Mariánský sloup na Staroměstském náměstí opět jablkem sváru

V nedávné době se opět rozhořela debata ohledně plánované obnovy roku 1650, respektive 1652 vztyčeného a roku 1918 odstraněného Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Došlo totiž k podstatnému posunu, neboť zatímco po celá devadesátá léta pražský magistrát obnovu sloupu odmítal, v současné době naopak projevuje magistrát, minimálně ústy primátora Bohuslava Svobody, ochotu sloup obnovit.

Vznik, stržení sloupu a snaha o jeho obnovu

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl oficiálně díkem za ukončení třicetileté války podpisem Vestfálského míru. V Praze měl navíc ještě jednu konkrétní konotaci, neboť se Starému Městu vlastními silami podařilo odrazit útok švédského vojka, jehož obsazení Malé Strany a Hradčan, uskutečněné dva dny po uzavření míru, mělo ostatně zřejmě od počátku jediný cíl: zmocnit se proslavených rudolfinských uměleckých sbírek a cenností, uložených tehdy stále ještě v prostorách Pražského hradu. Katolická strana interpretovala odražení švédského útoku jednoznačně jako výsledek přímluvy Panny Marie, a bylo tudíž jen logické, že sloup Marii oslavující v Praze také záhy vznikl, a to jako dar Starému Městu od císaře Ferdinanda III. Jednalo se přitom o relativně novou formu mariánského uctívání, neboť ačkoli dnes nalézáme podobné sloupy na většině náměstí našich historických měst, tehdy šlo o jeden z prvních památníků tohoto druhu v Čechách vůbec.

Stržení sloupu roku 1918 bylo součástí obecné, bezprostředně porevoluční vlny národoveckého „obrazoborectví“, jemuž nepodléhaly pouze německé nápisy a plechové státní znaky rakouského mocnářství, ale také umělecká díla nejrůznější kvality, v Praze například též umělecky významný pomník generála Radeckého na Malostranském náměstí nebo jezdecká socha císaře Františka I., umístěná v neogotickém pomníku v parčíku nedaleko Smetanova nábřeží. Jednalo se tedy o čin navýsost politický.

Že se dnes jedná o téma bezpečně antikvované, dokládá například to, že zmíněný jezdecký pomník Františka I. byl v nedávné době, a to naprosto bez jakékoli mediální publicity obnoven. Také obnově pomníku maršála Radeckého v dolní části Malostranského náměstí dnes brání především dopravní využití daného prostoru, nikoli rozhořčený hlas veřejné mínění.

V případě obnovy mariánského sloupu je ovšem situace jiná. Jak už více než dvacet let působící Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, tak odpůrci jeho postavení, reprezentovaní především lidmi kolem společnosti Veritas (historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace), jsou ve svém zápalu motivováni do značné míry pohnutkami na první pohled náboženskými. Zatímco pro určitou část katolíků je stržení sloupu dodnes především symbolem příkoří, kterých se katolické církvi v Čechách po roce 1918 dostalo, nutno podotknout, že nikoli bezdůvodně, neboť katolictví bylo v době první republiky skutečně do značné míry onou příslovečnou vysmívanou a odstrkovanou popelkou, pak pro některé členy evangelických církví představuje obnova sloupu naopak domnělý výraz polistopadového vzrůstání katolického vlivu a moci. V obou případech se přitom nelze ubránit dojmu, že spíše než o náboženský problém zde jde o výraz vlastního stranického vidění světa, o jakousi imaginární, stále trvající bitvu evangelíků s katolíky, o reinterpretovanou historickou paměť a o potvrzení pravdy té či oné náboženské skupiny.

Mariánský sloup jako historická památka v kontextu historického Starého města

Staroměstský mariánský sloup ovšem nebyl pouze politickým či náboženským symbolem, ale také významnou a urbanisticky důležitou uměleckou památkou. Autorem sochařské výzdoby byl sochař Jan Jiří Bendl, vůbec nejvýznamnější sochař raného baroka v Čechách. Urbanistická role monumentu v prostoru celého náměstí pak byla zcela klíčová, neboť sloup vyznačoval pomyslný střed tohoto složitého a urbanisticky nesmírně zajímavého prostoru. Nejde totiž o náměstí pravidelně vyměřené, ale naopak, o přirozeně rostlý, nepravidelně formovaný prostor, vzniklý postupnou výstavbou jednotlivých domů v průběhu raného středověku v místě křížení cest vedoucích k důležitému brodu pod Pražským hradem a později k románskému Juditinu mostu. Uliční čára náměstí i přilehlých ulic dodnes svou nepravidelnou malebností odráží postupný růst zdejší zástavby. Tuto nepravidelnou strukturu respektovala nejen gotická, ale ještě renesanční a barokní výstavba, takže náměstí představovalo na konci 18. století nesmírně zajímavý, cenný a zcela kompaktně působící celek.

