Seznamka
Hlavní přínosy druhého vatikánského koncilu
Druhý vatikánský koncil patří do linie ekumenických koncilů, tedy do kategorie úplně nejdůležitějších církevních grémii. Někdy narazíme na pokusy zlehčovat význam a závaznost koncilních dokumentů pomocí falešné dichotomie pastorační versus dogmatický koncil. Každý koncil reaguje na nějaké pastorační problémy, každý koncil má svoji doktrinální (naukovou) a svoji disciplinární část, které jsou ostatně úzce provázány. Dokumenty, které se nazývají dogmatická konstituce, jsou slavnostně vyhlášeny papežem a odhlasovány sněmem, už svým názvem vyjadřují ten nejvyšší stupeň věroučné závaznosti a pokusy klást ho do kontrastu s jinými koncily jsou liché. Nižší stupeň magisteriální autority mají dekrety a deklarace k jednotlivým oblastem církevního a společenského života, ale i ty jsou závazným vyjádřením nejvyššího učitelského úřadu církve.
Rozbor koncilních dokumentů je opět mimo možnosti tohoto článku. Koncilní otcové celkově přijali čtyři konstituce (o církvi, liturgii, zjevení a církvi v moderním světě), devět dekretů (o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích) a tři deklarace (o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově). Soustřeďme naši pozornost na ty nejdůležitější. Paradoxně prvním dokumentem, na kterém se koncilní otcové shodli již na konci prvního období, je dogmatická konstituce o liturgii. Není to náhoda. Situace byla více než zralá na obnovu, což dokládá nejen liturgické hnutí, které se od poloviny 19. století snažilo pomocí různých příruček zpřístupnit liturgii věřícím, ale i obrovský rozvoj paraliturgické zbožnosti, která mnohdy nahrazovala autentický liturgický život církve.
Sám Pius XII. ustanovil roku 1948 komisi pro liturgickou reformu, v jejímž čele stál již tehdy Annibale Bugnini, který se později stane terčem lživé lefébristické pomlouvačné kampaně. Dokument Sacrosanctum Concilium se stane východiskem další reformy, která přinese vydání nového mešního formuláře. Motivací rozhodně nebylo přizpůsobení liturgie protestantským církvím, ale návrat k očištěním formám starším liturgie, k jejímu jádru, a jejich adaptace pro mentalitu moderního člověka. Rozdíl mezi starou a novou mešní liturgií přitom není zdaleka tak dramatický, jak je někdy prezentováno, a připravenost církve na tuto změnu dokládá to, že až na pár výjimek ve Francii a málokde jinde je liturgická reforma přijata s nadšením a bez odporu. Je zřejmé, že ne vždy se například při úpravách liturgického prostoru postupovalo citlivě a kompetentně, k čemuž však kostely přeplněné praporci, „zbožným kýčem“, nápisy a nekvalitními plastikami 19. století leckde vybízely. Jedním z největších nesporných plodů reformy je nový lekcionář, kde se věřícímu během tří let nabídne celý poklad Nového zákona a podstatné pasáže starozákonních textů, což je zásadní změna k lepšímu oproti minulosti.
Zásadní jsou dvě dogmatické konstituce, které se týkají církve (Lumen Gentium, Gaudium et Spes). Ty opět napravují určité jednostrannosti církevních dokumentů tridentského koncilu, které jsou dány zápasem s reformačními církvemi a jejich pojetím církve, a Prvního vatikánského koncilu, který v jisté úzkosti ze ztráty vlivu na církev a svět posilují centralizaci církve a její kontrolu ze strany papežství. Po nejméně dvou stoletích konečně zase jednou nezní hlas církve defenzivně, ublíženě a nedůvěřivě vůči světu, době a lidské svobodě, ale s nadějí hledí do budoucnosti a zdůrazňuje odpovědnost křesťanů za svět, do kterého jsou posláni, a odpovědnost všech věřících včetně laiků za Kristovu církev. Tento nový pohled na církev, který na rozdíl od právních a hierarchických modelů zdůrazňuje církev jako putující Boží lid, společenství učedníků, mystické tělo Kristovo, a univerzální svátost spásy, působil nesmírně osvobodivě.
