: PhDr. Jan Stříbrný, Patrik Eichler, PhDr. Jan Hartl a MTh. Václav Umlauf SJ, Ph.D., moderátorem diskuse byl Mgr. Daniel Herman.

Ackermann-Gemeinde je sdružení, které v roce 1946 založili Němci, kteří museli opustit Československo v letech 1945-46. Třídenní konferenci pořádalo české Sdružení Ackermann-Gemeinde, jehož posláním je přispívat ke konstruktivnímu utváření budoucnosti Evropy. Podstatným úkolem sdružení je také sociální a charitativní činnost jako jeden ze základních postojů křesťana.

Z předválečných 3,1 milionů občanů německé národnosti jich v r. 1950 zbylo 160 tisíc. Nyní žije Česku necelých 20 tisíc Němců. Divoký odsun probíhal v prvních třech poválečných měsících, kdy byli Němci ze severních Čech a jižní Moravy ve strastiplných pochodech nuceni opustit zemi. V důsledku nelidských podmínek a násilností desítky tisíc Němců zemřely ještě před překročením německých a rakouských hranic. Hrůzné činy byly Bohu žel konány hned od prvních poválečných dnů. Po postupimské konferenci od srpna 1945 do konce r. 1946 probíhal řízený odsun cca 2,2 mil. Němců vlaky. Proto řada krajanů žije ještě dnes v úzkém společenství – usídlili se společně v Německu v okolí místa, kam je dovezl transportní vlak. Naprostá většina Němců, odsunutých z Československa, byla katolického vyznání.

Společnost, která se z minulosti nepoučí, je odsouzena k opakování chyb

I s tímto poválečným dědictvím se vyrovnávali účastníci pražské konference. Řada diskusních vstupů velmi přesně popisovala východiska i možná řešení. Prvním nutným krokem je poctivá sebereflexe a přiznání selhání. Představa dovršení národní emancipace a ideál etnicky monolitní společnosti nás provázely v letech 1945-6. Falešným pocitem bylo, že jinakost nás ohrožuje. „Takypartyzáni“, zrozeni pět minut po dvanácté, si vyráběli „zásluhy“ hrdelními zločiny na lidech, jejichž často největší vinou byla pouze německá národnost. Řada incidentů při tom byla zřejmě záměrně vyprovokována – „spravedlivý“ trest pak znamenal např. shození kočárku z ústeckého mostu do Labe včetně nemluvněte. Miliony Němců byly nuceny opustit rodnou zemi. Jejich majetek byl rychle rozdělen převážně komunistickými národními správci. Z vděčnosti za toto obdarování získala KSČ ve volbách v r. 1947 rozhodující počet hlasů právě v bývalých sudetských oblastech – její volební vítězství znamenalo potom přechod k totalitnímu režimu.

Nesprávně je nazírán sametový zlom – významnější reformní většina byla pouze krátkodobá a nerobustní. Odpůrců komunismu byla přibližně pětina, podařilo se jí ale v listopadu 1989 získat podporu od pětiny „všechno jedno“ a také od 40% kolísavých. Pokud do této rovnice dosadíme zbývajících cca 20% prokomunistických hlasů, je zřejmé, proč od poloviny devadesátých let jsou všechny výsledky voleb velice těsné, tedy zhruba 50/50. Pokud jde o očekávání pozitivních změn – nebylo v roce 1990 většinové ve smyslu chceme všechno a hned. Tehdy bylo vnímáno, že materiální a duchovní obnova je během na dlouhou trať. Z toho je zřejmé, že první vlády měly dostatek prostoru nejen pro materiální, ale též pro duchovní transformaci. Tento prostor byl, Bohu žel, promarněn. V roce 1997 spadla během tří měsíců důvěra ve vládu z 67% na 17%. Nyní se zdá, že společnosti dochází dech, pro duchovně neukotvenou většinu se ztrácí smysl dějin. Vydali jsme se pouze konzumním směrem, věrni morálnímu kodexu budovatelů komunismu jsme rozvíjeli materiální základnu – ta nadstavba měla přijít „sama“. Společnost nemá pocit, že byl vysazen sad, jehož trvalou plodnost lze očekávat. Nevíra v budoucnost přináší hlad po okamžitém nabytí pozemských statků - urvi, co můžeš, dokud je z čeho brát. Vlády v zájmu znovuzvolení nejen slibují, ale na plnění slibů si též půjčují a nepopulární rozhodnutí odkládají – viz penzijní reforma.

Nepřidáš se k většině, když dělá ničemnosti (Ex 23,2)

ŘEŠENÍ není určitě ve větším konzumu, ale v obrácení. Obrácení se od materiálního k duchovnímu. Takto byly položeny též základy společné Evropy – a shromáždění evropských biskupů tuto cestu ve svém prohlášení Evropské společenství solidarity a odpovědnosti (COMECE 12.1.2012) opět připomíná. Náš důraz musí být na SOCIÁLNĚ-tržní hospodářství. V tom SOCIÁLNU je totiž poslání církve, nikoliv v žehnání neviditelné ruce trhu. Zde můžeme prostřednictvím Ackermann-Gemeinde čerpat ze zkušeností podstatné role církve na udržení sociálním smíru u našeho západního souseda. Rozhodně není řešením nacionalismus – národ nemůže stát nejvýše na žebříčku hodnot. To zde již bylo a s katastrofálními důsledky.

A osobně: Bez formace k askezi, sebeovládání a sebekázně, bez ochoty k nesobeckému nasazení pro druhé to nepůjde.

Mt 11,30: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ – spojme své křesťanské síly a ukažme této zemi směr, cíl i způsob jeho dosažení.