Antropologická záhada jménem „svědomí“

Pokus o křesťanskou apologii svědomí

Praktická víra / Tomáš Bílek / 24. května 2012

Jev zvaný „svědomí“ je jedním z těch fenoménů, které nejsou evolučními biology (příp.sociobiology) příliš zmapovány. Zatímco evoluční teorie je dnes téměř konsensuálně evropskou (nikoliv však americkou) vědeckou obcí přijímána, se „svědomím“ jako by si nikdo moc nevěděl rady. Pokusy vysvětlit tuto entitu dědičně, kulturně (či prostřednictvím jiných evolučních metod) existují, přesto jde spíše o dohady, spekulace, provizorní úvahy. Kupodivu ani konzervativci (resp.zastánci „kreacionistické antropologie“) toto téma nijak zvlášť nezkoumají. Jinak řečeno: spor darwinistů a kreacionistů, známý v jiných rovinách biologického bádání (a mnohdy až bizarně zpolitizovaný), v této rovině nepozorujeme.

Milosrdný SamaritánJe svědomí universální? Nebo je podmíněno sociálně-kulturním prostředím? Pokud ano, do jaké míry? Zkusme si představit dvě zcela nezávislé civilizace: Je možné, že by jejich způsob, jak determinovat dobro a zlo, byl zcela odlišný? Co kdyby například jedna z civilizací hlásala morální imperativ: „pokradeš, zabiješ, sesmilníš?“

Něco takového se zdá těžko uvěřitelné. Uvedenou spekulaci lze odmítnout na základě pouhých etologických důkazů: izolované pralesní kmeny, ba i zvířata prokazují jisté etologicky styčné body, byť u zvířat se dají patrně vysvětlit evolučně (živočichové v rámci druhu si vzájemně pomáhají, byť se tato pomoc nezdá výhodná pro jednotlivá zvířata, ale jen pro přežití druhu).

Svědomím lze manipulovat. Do jaké míry?

Přesto mají mnohé ideologie dostatečnou schopnost naše svědomí zmanipulovat způsobem zvlášť zrůdným. Víra v rituální oběť (okultismus, kanibalismus) či v méněcennost národa (nacismus) může například vést k tomu, že někdo uvěří ve správnost zabíjení lidí.

Kulturní prostředí má však i bez agresivně ideologického stimulu dostatečně silný vliv na to, aby přikázání „nepokradeš, nezabiješ či nesesmilníš“ učinilo vůči svědomí v jisté míře rezistentními. Zvláště křehký vůči universálnímu konsensu se dnes jeví vztah k imperativu „nesesmilníš.“ Svědomí většině lidí dosvědčuje, že podvést partnera je zlé, na druhé straně panuje povědomí, že zejména muži jsou k polygamii evolučně naprogramováni. Sexuologie také učí, že jisté procento lidí (někdy se uvádí cca 15 %) je „nenapravitelně“ promiskuitní. Tato informace nebyla dřívějším kulturám k dispozici, a tudíž panoval - v souhlasu se správností příkazu „nesesmilníš“ - silnější konsensuální souhlas s tímto přikázáním. Obdobným příkladem budiž imperativ „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 20,3).

Dřívější generace nebyly konfrontovány s propracovanými systémy ateismu či náboženského synkretismu tak jako kultura dnešní. Tudíž neměly tolik příležitostí víru ve zmiňovanou premisu zpochybňovat. Dnes vnímá značná část civilizace otázku svědomitosti a morálky na jedné straně, a otázku víry v Boha Izraele na straně druhé, jako dva zcela mimoběžné a nesouvisející fenomény. Přitom se samozřejmě nedá říci, že by v této věci byla ve starověku v západní civilizaci jednoznačná shoda. Vzájemná konfrontace mravních systémů v dnešní globální vesnici však vliv svědomí na otázku správnosti náboženského postoje výrazně relativizuje. Přes tyto skutečnosti si ideologické (a zejména náboženské) systémy činí nárok na pravdu a také na objektivitu a autenticitu „pěstěného svědomí“ (toto slovní spojení jsem si vypůjčil od Svědků Jehovových).