Jistou jednostrannost danou reakcí na protestantismus napravuje i dogmatická konstituce Dei Verbum, která zdůrazňuje roli Písma sv. v životě a učení církve a vrací jí náležité postavení. Spolu s podporou vědeckého zkoumání Bible a reformou mešního lekcionáře tak už by nemělo být poznávacím znamením dobrého katolíka, že nezná a nečte Bibli. Církev konečně opustila reduktivní neoscholastický pohled na Zjevení jako předání pouhé sumy informací o Bohu a člověku a vrátila se k původnímu biblickému pojetí sebezjevujícího se Boha samého (DV 6, Božským zjevením chtěl Bůh projevit a sdělit sám sebe), čímž ukázal cestu i znovuobjevenému biblickému pojetí inspirace a pravdivosti Bible.
Z dalších dokumentů zmiňme jen dekret o náboženské svobodě (Dignitatis humanae). Církevní elity se dlouho bránily přijmout princip svobody svědomí a náboženství a koncept lidských práv. Raději dlouho sázely na spolupráci s konfesijním státem, kde církev s pomocí státu vychovává věřící od kolébky do hrobu. Teprve konfrontace s nacismem, komunismem a dalšími protináboženskými režimy přivedla papeže Pia XII. k ocenění demokracie a konceptu nezadatelných lidských práv, kdy stát a žádná vnější moc nemá právo nutit člověka násilím ke změně náboženského smyšlení. Koncil tento kopernikánský obrat dokončil a církev se zvláště za pontifikátu Jana Pavla II. stala největší organizací bojující za ochranu lidských práv od početí až do přirozené smrti.
Důležitým prvkem koncilu, naplněním ducha Druhého vatikánského koncilu, jsou i gesta a rozhodnutí papežů Jana XXIII. a Pavla VI. během a krátce po koncilu. Patří k nim odložení papežských nosítek (sedia gestatoria), na kterých se papež na veřejnosti pohyboval a která zdůrazňovala jeho oddělenost od lidu, a papežské trojkoruny (tiáry), která symbolicky vyjadřovala papežskou středověkou ambici být nadřazen nad všemi králi a císaři. Změny chování, které včetně předtím tradičního pozdravu papeže políbením jeho střevíce působily na moderního člověka bizarně už v 19. století, nabouraly stereotyp katolické církve jako středověkého přežitku, instituce odtržené od života a odsouzené k vymření. Papežové se i symbolicky přestali chovat jako vládci a imperátoři, a začali vystupovat jako pastýři a tento odvážný krok jejich prestiži a oblibě ve věřícím lidu nijak neublížil, ba právě naopak.
Nenaplněná očekávání?
Víceméně všichni se dnes shodnou, že se nenaplnila očekávání spojená s Druhým vatikánským koncilem. Příčin je mnoho, některé se při nejlepší vůli nedaly překonat. Řada lidí se domnívá, že koncil šel ve změnách příliš daleko, jiní, že naopak příliš málo. Nespokojenost jedněch i druhých pak vyvolává komponovaný charakter dokumentů, kde si lze nalézt potvrzení i zcela protikladných přístupů. Proč koncil nenaplnil očekávání, vždyť ještě na prahu šedesátých a sedmdesátých let byly vyprodané sály při přednáškách koncilních teologů, počty seminaristů i řeholnic kulminovaly a mezi evropskou společností a církví probíhaly jakési druhé líbanky?
