Do Brna jsem se letos vypravila už po čtvrté a měla jsem pocit, že jedu “jako domů”. Moje někdejší obavy z kolektivního jásání byly dávno ty tam. Bohužel i tentokrát jsem se mohla připojit až na sklonku druhého dne, tak, jak mi to dovolil rozpis služeb na klinice, a tak jsem přišla o přednášku P. Vojtěcha Kodeta “Marnotratný Otec” a nestihla jsem ani další čtvrteční přednášku P. Angela Scarana “Jeden člověk měl dva syny”. Obě přednášky uvedly účastníky do nosného tématu letošní konference, což je známý příběh z Lukášova evangelia. Motto konference “Máme proč se veselit a radovat” (Lk 15,32) bylo vybráno jako nejvýstižnější myšlenka tohoto podobenství. A celý program se nesl v tomto duchu.

Charismatická konferenceDomnívala jsem se, že podobenství o marnotratném synu dávno znám, že je to přece jednoduchý příběh: marnotratný, svévolný syn a velkoryse odpouštějící otec. Teprve na letošní konferenci jsem pochopila, že smysl toho příběhu je mnohem hlubší a především radostnější – “máme proč se veselit a radovat”. V tom vidím největší přínos charismatické konference. Nikdy jsem nebyla na exerciciích, zřejmě kvůli silentiu, které bych vnímala jako svazující a dělalo by mi potíže ho neporušit. Katolickou charismatickou konferenci je možné považovat za exercicie bez silentia (to není moje myšlenka, četla jsem to kdesi na diskusích, ale hned jsem ji přijala za svou).

Úvodní přednášky jsem tedy nestihla, ale mši svatou ano, a tak jsem se mohla naladit na strunu konferenční atmosféry. Povečeřela jsem v útulné vinárně Železná růže – vím, že bych neměla dělat reklamu, ale prostě musím; díky vtipnému jídelnímu lístku jsem se seznámila se zajímavou minulostí brněnské ulice Hlinky a s prehistorií Výstaviště. Se sklenkou výborného moravského vína jsem zpracovala své dojmy. Od vedlejšího stolu jsem sice zaslechla mírně naštvanou poznámku o církvi, která si strašně moc vyskakuje a okupuje Výstaviště, ale náladu mi to nepokazilo; na toho nabručeného pána jsem se hezky usmála (měla jsem na krku konferenční visačku), brala jsem to jako důkaz, že o konferenci je zájem – horší reakce by byla lhostejnost. Že konference veřejnosti lhostejná není, o tom svědčil i článek v Blesku, opravdu zajímavě a „čistě náhodně“ načasovaný: o jihlavském knězi, který je pravidelným klientem záchytky. Necítím se nijak dotčená, beru to tak, že kvas v těstě musí být patrný a už ze své podstaty musí znepokojovat.

Ubytování jsem si tentokrát zařídila na studentských kolejích, jen pár kroků od Výstaviště, bylo to pohodlné a hlavně bezpečné, opravdu jsem si nechtěla zopakovat svoje loňské extempore z půlnočního Cejlu. Protože jsem bydlela blízko, dorazila jsem včas i na ranní chvály. Snažím se vzít si z nich inspiraci i pro svá všední rána doma – zatím jsou jim, bohužel, na hony vzdálena. A pak už byla na pořadu přednáška Katky Lachmanové „Vstanu a půjdu ke svému otci“ (Lk 16,18). Marnotratný syn se může s důvěrou vrátit – a to je právě to, o co jde. Má a může to tak být, Bůh s tím problém nemá – vždyť je „marnotratný otec“, jak bylo vysvětleno den předtím, svým slitováním a milosrdenstvím nešetří, právě naopak. Problémy s tím mají lidé. A církev putující je tvořena právě lidmi. Jejich představitelkou může být „stará zapšklá tetička“, která má ráda všechno srovnané, tak jak se to sluší a patří a ráda staví své bližní do latě. A nechápe, že „jenom mrtvola nezlobí“. A proto její dům připomíná hrobku. V podobenství o marnotratném synu symbolizuje tento přístup starší bratr: je rozhořčen, že on, ten vzorný, bezúhonný, přichází zkrátka, kdežto ten neodpovědný průšvihář je vítán s otevřenou náručí. A právě o tohle jde: mentalita staršího bratra dělá v církvi dusno. V encyklice Gaudium et spes jsou pojmenovány příčiny ateismu – dusná atmosféra, prázdná rétorika a mentalita blížící se sektářské, komplex křesťanů „jsme elita národa“. Stěžejní je, že syn se chtěl vrátit. Takových návratů se odehrává dnes a denně mnoho. Kdesi bylo řečeno, že svátost smíření je větší zázrak než vzkříšení z mrtvých. Protože setrvání ve hříchu znamená duchovní smrt.

