Důstojně a radostně

Co jsou to lidská práva? Jaký je jejich vztah k lidské důstojnosti? Jak se tato témata projevují v našem každodenním životě? Jak o nich mluvit v kontextu výchovy a vzdělávání?

To jsou některé z otázek, které si na necelých 150 stránkách klade čtveřice autorů, které pojí výuka a výzkum na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické Jabok. Jak uvádí editorka publikace Zuzana Svobodová v jejím úvodu, každý z autorů ve svém příspěvku ukazuje, „jak ze svého pohledu vnímá potřeby současné výchovy a vzdělávání v oblasti, která je pro člověka jako bytost zásadní – v jeho lidství, způsobech projevu, hledání a nacházení odpovědí na otázky týkající se jeho vlastního rozhodování a konání, v oblasti etiky, v tom, co činí pro druhé; aby nejen sám dostál svých práv, ale aby jich mohli užívat všichni.“

Michael Martinek (Sociálně etická témata ve vzdělávacím procesu, s. 9–29) se zabývá místem etiky ve veřejném životě a na několika náhodně vybraných tématech (demokracie, globalizace, evropská integrace) ukazuje možnosti etického vzdělávání v kontextu českého školství. Vychází z přesvědčení, že je nutné rozvíjet schopnost sociálně etické reflexe a zodpovědného rozhodování. Uvádí, že „etiku není možné se prostě naučit; etiku je nutné promýšlet, prodiskutovávat s druhými, vytvářet si na ni vlastní názor a ten se pokoušet realizovat v konkrétních životních situacích.“

Příspěvek René Milfaita (Lidsky důstojně a s nadějí: Lidská práva na pomezí práva a mravnosti jako nezbytná součást vzdělávání, s. 31–79) představuje stručný úvod do lidskoprávní problematiky, lidskoprávního vzdělávání a vztahu náboženství k těmto tématům, a to skrze optiku sociální práce a (teologické) etiky. V lidských právech spatřuje znovu nalezený morální základ naší společnosti a všeobecně přijatelnou kostru etické výchovy: „Jedná se totiž o právní a morální sílu platnou a závaznou pro všechny, nikdo nemusí mít strach, že se jeho dětem vnucuje nějaké náboženství či jiný světový názor, a současně se nikdo díky základnímu lidskému právu na svobodu vyznání nevylučuje a je mu poskytnut prostor pro to, aby se seznamoval se svými etickými východisky a zkušenostmi, které považuje pro sebe za stěžejní a které může dávat do souvislosti s lidskými právy...“

První část velmi čtivého textu Petra Jandejska (Lidská práva a občanská společnost, s. 81–101) je příspěvkem k teorii lidských práv. Vyrovnává se s kritikou lidských práv jako takových („věřit v lidská práva je jako věřit v jednorožce“) a zasazuje se o lidskoprávní činnost v prvé řadě jako o jednání „ve prospěch slabších a znevýhodněných, jako odpověď na utrpení, která zažívají. V druhém sledu je formulování lidských práv ve prospěch všech ostatních, abychom žili lidsky důstojným způsobem života, tedy aby došlo k obnovení vztahů odpovědnosti za sebe navzájem.“ V této souvislosti upozorňuje také na skutečnost, že lidskoprávní diskurz je do značné míry formován společenskou elitou ve prospěch sociálních skupin, jejichž hlasu není věnováno příliš pozornosti (princip „o nich bez nich“). Druhá část příspěvku pak představuje právo na svobodu svědomí, resp. aplikaci takzvané výhrady svědomí.

Závěrečný příspěvek Zuzany Svobodové (Škola a vzdělávání v oblasti etiky: K etické výchově jako školnímu předmětu, s. 103–145) pojednává o etickém vzdělávání ve školách. Na poměrně limitovaném prostoru představuje historii (etického) vzdělávání v českých zemích a v porevoluční Francii. Dále čtenáře seznamuje se současnou etickou výchovou na Evropských školách, v Německu a v České republice. V souladu s celkovým vyzněním knihy dospívá k následujícímu závěru: „Má-li etická výchova přispívat k lepšímu soužití ve společnosti, je dobré promýšlet kořeny a naděje naší vzájemnosti, nikoli pouze učit se metodám, jak spolu (pře)žít. (...) Etická výchova by měla hledat samu podstatu dobrého, nepředpokládat ani neindoktrinovat řády již (byť nejlepšími autoritami) ověřené, ale promýšlet a rozhodovat se k jednání na základě odpovědných rozhodnutí.“

Předložená kolektivní monografie představuje ne příliš rozsáhlý, ale fundovaný a inspirativní úvod do lidskoprávní problematiky v kontextu etiky, výchovy a vzdělávání. Ačkoliv stručnost považuji v současné době charakterizované inflací všelikých textů spíše za přednost, domnívám se, že by recenzované knize na řadě míst prospělo věnování více pozornosti vysvětlení či upřesnění některých základních pojmů, jako je například svoboda náboženství, svoboda svědomí a svoboda myšlení. Jako právník bych uvítal také výraznější zohlednění judikatury ve vztahu k (poměrně rozsáhle) představovaným mezinárodním smlouvám a deklaracím, neboť soudní interpretace v řadě případů prostá slova právních norem výrazně pozměnila či rozšířila. Má poslední výtka se dotýká vysokého množství různých exkurzů, které jsou samy o sobě zajímavé a často osvětlují pojednávanou problematiku z neotřelých úhlů, ale pro hlavní myšlenkovou linii jsou, myslím, často postradatelné; domnívám se proto, že výrazné omezení těchto exkurzů by výrazně zvýšilo čtivost a ucelenost celého díla.

I přes právě uvedené výtky se domnívám, že recenzovaná kniha představuje hodnotný příspěvek do současné diskuse o lidských právech, lidskoprávním vzdělávání, nemorálních činech veřejných představitelů a možných cestách k výchově jedinců, kteří jsou schopni klást si etické otázky a jednat na základě důsledného zhodnocení dopadů každého jednotlivého rozhodnutí.

Titul: Důstojně a radostně

Podtitul: Příspěvek k lidskoprávnímu, občanskému a etickému vzdělávání

Autoři: Zuzana Svobodobá (ed.), Petr Jandejsek, Michael Martinek, René Milfait

Vydavatel: Zdeněk Susa

Rok vydání: 2012

ISBN: 978-80-86057-75-0

Knihu je možné zakoupit např. zde.