Svědkové Jehovovi, homosexuálové a problém „pěstěného“ svědomí

Tvrdí se nám, že propracujeme-li se pod slupku relativizace a otupělosti, je nám dostupná schopnost poznat pravdu a autenticky rozpoznat dobré od zlého. Dosvědčuje to apoštol Pavel, když tvrdí, že „hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného“ (Žd 5,14). Na jiném místě pak tvrdí, že „se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí“ (2 Kor 4,2). A apoštol Jan dokonce říká, že máme „schopnost rozeznávat (…), kdo je pravý Bůh“ (1 J 5,20).

Problém spočívá v tom, že zvěstování evangelia obvykle narazí na onu „slupku“ relativisticky nastaveného svědomí posluchače. Svědek Jehovův, klepající u dveří, si podvědomě myslí, že se „doporučuje svědomí“ uživatele bytu. Udělá si u jeho jména „čárku,“ neb dotyčný právě slyšel evangelium, takže již nebude mít u posledního soudu výmluvy. Ve skutečnosti svědomí, resp.úsudek našeho pomyslného nájemníka (tedy jeho schopnost rozpoznávat, co je dobré a zlé, či co je správné a nesprávné) praví zhruba tento: „Zase jsou tu ti sektáři, kteří se mě snaží zmanipulovat svou obskurní ideologií. Navíc jejich učení už znám a ničím novým mě nepřekvapili či nekonfrontovali.“

Příklad svědků Jehovových dokládám jako jistý extrém toho, jak si člověk může činit velké ambice přesvědčovat horlivě o (hypoteticky objektivní) pravdě, a přesto narážet na zvlášť pevné předsudky svých posluchačů. Jinými slovy: málokterá sociální skupina požívá (konkrétně v České republice) obdobně vysokou míru nedůvěry (že je skutečným nositelem autentické pravdy) jako právě Svědkové Jehovovi.

Problém přesvědčování (či řečeno s apoštolem Pavlem „doporučování se svědomí“) je však samozřejmě mnohem komplexnější. Politici, manželé či děti na hřišti se zápalem emocí přesvědčují jeden druhého o své pravdě. Přitom jen nepatrná část tohoto přesvědčování se „propojí“ s mravním imperativem posluchačova svědomí. A to navíc pomíjím problém manipulace, kdy nám „přesvědčovatel“ podvědomě vnutí svůj „rádoby pravdivý“ názor a my jej, ošáleni jeho charismatem, podvědomě přijmeme. Ovšem i když si zachováme vlastní kritické myšlení, stejně jsme málokdy natolik komplexně přesvědčeni svým oponentem, že bychom v diskusi přehodnotili svůj politický či dokonce náboženský názor. Anebo jste snad byli svědky toho, že v nedělní politické debatě přesvědčil zkušený řečník a apologeta sociální demokracie svého pravicového oponenta? Nebo naopak? Přitom se zdá, že mnohé politologické (a ještě více ekonomické) argumenty vycházejí z exaktních, objektivně platných důkazů.

Budu teď chvíli osobní. Působím jako komunitní a misijní pracovník mezi věřícími a hledajícími homosexuály. A v naší svépomocné skupině jsem ještě nezaznamenal jedinou, byť alespoň dílčí, změnu názoru na etiku homosexuality.1  Dokonce ani mé svědomí není natolik „pěstěné“, aby mi komplexně prozradilo, co je v této otázce správné: tedy zda homosexuál může žít ve věrném svazku či (jak se domnívá většina křesťanstva) musí žít ve zdrženlivosti (k tomuto nahlédnutí potřebuje homosexuál notnou dávku odhodlání hledat osobního Boha). A neschopnost lidstva najít společnou řeč (resp. nahlédnout pravdu) právě v otázce etiky homosexuality je v dnešní společnosti zvlášť výmluvná.

Tříbení schopnosti rozeznat pravdu a nebezpečí sebeklamu

Otázek, kde církev neví, co je Boží vůlí, neví, jaké učení je správné a jaké heretické, je samozřejmě hodně. Jinak by pochopitelně neexistovalo po celou lidskou historii rozdělení církví. Přesto Bible opět provokativně a směle tvrdí: „Jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní“ (Fp 3,15). O čem tedy vlastně mluví apoštol Pavel, když říká, že se „doporučuje svědomí všech lidí?“ Či když nám zaslibuje, že cvičením si schopnost rozpoznání pravdy můžeme vypěstovat?