Na přednášku navazovala adorace s komunitou Emanuel, refrén písně přímo ilustroval dané téma:

přijď, Pane, uzdrav srdce mé.

Přijď, Pane, dej mi Ducha svého,

Napít mi dej vody živé.

Po obědě a po divadelním představení přišla na řadu hlavní osobnost letošní charismatické konference, Daniel Ange, francouzský benediktin, který roku 1984 založil první mezinárodní katolickou školu modlitby a evangelizace pod názvem Jeunesse-Lumiere. Leží mu na srdci především mládež, se kterou si dobře rozumí, ačkoliv je ročník 1932. Proto je mu jasné, že Otec běží naproti synovi, nečeká „důstojně“, až se syn před ním pokoří a odprosí. Na jeho přednášce mě nejvíce zaujalo, jak zdůrazňuje život proti kultuře smrti – Bůh má srdce matky, i dnes ujišťuje svůj lid, že na něj nezapomene, tak jako matka na své dítě (Izaiáš). Bůh je v této své lásce aktivní – Otec nás stále hledá, nemůže snést, když jsou jeho děti od něho oddělené. Pro jejich spásu posílá svého Syna. Protože andělé mnoho nezmohou, lidé je totiž neposlouchají, proroci jsou na tom ještě hůř – lidé je zabíjejí. Daniel Ange má rád názornost, a tak nám ukázal známou ikonu Andreje Rubleva, nazvanou Trojice. Jistě, znala jsem ji, a už dávno, od prvního pohledu na mě působila hlubokým dojmem, ale teprve teď jsem poznala její pravý význam, to, co se nazývá agrafé – tedy to, co není „napsáno“, nýbrž skryto. Otec se ptá: koho mám poslat? Syn se obrací k Otci: připrav mi cestu, najdi mi maminku… Chce přinést svého Otce tomu marnotratnému synovi, tedy lidstvu. Duch svatý je lehce odvrácen, už na odchodu, jde připravovat cestu. Za synem je strom, symbol kříže, a Syn je oblečen v červené roucho, symbol prolití krve. Ve všech hrůzách, válkách, genocidách, ve všem zlu, které si lidstvo dokáže připravit, zbývá jen jediné: volat Maranatha - aby Pán přišel do srdcí lidí kolem nás.

