Petr z Betsaidy a Pavel z Tarsu, to jsou dvě biblické postavy, které původně stály každá na obrácené straně barikády a sjednotil je nakonec Kristus. Jednoho ukřižovali a druhého popravili a oba dostali podle tradice v nové vlasti – v nebeském Jeruzalému nějaké specifické úkoly. Když jsem byl malý, tak jsem na oslavu svého svátku musel čekat vždycky až na odpoledne, protože naši tvrdili, že dopoledne slaví Petr a odpoledne Pavel. Prakticky mi to příliš nevadilo, ale v duchu mě to štvalo, a tak jsem začal Petra považovat za tak trochu hloupějšího a méněcenného, čímž jsem si kompenzoval svůj pocit nespravedlnosti. Podívejme se tedy v den jejich svátku na každého z nich.

Mírně mně potěšilo, že i sám Ježíš prohodil k Petrovi čas od času nějakou tu ironickou poznámku. Dokonce když mu oficiálně předává odpovědnost za církev, tak se ho třikrát ptá na to, zda ho miluje. Je to narážka na smutný okamžik Petrova života, kdy v paláci nejvyššího kněze třikrát zapřel, že zná Krista. A co je na tom nejzajímavější, Petr tuto narážku vůbec chudák nepochopil a ještě se zlobil. Přesto ale Ježíš od svého úmyslu neustoupil. Petr je v seznamech apoštolů vždycky jmenován na prvním místě a víme o něm, že je skálou, na níž Bůh staví svoji církev. Petr se stal strážcem pravé víry nejen na zemi, ale i na nebi.

Podle starověkých orientálních představ mělo nebe stejně jako podsvětí uzamčené brány, proto Petrovým atributem je klíč, proto bývá vyobrazen na chrámových portálech, které byly obrazem nebeské brány. Možná proto je světcem, o němž se povídá snad nejvíce vtipů. Onehdy jsem slyšel jeden z nich: „Někdo bouchá na nebeskou bránu. No, co je? říká Petr. Ne co je, ale kdo je? opraví ho zpoza brány pronikavý a pištivý ženský hlásek. Proboha, další učitelka češtiny, povzdechne si sv. Petr, a jde loudavě otevřít nebeskou bránu.“ Můžeme z toho pochopit, že pokud v životě přijmeme nějaký úkol, kdy máme odpovědnost za druhé, tak musíme počítat s kritikou a s tím, že se stáváme terčem posměchu. Je možná smutné, že se lidskému humoru nedostává více lásky, ale můžeme si být jisti, že Boží humor je láskou přímo prosycen.

Nechme ale Petra již stranou a podívejme se na Pavla. Jeho mučednictví je vylíčeno v tzv. Pavlových skutcích, napsaných koncem 2. stol. Ty říkají, že Nero, který nechal zavraždit mimo jiné i svoji matku, manželku, adoptivního bratra i vychovatele, odsoudil Pavla k trestu smrti stětím, které následovalo nedlouho poté. Církevní tradice Pavla učinila patronem, který byl vzýván při hadím uštknutí, protože ho na Maltě do ruky štípla zmije, aniž mu jakkoliv uškodila. Na Maltě si vůbec Pavla neobyčejně váží a slaví tam dokonce liturgický svátek Ztroskotání sv. Pavla, kdy před kostelíkem, který prý stojí na místě zmijího uštknutí, zapalují velké ohně. To, čeho si můžeme na díle apoštola Pavla vážit, je zdůrazňování lidské svobody. Tak, jak byl svobodný od zmijího uštknutí, tak je ve své víře svobodný od všech předsudků a nesmyslných zákonů. To odhalovali na jeho listech křesťané po celá staletí. To pochopil i Dr. Luther při svém „zážitku z věže“, kdy si v r. 1517 uvědomil, že Pavel nám zvěstuje svobodu, která nás chce zbavit úzkosti a skrupulí.

Obě biblické postavy nám chtějí na prahu letošních prázdnin něco připomenout. Podle vzoru apoštola Pavla máme být svobodní nejen od hadího uštknutí, ale i ode všeho zlého a na přímluvu apoštola Petra by nám neměl o prázdninách určitě dojít zdravý smysl pro humor. Snad se nám to s Boží pomocí podaří.

Autor je katolický kněz a spirituál Biskupského gymnázia v Brně