Nejde jen o různá, vzájemně protichůdná přesvědčení v rámci církve. Jde i o to, že křesťan, podobně jako nevěřící, není s to se mnohdy rozhodnout správně. Může se kupříkladu ptát: Je mé vnitřní puzení k misijní práci správné a pravdivé? Nebo je naopak podmíněno pocitem viny, potřebou obstát v něčích očích, nedostatečným sebepřijetím, projevem úzkostné neurózy? Imperativ kultivovat (a prakticky používat) vlastní svědomí a rozhodovat se správně, je tak vlastně břemenem, které naléhá na psychiku praktikujícího křesťana povětšinou ještě více než na život nevěřícího. Apoštol Pavel naznačuje, že o tomto problému ví, když říká: „Ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán“ (1 Kor 4,4). Žalmista David pak sténá v modlitbě: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce“ (Ž 139,23).

Ambiciózní etický systém zvaný křesťanství tak vlastně povolává člověka na cestu obtížného hledání. Zaslibuje velké věci v oblasti svědomí, a zároveň varuje, že možnost sebeklamu není rozhodně zanedbatelná.

Čínský evangelikální teolog a zastánce alegorického výkladu Starého zákona Witness Lee rozlišuje ve svém učení tzv. funkce duše a funkce ducha.2 Ponechám stranou, nakolik jsou tyto exegeze přesné (z hlediska křesťanské antropologie), poukazují však na svědomí jako entitu metafyzickou. V podstatě jde tedy o přístup vvymezující se vůči evolučně biologickému konceptu.

Do jaké míry je tedy pravda poznatelná? A komu poznatelná není? V jakém smyslu existuje korelace mezi morálkou jednotlivce a jeho schopností pravdu poznat? A do jaké míry může naopak „svévolník“ nahlédnout dílčí pravdu, zatímco člověk mravně vyzrálejší tuto pravdu nerozpoznává? Můžeme např.říci, že zastánce určitého politického učení či teologické školy, které jsou s řádem pravdy v souladu, je nutně mravnější osobností než aktivistický demagog? Jistěže nemůžeme.3  Přesto věřím v jistou míru korelace mezi morálkou a zmiňovanou schopností, a to zvláště v klíčových existenciálních otázkách (řečeno s Witnessem Lee, v dimenzích „ducha“). Jinak by učení o Božím soudu za odmítnutí evangelia postrádalo jakoukoliv legitimitu. Obdobně by se ukázaly jako nesmyslné i pokusy o evangelizaci samotnou. A v konečném důsledku by neexistence vztahu mezi morálkou a schopností nahlédnout pravdu vedlo k zcela relativistickému vnímání světa. V méně existenciálních rovinách (v dimenzích „duše“) však korelace (ve smyslu jakési přímé úměry) chybí. Proč tomu tak je, tedy proč Stvořitel tuto skutečnost dopouští, budiž námětem k přemýšlení. A zajisté i k modlitbám.

1) Na druhé straně lze však zmínit fenomén masových konverzí, tzv. probuzení apod. Zdá se, že Bůh může za jistých okolností promluvit k člověku (či lidstvu) obzvlášť zřetelným způsobem.
2) Lee, Witness: Boží Ekonomie, Proud, Praha 1998
3) Více o tom píši v následujícím textu v Konzervativních listech: http://konzervativnilisty.cz/archiv/93-toma-bilek-pro-nalezaji-legitimitu-vzajemn-nesmiitelne-ideologie

Foto: Vincent Van Gogh / Milosrdný Samaritán

Autor je misijní a komunitní pracovník mezi homosexuální komunitou. Věnuje se rovněž osvětové činnosti v Amnesty International. Působil jako mezinárodní pozorovatel OBSE na Ukrajině a v Moldavsku. Jeho texty vycházejí mj.v deníku Neviditelný pes.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
29%
 
Ne
67%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 208)