Konání koncilu a jeho následná realizace se časově shoduje s bezprecedentním historickým fenoménem, kterým je první a tvrdý náraz důsledků vytvoření konzumní společnosti v západních zemích. Lidé se vzpamatovali z následků druhé světové války a poprvé žili v masovém blahobytu, materiálním dostatku, což zapůsobilo negativně na jejich náboženský život. V kombinaci se stěhováním do měst a rozpadem zbytků lidového, masového katolicismu na venkově to v následných desetiletích vedlo k dalšímu poklesu počtu věřících i propadu počtu kněžských a řeholních povolání. Tady ale zcela platí výrok kardinála Danneelse, že jen hlupák pracuje s logikou post concilium, propter concilium (co se stalo po koncilu, stalo se kvůli koncilu). Můžeme jen spekulovat, jak drtivý by byl propad počtu věřících a povolání, kdyby ke koncilu nedošlo. Tento kritický prvek církev nemohla předvídat ani ovlivnit. Druhým momentem, který rovněž církev nemohla ovlivnit, byl příchod hnutí vrcholící rokem 1968 s jeho zásadou je zakázáno cokoliv zakazovat, které zaútočilo na všechny stávající společenské autority od armády a státu, přes univerzity a západní vědu, po církve a dokonce rodinu. Byly odhalovány jejich represivní mechanismy a hlásána naprostá svoboda v podobě úplné vyvázanosti jedince od tradice, společenských institucí, rodinných vztahů a etických systémů. Destruktivní sílu a dopady těchto proudů, jejichž kritika společnosti byla zčásti oprávněná, nese euroamerická společnost dodnes. Do této situace přichází přímo roku 1968 encyklika Humanae vitae, jejíž poselství bylo redukováno tiskem na zákaz antikoncepční pilulky, a znovu bylo tak snadné prezentovat církev jako notorického nepřítele svobody a společenského pokroku, jako rigidní zpátečnickou organizaci stojící na straně mocných a bohatých. Tento stereotyp pak jakoby potvrzují například zákaz teologie osvobození roku 1984 či postihy některých teologů v sedmdesátých letech.
Mezi důvody, proč se vedení církve zaleklo, že reformy Druhého vatikánského koncilu zašly příliš daleko, byly i pastorační, liturgické a formační experimenty, které se po koncilu objevily. Je zjevné, že dlouhá desetiletí zablokovaného přirozeného vývoje církevního života a její adaptace na modernu, spolu se specifickou atmosférou šedesátých let, vedla rovněž ke vzniku podivných, bizarních a absurdních pokusů o nové formy církevního života. Tyto pokusy pak poskytují lacinou záminku pro kritiku samého koncilu, který i zde platí cenu za dlouhou periodu stagnace a stereotypního recyklování nefungujících přístupů. Reakcí církve bylo posílení centralizačních kontrolních prvků a další nárůst role římských kongregací především v liturgii a ve formaci duchovenstva. Nedostatek legitimního prostoru pro rozvoj a vývoj liturgického života a jeho adaptace na potřeby místních společenství pak vede k neplodné kritice nové liturgie na jedné straně, a k „nelegálním“ úpravám liturgie, jak je lze nalézt v prostředí afrických a latinskoamerických církví, které musí čelit náporu pentekostálních společenství, jejichž liturgické formy jsou mnohem bližší mentalitě tamních věřících. Tady by se jistě mohl více uplatnit jeden z koncilních impulzů dát více prostoru místním církvím při vytváření různých forem církevního života.