Odpolední program byl zakončen mší svatou; ráda jsem poznala P. Víta Zatloukala. Z paralelních večerních programů jsem si zvolila přednášku P. Aleše Opatrného s názvem „Radosti a strasti stavu manželského“. Zájem byl veliký, sotva jsme se vešli do Rotundy, seděla jsem na zemi a hleděla zaujmout co nejméně místa. Přednáška by si zasloužila samostatný článek, bohužel mohu zde jen stručně vyjádřit hlavní myšlenky: manželství je svátost – ovšem ne proto, že se uzavírá v kostele, nýbrž z toho důvodu, že stojí na Božím úradku, muž a žena jsou Boží stvoření, navzájem se doplňují. Bůh to tak chtěl. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. V praxi tento ideál narušují dvě těžkosti: za prvé – jde o dva lidi, kteří se musí domluvit a tento úkol dohody je neustálý, a za druhé: pokud jde o dva lidi, jde o dva hříšníky –z toho plyne, že pravdivý, ideální projekt je realizovatelný, ovšem z nedokonalých součástí. V manželském slibu se odevzdávám člověku a přijímám člověka - a člověk je postavou hříšnou a nedokonalou. A já jsem rovněž člověk, takže pro mě platí totéž. Je známo, že existují různé životní okolnosti – nemoc (vlastní či dítěte), ztráta zaměstnání a další změny, které se musí neustále akceptovat a vyrovnávat. A právě zde je prostor pro zneužití křesťanství – především nevhodnou spiritualizací: „je to kříž, musí se nést“. Zrovna tak postoj k tomu, co se nazývá malér (nebo průšvih). Musíme uznat, že něco takového se může stát každému, manželství tím končit nemusí – je ovšem nutno, aby se pro to rozhodli oba. A tak největší malér je, když v manželství chce pokračovat jen jeden… Jsou i situace, kdy manželství prostě pokračovat nemůže – nedá se žít s partnerem propadlým alkoholu, domácím násilníkem. Potom takové rady, bohužel udělované někdy i knězem, jako „brali jste se v kostele, musíte vydržet“, jsou velmi mírně řečeno vedle. Mohla bych zmínit ještě mnoho, ale vydalo by to na celou stránku, jen ještě nemohu pominout připomenutí citlivého postoje k rozvedeným.

Sobota začala opět ranními chválami a potom opět P. Daniel Ange, jeho přednáška „Byl mrtev a zase žije“ navazovala na jeho páteční přednášku. Několikrát citoval Václava Havla (překvapila mě dobrá výslovnost českého jména!) – o spiritualitě, o kořenech Evropy. Marnotratný syn se vrátil k otci. Evropa se od Otce odvrací, odřezává se od Boha, který je zdrojem života a živí se náhražkami; tak jako matky v Brazílii při hladomoru dávaly dětem do úst bláto, aby utišily hlad. Odmítnout Boha znamená ocitnout se v pekle (nacismus, komunismus…), do světa přichází smrt. Ale Evropa má pořád naději – nachází se dnes mezi Velkým pátkem a velikonočním jitrem.

Odpoledne přišla na řadu sympatická sestra Veronika Barátová z komunity Blahoslavenství s přednáškou „Všechno co mám, je tvé“ (Lk 15,31) a po přestávce mše svatá s plzeňským biskupem Františkem Radkovským. V jejím závěru došla zpráva, že mezi nás právě dorazil pan kardinál Miloslav Vlk. Při večerní modlitbě stál vzadu, jako jeden z nás, ani jsem ho nepostřehla. V neděli jsem ho ale v duchu mohla pozdravit na mši svaté, všichni jsme měli radost, že se mu mezi námi líbí, připadalo mi, že úplně omládl.

S Brnem jsem se loučila nerada a myslím, že ostatní zrovna tak. Mají na tom zásluhu nejen přednášející, ale i perfektní organizace. Bez všech těch v ústraní a pozadí by to nešlo. Bez tlumočnice z francouzštiny by jen málokdo mohl sledovat slova P. Daniela Ange, bez kuchařek bychom byli o hladu a s kručícím žaludkem se i nejvznešenější myšlenky minou cílem, bez všudy přítomných „citrusů“ v oranžových a žlutých tričkách by nastal zmatek, díky dětské konferenci bylo postaráno o děti a klid jejich rodičů. Letos se ještě doladilo pár důležitých věcí: bezlepkové hostie pro celiatiky a text na obrazovce pro nedoslýchavé.

A co říct na závěr? Nejvíce mě dojalo pásmo svědectví. Já sama bych neměla odvahu vystoupit se svým příběhem před 5000 lidmi, tím více obdivuji odvahu těch, kdo se odhodlali. Přímo mě mrazilo u příběhu tatínka, který se musel vyrovnat s těžkým onemocněním dítěte, nezapíral, že jeho víra prošla krizí. Vím, že nemusím být „super“, ale měla bych být pravdivá. Vždy se umět vrátit k Otci, vždyť i já jsem marnotratná dcera.

Hana Farná je lékařka a spolupracovnice magazínu ChristNet.eu.

Foto: Konference.cho.cz