Rodina jako obraz Trojice se stala po druhém Vatikánském koncilu relativně hojně užívaným obrazem, ale ne vždy je zcela jasný jeho konkrétní význam. V následujícím textu se pokusíme ukázat některé aspekty, které je možné v tomto kontextu zmínit, jako jakési obrazy Trojice v rodině.

Na prvním místě je třeba si uvědomit, že není možné mluvit o analogii mezi rodinou a Trojicí – neboť jsou zde zcela fundamentální rozdíly v rovině ontologické, přesto je možné hledat a naházet určité obrazy, které mohou vést k lepšímu pochopení toho, jak se manželství může a má nechat inspirovat tajemstvím a životem Trojice. Těchto obrazů či podobností je možné nalézt celou řadu, proto se v následujícím omezíme alespoň na některé vybrané modely.

Předně je zde model darování – Syn se plně dává Otci. Osobu není možné vlastnit, přinutit ji, aby se darovala, ale ona sama se může darovat druhému. Je osobou právě proto, že existuje v kontextu a v dialogu s druhým. Podobně jako se Otec dává Synu a Syn Otci, se navzájem dávají také manželé. Zříkají se své vůle, podřizují ji druhému. Mohli bychom hovořit dokonce o určité vzájemné perichorezi. Jestliže se dnes mluví o krizi manželství, není to proto, že by byla nedůvěryhodná sama instituce, ale že člověk se nedokáže podřídit druhému. Nejde přitom o akt otroctví, ale lásky, vzájemného darování se.

Tak jako jsou v Trojici tři osoby spojeny, ale přesto odlišné, je tomu podobně v manželství – vztahem muže a ženy je překlenuta fragmentárnost bytí a vzniká nová ontologická skutečnost – rodina. Přesto jsou oba od sebe současně odlišní – mají vlastní vůli, paměť i intelekt. Je zde skutečnost dvou osob, které mimo sebe mají ještě své ontologické vyjití ze sebe. Proto můžeme hovořit o mikrokosmu rodiny. Také v rodině je možné vidět dárce, darujícího i dar. Tak jako je Otec darujícím Synovi a darem je Duch, tak také v rodině je obraz dárce a obdarovaného, jejichž darem je dítě. Je třeba říci, že tím, co udržuje Trojici i manželství, je láska. Totální sebedarování, vyjití ze sebe.

Rodina je malá církev

Dokumenty koncilu hovoří o tom, že rodina je malá církev, a je třeba vidět, že sama církev je obrazem Trojice. V rodině jsou uskutečňovány všechny základní projevy církve – služba, hlásání i liturgie. Zajímavé je, že domácí liturgie je mnohem více rozvinutá u protestantských křesťanských společenství či v židovství než u katolíků. Zde je možné vnímat velký hendikep, který se snažíme postupně naplňovat. Často se mluví o modlitbě v rodinách, zvláště pak v kontextu všeobecného kněžství, které vychází ze křtu, ale stále je zde tradiční katolické přeceňování svátostí a nedoceňování „obyčejné“ modlitby.

Významný aspektem podobnosti je svoboda. Často je možné slyšet stesky nad tím, že současná společnost je příliš svobodná, že to by se v době barokní neudálo atp. Je ale třeba vidět, že je to právě svoboda, která umožňuje lásku. Jde o největší výdobytek křesťanské kultury. Jen tam, kde je svoboda, může existovat opravdová láska. Známá svatební sekvence uvádí, že tam kde přebývá láska, přebývá Bůh. Bůh je ale láskou samou, proto se stává manželství podobné životu Trojice.

A stejně jako můžeme rozlišit Trojici imanentní a ekonomickou, tak můžeme rozlišovat vnitřní život rodiny a manželství, které budou vrůstáním do tajemství osoby a společnou participací na lásce. A na druhé straně zcela jasné a veřejné projevování se rodiny navenek. A to jednak jako celku, tak také jejích jednotlivých osob, které ale vždy určitým způsobem odkazují na sebe navzájem.

Je to rodina a manželství, které dávají život, také toto plození má důležitý odkaz v Trojici. Tak jako se ona účastní na stvoření světa a jeho posvěcování, tak také bez manželské lásky by nemohl být stvořen nový život. Dobře prožívané manželství je tedy participací na bytí Trojice, jejím podstatným obrazem. Také proto je možné jej označit za svaté, věčné a nerozlučitelné.