Historický význam koncilu
Koncil především otevřel novou cestu pro církev a odblokoval možnost inkulturace křesťanství v nové civilizační situaci Evropy a světa. Církev přestává ignorovat a popírat svoji dějinnost a vnímá se jako putující Boží lid, a znovu se ujímá svého hlavního poslání hlásat evangelium a přinášet spásu lidem své doby, sdílet "jejich úzkost a smutek, radost i naději". To je zásadní a historicky nejvýznamnější dar Ducha svatého církvi skrze koncil. Pojem Letnice 20. století nijak nepřehání. Následná exploze pastorační aktivity, rozvoj laických hnutí a rovněž rozvoj teologického myšlení ukázal, o jak důležitý impulz se jednalo, ačkoliv se plody mohou ukázat až za několik desetiletí. Už to, že je církev znovu významný partner nejen intelektuálních diskuzí, ale i společenského diskurzu, je změna k lepšímu, ačkoliv zbývá mnoho odpracovat. Zatímco všechny předcházející koncily měly vzhledem k původu koncilních otců středomořský (starověký) či evropský (středověký) charakter, na Druhém vatikánském koncilu byly již zastoupeny všechny obývané kontinenty a koncil tak symbolicky vyjádřil univerzalitu světové církve. Koncil se poměrně zdařile vyrovnal s modernou, ale doba pokročila, klade naléhavě dnes jiné otázky a nové výzvy. Nelze proto říci, že koncilem má církve vystaráno na dlouho. Dnes je mnohem větší dynamika změn, než tomu bylo kdykoliv v dějinách lidstva a církev se nemůže vyhnout zvládnutí poctivé, tvořivé a odhodlané inkulturace. Po dlouhá století žilo lidstvo v neměnných strukturách agrárních společností, ale dnes žije většina lidstva v městské civilizaci, kde nové technologie a způsoby obživy mění fungování rodiny, společenského života, vztahů a všeho dalšího. Naprostou utopií je představa, že by se církevní problémy mohly vyřešit nějakým návratem do předkoncilní éry, protože člověk počátku 21. století se prostě nemůže vyvázat ze své doby a izolovat se od ní. Nezbývá než podstoupit nepříjemnou, bolestnou a namáhavou práci na inkulturaci křesťanské zvěsti, která umožní christianizaci soudobé společnosti. A právě to bylo tématem koncilu, které zůstává trvalou výzvou a posláním církve i dnes.
Současná situace církve je dvojlomná. Na první pohled početná a silná organizace s 5000 biskupy a půl milionem kněží, na druhé straně především v západní společnosti stále ztrácející věřící i vliv na společnost. Dosud si evropské ztráty vynahrazovala přílivem nových křesťanů v Africe a Asii, ale i tam dorazí stejné západní trendy a už nyní církev čelí náporu letničních, pentekostálních církví. Příčinou je právě nedotažený proces inkulturace, obava o ztrátu identity a málo odvahy pokračovat v cestě započaté Druhým vatikánským koncilem. Jeho přínos tak nemohl být plně využit a zhodnocen a církev stojí jakoby nakročena směrem do budoucna, ale tento krok nedokončila a má velké pokušení se nostalgicky ohlížet do idealizované minulosti. Jiné cesty ale není. Nebude mít zřejmě podobu dalšího koncilu, ale nutně větší otevřenosti, decentralizace, odvahy k hledání nových cest ve formulaci pravd víry, forem pastorace a života církve.
Druhý vatikánský koncil dokázal tedy napravit jisté jednostrannosti novověkých magisteriálních dokumentů, daných jejich polemickou zahroceností vůči reformaci a modernímu myšlení, a dospěl ke zralejší a katoličtější, univerzálnější, formulaci některých pravd víry, pokud jde o pojetí církve, její liturgie či chápání Písma sv.. Koncil provedl, byť opožděně, ale o to zraleji a kvalitněji, i základní vyrovnání se s modernou, kdy místo jednostranných odsudků dosavadní polemiky uznal oprávněnost řady jejich požadavků a ambicí, které ostatně v mnohém měly a mají křesťanský základ (rovnost člověka, lidská práva). Celkově již nyní patří k největším událostem nejen moderních či novověkých dějin, ale i dějin církve jako celku. Patří do linie těch nejvýznamnějšího koncilů jako Nikájský, Chalcedonský, Čtvrtý lateránský či Tridentský. Zda bude v dějinách církve jako jedna z mnoha promarněných šancí, či jako rozhodující obrat, kdy církev znovu začala plnokrevně plnit své poslání, to ještě nelze říci. To, drahé sestry a bratři, bude hodně záležet na naší modlitbě, přemýšlení a životu z víry. Druhý koncil nám ale přes všechny jeho limity otevřel bránu a ukázal cestu. A to ho řadí mezi největší události dějin církve i lidstva.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové.
První část zamyšlení najdete zde.
Foto: Lothar Wolleh / Wikipedia.org
