Seznamka
V dávných dobách měla osobní jména mnohem větší význam než dnes. A proto je pozoruhodné, že dva knížecí synové měli jméno téhož významu: více slávy (popřípadě rozmnožuj slávu). Jméno bylo jakési předznamenání. Mělo svého nositele nasměrovat k nějakým žádoucím hodnotám. Není bez zajímavosti, že složená jména byla určena pro členy panovnických rodů. Ludmila se měla stát kněžnou a očekávalo se, že bude lidu milá a sama bude lid milovat. Bořivoj měl zbořit voje nepřátel a Drahomíra měla kráčet drahou míru (ovšem nekráčela). Vratislav se nedožil slavného návratu. Jeho synové měli přinést více slávy. Není vyloučeno, že měli vládnout oba, nějakým způsobem spolupracovat. Krátce po pádu Velké Moravy Přemyslovci neměli zkušenosti se samostatnou vládou, jejich postavení nebylo jednoznačné. V zemi přetrvávalo kmenové zřízení. Jak známo, všichni ti Litoměřici, Lemuzi, Zličané, Děčané, Pšované a další nebyli zrovna nadšeni pro sjednocení pod vládou Přemyslovců. V zemi se prosazovalo křesťanství. Problémem pro novou víru nebyl ani tak Perun a Morana jako kmenová božstva. Nedá se předpokládat, že Boleslav byl stoupencem pohanství, to by totiž byl sám proti sobě. A ani jeho matka Drahomíra si nechtěla pod sebou podřezávat větev. Václav měl ovšem cosi navíc: vzdělání, které v té drsné době bylo zcela neobvyklé. Můžeme si klást otázku, proč Boleslavovi se nedostalo stejné možnosti vzdělání jako jeho bratrovi. To se už asi nedozvíme – možná mu byl bližší bojový výcvik, možná neměl dost motivace.
Václav a jeho babička Ludmila přinesli něco zcela nového – vzdělanost. V jejich době ještě nebylo známo heslo „credo ut intelligam“ – věřím, abych pochopil, ale oni se jím řídili. Do tmy zmatených představ vnesli jasnou koncepci, jiný pohled na svět, člověka a smysl života. V jejich světě nemělo místo zbožňování přírodních živlů, řešení sporů násilím, neúcta k lidskému životu a krevní msta. Václavův „tribut“ odváděný Jindřichovo Ptáčníkovi byl zárodkem diplomacie, do té doby nemyslitelné; kmenoví stařešinové by podobnou situaci řešili jen bojem a násilím.
Zajímavá je teorie, že Václav mohl být mladším synem, narozeným v době, kdy jeho otec Vratislav už byl knížetem, po smrti svého otce Bořivoje. Přemyslovci se mohli v nástupnictví řídit tak zvanou porfyrogenezí („narození v purpuru“), kdy vládu přejímal syn, narozený už v rodině vládce. Pak by Boleslav přišel zkrátka, neboť by se narodil příliš brzy, v době, kdy jeho otec byl pouhým čekatelem na knížecí stolec. V každém případě není náhoda, že oba bratři dostali jméno stejného významu.
Legendy jsme zvyklí brát trochu s rezervou, protože jejich úkolem je předkládat dobrý příklad. Životopis světce nesměl mít skvrnu. Jenomže První staroslověnská legenda vznikla velmi brzy po Václavově smrti, jako zpráva o události. Václavovy ctnosti jsou v ní líčeny věcně a střízlivě, takže nemáme důvod pochybovat o jeho osobnosti.
O Václavově osobním životě nevíme prakticky nic. Zmínka o ženě neznámého jména a o synovi Zbraslavovi je velmi vágní. Ovšem bylo by nepravděpodobné, aby vládnoucí kníže odmítal zplodit dědice. Tím by totiž zpochybňoval svou legitimitu. Na druhé straně je zrovna tak nepravděpodobné, že by Václavovi současníci, autoři legend, ponechali bez povšimnutí krevní mstu, která by smetla i jeho syna.
Mě osobně nejvíce oslovila Kristiánova legenda. Nestudovala jsem historii, proto mohu mluvit jen o svých dojmech. Kloním se k názoru o její pravosti a dovedu si představit mnicha Kristiána – Boleslavova syna Strachkvase, jak se snaží napravit otcovu vinu. I Kristián je ve svém vyprávění střízlivý, ostatně raný středověk měl daleko do barokní přebujelosti. Václav prostě zavedl jiný způsob života a správy země.
Motiv bratrovraždy není zcela jasný. Byla to Boleslavova žárlivost, konkurenční boj? Chtěl snad Boleslav sjednotit Čechy ohněm a mečem? Boleslav rozhodně nebyl pohanem a stoupencem starých pořádků. Ani netoužil zemi orientovat na Byzanc a východní obřad. Kromě toho není bez zajímavosti, že bratrovrah byl akceptován jako legitimní vládce země. Vždyť bratrovražda i v těch nejdrsnějších dobách byla považována za jeden z nejtěžších zločinů. A navíc Boleslav na knížecím stolci pokračoval v politice svého bratra, v pokřesťanštění země. Není vyloučeno, že spíš šlo o nějaké osudné nedorozumění. Rozporů mezi oběma bratry mohla využít po moci toužící klika neurvalých bojovníků, kteří vzdělaného křesťana nemohli mít v lásce. Boleslav by si to s bratrem nejspíš vyřídil přímo při hostině, jak bylo v oněch dobách zvykem, buď jedem nebo mečem. Kdežto úkladní vrazi se vynořili časně ráno, u dveří kostela.
Svatý Václav patří k těm dávným světcům, kteří byli kanonizováni „spontánně“. Nebylo to „na objednávku“ přemyslovské dynastie, jak nám chtěl namluvit komunistický výklad dějin. A o Václavově svatosti svědčí i jeho „druhý život“ – Tisíc let to již, cos byl kníže náš, tobě byla řada věků jako noční stráž.
Je příznačné, že v nejtěžších chvílích se národ neuchyloval k jinému bojovníkovi na koni, Janu Žižkovi, ale ke svatému Václavovi, vévodovi české země.