První necitlivou úpravou byla zásadní přestavba východní části staroměstské radnice, provedená podle projektu Petra Nobileho v polovině 19. století. Následovala zbytečná likvidace cenné renesanční Krocínovy kašny roku 1862. Nejzásadnější ranou byla ovšem likvidace prakticky celé severní strany Staroměstského náměstí, a to včetně urbanisticky významného Krennova domu, k níž došlo v rámci bezprecedentní likvidace prakticky celého starého židovského města na přelomu 19. a 20. století. Došlo tak k razantním změnám uliční čáry, odhalení průčelí kostela svatého Mikuláše, koncipovaného původně pro šikmé pohledy a podhledy z úzké uličky, a především, k průrazu Pařížské ulice, která do prostoru původně středověkého náměstí vnáší naprosto odlišné urbanistické pojetí v podobě širokého velkoměstského bulváru. Podobné široké přímé ulice měly ostatně, podle tehdejších smělých a vůči historické hodnotě města zcela necitlivých představ, vzniknout i na východní, severní a jižní straně náměstí. Poslední velkou ranou v prostoru náměstí byl požár staroměstské radnice roku 1945, po němž bylo, až na malou část ponechanou jako určitý válečný památník, strženo neogotické Nobileho radniční křídlo. Vlastně jediným skutečným novodobým obohacením prostoru náměstí byla výstavba Husova pomníku roku 1915.

Složitost řešení celé situace Staroměstského náměstí dokládá například to, že k jeho řešení byla za posledních více než sto let vypsáno celkem osm oficiálních architektonických soutěží, přičemž z ani jedné z nich nevzešel jediný skutečně uspokojivý návrh. To vše navzdory faktu, že se těchto z podstaty velmi prestižních soutěží vždy zúčastnili ti nejlepší čeští architekti. Také množství neoficiálních návrhů, novinových a časopiseckých článků, dokonce i několik knih jasně dokládá, jak složitý a téměř neřešitelný problém náměstí představuje. V poslední době se proto stále silněji objevují hlasy, podle nichž by měl být jednoduše obnoven stav z doby před Nobileho přestavbou radnice. Na náměstí by se tak vrátil nejen mariánský sloup, ale také Krocínova kašna, jižní křídlo radnice ve své středověké podobě a barokně přestavěný Krennův dům. Samozřejmě ani tento přístup není bez problémů a jak v řadách architektů, tak památkářů budí velké emoce. Ti první poukazují na to, že by bylo vhodné používat soudobé architektonické prostředky, ti druzí poukazují na špatnou zdokumentovanost odstraněných objektů, vždyť podobu gotické radniční budovy známe pouze z vyobrazení starých více než 150 let!

Ostatně i vlastní mariánský sloup máme dochován pouze v malých zlomcích a při tesání jeho novodobé kopie byla skupina sochařů a restaurátorů nucena na mnoha místech vycházet z velmi neuspokojivých podkladů, případně si přímo a jednoduše vymýšlet a některé partie vytvářet zcela nově a libovolně. Nutno ještě podotknou, že samotná obnova sloupu problém urbanistické nedořešenosti Staroměstského náměstí rozhodně nevyřeší. Může být maximálně jeho součástí.

Závěr

Jak je zřejmé, jedná se o velmi komplexní problém, k němuž by se měli vyjadřovat především architekti, památkáři, urbanisté a restaurátoři. Otázka do pranice tedy po mém soudu zní nikoli: „zda sloup - ano, či ne“, ale spíše: „zda se k něčemu takovému mají dnes církve vůbec vyjadřovat“. Nejen proto, že než stavět barikády je jistě daleko vhodnější a nepochybně i biblicky udržitelnější k našim katolickým bratřím budovat mosty a hledat společné cesty, ostatně, obnova mariánského sloupu je dnes tématem pouze pro menší část z nich, ale také proto, že se jedná o velmi složitou a komplexní otázku, související mimo jiné s více než sto let nedořešeným problémem celého urbanistického a architektonického řešení Staroměstského náměstí. Tématu, k němuž církev při nejlepší vůli nemá a nemůže mnoho podstatného říci, zvláště pokud jí skutečně na prvním místě jde o zvěstování Krista ukřižovaného, nikoli o pěstování stranických půtek či propírání domnělých i skutečných historických křivd.

Autor je historik umění, specializuje se především na umění baroka a problematiku památkové péče. Člen Církve bratrské.