Soumrak lidové církve

Stojí evropské církve na rozcestí?

Praktická víra / Pavel Černý / 9. května 2012
Koncept tzv. Volkskirche, neboli lidové církve (people‘s church) hraje důležitou roli především v německém protestantismu. Se vší pravděpodobností tento termín jako první používal Friedrich Schleiermacher někdy od roku 1882. Kořeny Volkskirche jsou ale mnohem starší a jsou spojeny s protestantskou státní církví, která se zrodila z luterské reformace. Až do roku 1918 existovala podoba církve, ve které protestantský monarcha fungoval v roli biskupa tím, že např. jmenoval osoby do různých církevních úřadů. To se změnilo od konce 1. světové války a církev se stala samostatně se spravující, ale nikoli od státu separovanou. Německá ústava zaručuje občanům plnou náboženskou svobodu, ale na druhou stranu dává někdejší státní církvi status pro veřejné působení a konfesijní výchovu ve všech státních školách. Tuto výsadu v sousedním Německu požívá dřívější protestantská státní církev, římskokatolická církev, židovská obec a pravoslavná církev. Koncept lidové církve v sobě také zahrnuje princip teritoriálního vymezení. To je přítomno v tzv. Landeskirchen, které zahrnují určitou geografickou oblast.

 

V posledních letech na různých církevních konferencích a synodech dominovala eklesiologická témata, která se zabývala morfologií a posláním církve. Jakou podobu, formu, jaké uspořádání má mít církev, aby mohla naplňovat své poslání v dnešní Evropě. Tato témata se neobjevují jen ze zájmu, ale jsou dána neuvěřitelně strmým poklesem členů především lidových církví. Pokud vezmeme v úvahu počty těch, kteří se hlásí k církvím lidového typu v ČR, tak dojdeme k alarmujícím výsledkům. Při spojení hodnot na grafu lidových církví z roku 1991, 2001 a 2011 zjistíme obrovský propad. Věc se stane ještě více závažnou, pokud prodloužíme graf do dalšího cenzu v roce 2021. Pokud se ve vývoji lidových církví něco nezmění, pak je úbytek hrozivý. V případě římskokatolického církve, Církve českobratrské a čsl. husitské je možné hovořit o soumraku lidové církve.

 

Lidová církev dává důraz na členství, které začíná u křtu nemluvňat, které jsou ve své nevědomosti z různých důvodů přineseny ke křtu. Později jsou děti ke křesťanskému životu víry připravovány výukou náboženství, biřmováním či konfirmací. A potom? V Německu 80 % dětí se ještě objevuje na výuce náboženství, ale po konfirmaci se velká většina z nich neukáže v církvi, snad kromě svatby, a potom ještě bývá jejich tělo přivezeno k pohřbu. Vážnou otázkou zůstává, zda dnešní podoba modelu lidové církve své vlastní členy neposiluje v sebespokojenosti a spočívání na podušce laciné milosti. Člověk, který své křesťanství nežije, vyznání své církve nezná, může být stále formálně členem církve. Někdy je za toto formální členství ochoten platit jistý finanční příspěvek. Ano, jsou zde jistě i klady určitého zázemí a pastoračního prostoru této formy církve. Na druhou stranu takové členství na základě zápisu do matriky slouží jako očkování proti osobnímu odevzdání života Kristu a statutu Kristova učedníka v současném světě. Církev laciné milosti se tak stává kontraproduktivní tím, že je lidovou církví pro ty, kteří do církve nikdy nejdou. V Německu se již ukazují škody z neexistence jisté soutěživosti církví v dobrých projektech. Karty na mnoha místech byly rozdány a stereotypně se v rozhlase a televizi střídá bohoslužba evangelická a katolická. Největší problém lidové církve v Německu je ale v tom, že podle průzkumů většina členů těchto církví neví, jaké je učení a zvěstování jejich vlastní církve. Je to u nás lepší?

 

Sami duchovní i v naší zemi říkají, že model lidových církví definitivně mizí v propadlišti dějin. Kdo bude v příštích letech zvěstovat evangelium, kdo bude vyučovat, prakticky sloužit v oblasti sociální služby a finančně podporovat práci církví? Je model lidové (dříve dokonce státní) církve dnes životaschopný? Tomáš Halík u nás právem upozorňuje, že evropské pojetí státních církví vedlo k určitému pohodlnému finančnímu zabezpečení a zaměření se na svůj vlastní život. Při srovnání např. s církvemi v USA se ukazuje, že jisté konkurenční prostředí aktivizuje církve a působí směrem k jejich živosti. V USA byly církve vždy odloučeny od státu a musely se o sebe starat a intenzivně se zabývat svým působením ve společnosti.

 

Ze sousedního Německa přicházejí z evangelické církve zajímavé informace o snaze modifikovat zděděný model lidové církve. Eklesiologii církve nelze náhle překopat a zcela změnit. Každá církev má své vlastní DNA. Je možné ale podobu církve modifikovat. Německá evangelická církev navázala partnerství a spolupráci s americkou Sjednocenou církví Kristovou. Obě církve se snaží eklesiální podobu svých útvarů zkoumat a zabývat se svými zkušenostmi.

 

Německý farář Oppenheim vzpomíná, že při studiu teologie v Bonnu a v Tübingen v 60. letech a potom při své práci studentského kaplana v 70. a 80. letech se zásadně neužívalo slovo misie. Misie byla považovaná za věc minulosti. Důraz byl tehdy kladen na respekt k lidem jiných věr a na lásku k bližnímu, která se projevuje tím, že nikdo nesmí napomáhat k tomu, aby druhý vedle něj prožil svou konverzi, své duchovní obrácení. Dnes se situace začíná měnit. Při spolupráci s Kristovou církví se i v německých církvích objevují nová témata ke zkoumání a výměnu zkušeností. Hovoří se o misii církve, o růstu církve, o zakládání a rozvoji nových sborů a farností.

 

Patrně i u nás budou vedle sebe působit modely církve se sklonem k lidovosti a církve svobodné či vyznavačské. Musí ale mezi nimi dojít k daleko větší spolupráci při zkoumání nejrůznějších témat a výměně praktických zkušeností. Aktuálními tématy zůstávají oblasti praktické (aplikované) teologie, jako jsou teologie misie, homiletika, katechetika, pastorální teologie, praktická eklesiologie, liturgika a další. Situace v Evropě je pro Kristovo evangelium ve skutečnosti stále otevřená. Bylo by smutné, aby hlavní překážkou byla instituční podoba křesťanských církví a duchovní i etická zmatenost těch, kteří se k nim hlásí. Dnešní společnost potřebuje jasnější svědectví křesťanských církví o životě s Bohem. Dokonce se zdá, jako by se po době tvrdé sekularizace Bůh opět vrátil. Žádná církev nemá univerzální eklesiologický recept. Nakonec jedna podoba církve zjevně nevyplývá ze svědectví Nového zákona. Jsou tam ale principy, které nelze přehlédnout, aby církev zůstala světlem a solí.

ThDr. Pavel Černý, Th.D. je bývalý předseda Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví. V současnosti působí jako kazatel Církve bratrské v Praze 1, Soukenické ulici.


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Festival United 2017
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
29%
 
Ne
67%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 208)