Nemohu to doložit sociologickými šetřeními nebo statistikami, ale tipuji, že více než devadesát procent křesťanů by nesouhlasilo s tím, aby bylo možno „demokraticky“ hlasovat o „pravdách křesťanství“. O tom, co je hřích, co ctnost, co zbožnost a tak dále. Mezi nekřesťany sice by to číslo, troufám si opět k odhadu, mohlo být nižší – ale cochcárnu, čili stav „ať si každý mele, co chce, všechno je v posledku jedno“, by chtěl málokdo.

Religiozita /chcete-li spiritualita/ prochází dobovými proměnami – ta evropská nyní třeba individualizací a „privatizací“, jak by řekli sociologové. Jistě, a přese všechno je tu hlad po mravnosti a poznání ne banálně relativistickém, ale závazném, ba absolutním. Lidé chtějí slyšet prorocký hlas. Lidé netouží po přeslazených kázáních – ta brzy vyčpí. Lidé dychtí po myšlenkách, které jimi zatřesou - byť by to byla někdy i nelítostná bičem mrskaná slova. I těch je třeba ke změně životních perspektiv, k obrácení!

Proč se zdají být někdy a některé církevní komunity takovou starou ztvrdlou solí bez chuti a zápachu a ne oním pověstným kvasem? Protože jsou málo kritické! Církve mají bohatou zásobárnu osvědčených principů, jak žít. Vertikalita absolutních principů se však musí protnout s horizontalitou konkrétní skutečnosti. Tak vzniká – a to je: kříž!

Hlásat absolutní pravdy dokáže kdekterý lenoch a blbec, stejně jako žít pouhým horizontálním životem jako hovado. Ne jedno: obojí je potřeba! Ke skloubení obou nám může být nápomocna schopnost kritiky, rozlišování. Kritizovat znamená rozlišovat. A rozlišovat znamená myslet. Myslet bolí, a proto kolísáme buď v pólu plytkého moralizování držíce se upjatě nereflektovaných tradic anebo se poddáváme relativistické cochcárně.

Příklad: hodně se mluví o svátostech pro rozvedené páry. Líbil se diskusní příspěvek na Christnetu, který poukázal na to, že je rozdíl být „rozvedený“ a „rozvedený“. Nezralý, náhle až po uši zamilovaný muž, který opustí ženu s dětmi, je stejně „rozvedený“ jako nechtěně opuštěná „rozvedená“ manželka? Jsou oba dva stejně vinni a má jim být oběma ve stejné míře odepřen přístup ke svátostem? Rozlišování praví, že nikoliv.

Čím dál více pociťuji, že jisté „neokonzervativní“ kruhy v římskokatolické církvi chtějíce zachránit principy morálky ve smyslu „hřích je vždy hřích“ zavile ignorují složité záhyby proměnlivé reality. Tím bezděky vyhánějí lidí z kostelů a prokazují tak medvědí službu právě náročné nerelativistické mravnosti. Chtějí prosadit Boží vůli – tím, že přehlíží konkrétního člověka, však přehlíží Boha.

Hlasy oněch „neposlušných proklatců“ z Rakouska, Německa, ale také ze Slovenska a Česka podle mého názoru nejsou výzvami k vyprázdnění - na kříži, v dialektice absolutního a konkrétního - založené křesťanské mravnosti. Jejich aktivitu chápu jako impulz k vyrovnání asi už navždy napnutého vztahu mezi mravními principy na jedné straně a hříchem neúprosně poznamenanou každodenností. Slova Helmuta Schüllera proto nechápu jako snahu vytvořit učitelský úřad laiků, který by poučoval biskupy a papeže. Spíše je odrazem nefungujících komunikačních kanálů v rámci římskokatolické církve. Sdělování „zdola nahoru“, od laiků směrem k vedení církve, se zadrhlo – a mnozí mají oprávněný dojem, že hlasy „zdola“ jsou nerozlišeně přezírány.

A tak rostou mezi mnohými kněžími a laiky pocity odcizení – nobilita z paláců nerozumí lidem žijící své životy: lebedí si ve věži ze slonoviny a hlasy zdola přebíjí moralistními evergreeny. Zastávat se nenarozených dětí je záslužná činnost – nedějí se ale ve společnosti další zlořády, není třeba se zastávat dalších skupin, jimž se děje křivda? Slyšeli jste někdy pastýřský list, který by se zastával lidí, které odírají lichváři spolupracující s právníky a exekutory? Kázání, které by poukazovalo na škodlivost aktivního a pasivního kouření? Kdo upozorňuje na internetovou pornografii, která má prokazatelně destruktivní vliv na partnerské vztahy?

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je středoškolský učitel.

Článek Maxe Kašparů najdete zde