Pokud se o Gödelovi v teologii mluví, tak je to nejčastěji v kontextu důkazu Boží existence. Jeho důkaz je ontologický a apriorní. To znamená, že nemá žádný vztah ke stvoření, ale ukazuje, že není možné myslet svět, ve kterém by Bůh nebyl konzistentně. Pochází z roku 1970, ale do povědomí širší veřejnosti se dostal až díky práci J. H. Sobela o téměř deset let později. Je založený na třech definicích a pěti axiomech. Na tomto místě jen naznačíme, na jakých základech stojí, a ponecháme na laskavé čtenáři, aby se dané problematice případně věnoval více.

Axiomy bychom mohli shrnout do následujících pěti bodů:

  • Jestliže je nějaká vlastnost pozitivní, potom její negace pozitivní není.
  • Každá vlastnost, která zahrnuje nějakou pozitivní vlastnost, je pozitivní.
  • „Být jsoucnem božské povahy“ je pozitivní vlastnost.
  • Je-li nějaká vlastnost pozitivní, potom je nutně pozitivní.
  • Nutná existence je jistě pozitivní vlastnost.

První definice ukazuje, že esence je hlavní vlastností jsoucna, neboť všechny ostatní vlastnosti se vyskytnou všude tam, kde je právě esence bytí. Druhá definice říká, že Bůh je koncentrací všech pozitivních vlastností. Jinými slovy – je-li nějaká vlastnost pozitivní, Bůh ji jistě má. Třetí definice rozlišuje jsoucna na nutná a nahodilá. Jsoucno má určitou vlastnost (nutnost), pakliže má esenci a jeho bytí je nutným důsledkem této esence.

Z nich je pak možné vyvodit tři teorémy. První teorém říká, že vždy existuje jsoucno, které má dobrou vlastnost. Pokud tedy zvolíme nějakou pozitivní vlastnost, bude vždy existovat jsoucno, které ji má. Zde se může objevit námitka podobná jako u Anselma, tedy ta s největším ostrovem. Druhý teorém říká, že existence je součástí (esencí) božské podstaty (substance). Jde o klasický teologický konstrukt, kdy o Bohu hovoříme jako o jsoucnu, kde esence a substance jsou jedním. Od tohoto tvrzení je jen krůček k tvrzení, že jsoucno Božské podstaty, tedy Bůh, existuje nutně.

V tomto kontextu je možné říci, že Gödelův důkaz je – přes všechny námitky a kritiky – jednou z nejlepších apriorních konstrukcí, které dokazují Boží existenci. Nešlo mu o to, aby druhé přesvědčil ve víře, ale aby nástrojem matematické logiky ukázal, že věřit je rozumné a bezrozporné. Dodnes je za nejslabší místo považován soubor axiomů, které jsou podle některých příliš silné a mohou označovat i více entit než jen Boha. To je ale úkol pro teology, aby se v nastolené cestě snažili nějakým způsobem pokračovat.

V tom ale význam brněnského rodáka pro soudobou teologii nekončí. Myslím, že nedoceněný význam mají také jeho věty o neúplnosti. Ukazují, že pokud je nějaký axiomatický systém úplný a bezrozporný (třeba algebra), existují v něm věty, které jsou nedokazatelné – respektive je dokonce možné dokázat jak jejich pozitivní tvrzení, tak také jejich negaci. Pro teologii z toho mohou plynout například následující závěry: Mystérium a tajemství je součástí každého axiomatického systému – teologie nemusí objasnit vše, aby byla brána vážně. Matematika nemůže být vybudována jako úplná na racionálních základech. Pokud v teologii hovoříme o tajemství, pak v matematice jsme na tom stejně. Míra poznání obvykle odstraňuje problémy, ale ukazuje nové. Jejich množství je v rámci daného řádu logiky podobné.

V tomto duchu bychom jistě mohli pokračovat dále. Teologie si díky Gödelovi nemusí připadat oproti dalším vědám jako méně cenná či nějak hendikepovaná. Stejně jako matematika stojí na axiomech, které není možné dokázat, nabízí podvojná teologická řešení a prostor pro bipolární paradoxalitu.

Z tohoto důvodu si myslím, že Gödel přispěl k pochopení světa zcela mimořádným způsobem a byla by škoda, kdybychom mu nevěnovali patřičnou pozornost, kterou si z řady důvodů jistě zaslouží. Tento článek samozřejmě neukázal vše – bylo by možné hovořit o nových možnostech teorie množin a řadě dalších témat. Přesto věříme, že reflektoval skutečnost, že matematika a matematická logika má teologii co dát a čím ji obohatit.