Seznamka
Socha císaře Konstantina v Římě
Autor: Wikipedia.org / Jean-Christophe Benoist / Creative Commons
Dne 28. října roku 312 se nedaleko Říma odehrála jedna z nejdůležitějších bitev světových dějin. Zvítězil v ní císař Konstantin, který uvěřil, že se stal nástrojem Kristovým, a začal podporovat křesťanství. Vítězství křesťanské víry v Římské říši však nebylo dílem jednoho politika, ale spíš statisíců vyznavačů a mučedníků, kteří jí předtím zachovali věrnost v dobách pronásledování.
Konec pronásledování křesťanů
Křesťanství, které svým vyznavačům neumožňovalo podílet se na kultu římských bohů a zbožštěného císaře, bylo už za vlády Nerona (54–68) postaveno mimo zákon. Státem organizovaná pronásledování křesťanů vyvrcholila protikřesťanským tažením císařů Diokleciána (na Východě) a Maximiana (na Západě), zahájeným roku 303. O dva roky později oba panovníci odstoupili. Pronásledování se pak ještě vystupňovalo ve východní části říše, kde vládl Galerius v soutěži s Liciniem a Maximinem Dajou, zatímco na Západě je císař Konstancius Chlorus (otec Konstantina) zastavil. V roce 306 Konstancius zemřel a Konstantin se ujal vlády, o kterou ale musel bojovat v občanské válce s Maxenciem.
Roku 311 vydal Galerius, trápený výčitkami svědomí, na smrtelné posteli edikt povolující křesťanskou víru. Maximinus Daja však po jeho smrti v pronásledování pokračoval. Spojil se s Maxenciem, zatímco Konstantin uzavřel spojenectví s Liciniem. O dalším vývoji Římské říše rozhodlo Konstantinovo vítězství nad Maxenciem u Milvijského mostu. Podle tradice měl Konstantin před touto bitvou vidění Kristova monogramu či světelného kříže s nápisem „tútó níká“, tj. „v tomto znamení (zvítězíš)“.
Na východě se Licinius prosadil proti Maximinovi a oba vítězové se pak v únoru 313 setkali v Miláně. Tzv. Edikt milánský byl ve skutečnosti dohodou mezi Konstantinem a Liciniem, kterou tito panovníci vyhlásili úplnou náboženskou svobodu v celé římské říši. Majetek zabavený v době pronásledování byl církvi vrácen a zbořené kostely mohly být obnoveny. Konstatin začal také vydávat zákony ovlivněné křesťanstvím (zavedl např. svěcení neděle a zrušil trest smrti ukřižováním). Když Licinius na Východě obnovil pronásledování křesťanů, Konstantin s ním vedl válku, v níž se opět domníval, že má na své straně Boží pomoc. Roku 324 zvítězil a získal vládu i nad východní částí říše, ve které začal budovat nové hlavní město (později po něm pojmenované Konstantinopol). V roce 325 pak svolal biskupy z celé říše (= oikúmené) na všeobecný koncil do Niceje.
První ekumenický koncil v Niceji
Konstantin zastával ideál jedné univerzální říše, kterou by podporovala jedna nerozdělená církev. Koncil měl odstranit rozkol vypuklý v Alexandrii, kde kněz Arius hlásal učení o Otci jako jediném Bohu a o Božím Synu Ježíši Kristu jako nejvyšším stvoření, které bylo Bohem zbožštěno. Arius chtěl zastávat přísný monoteismus, ve skutečnosti však pod vlivem řecké filosofie učinil z Krista jakéhosi poloboha, který není ani plně člověkem, ani plně Bohem.
Proti Ariovi a jeho příznivcům vystoupil alexandrijský patriarcha Alexandr se svým spolupracovníkem (a budoucím nástupcem) Athanasiem. Athanasiova teologie vycházela ze zásadní úvahy: Kdyby Kristus nebyl Bohem, nemohl by nás spasit. Bůh se však v Kristu opravdu stal člověkem, aby naše lidská přirozenost mohla být zbožštěna a aby Kristovým zmrtvýchvstáním byla i pro nás zneškodněna smrt. Na koncilu, který zasedal od května do července 325 v maloasijské Niceji, tato víra zvítězila. Biskupové na něm odsoudili ariánství a přijali nicejské vyznání víry (Nicaenum), jež znělo takto:
„Věříme v jednoho Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jediného Pána Ježíše Krista, Syna Božího, který se zrodil z Otce jako jednorozený, tedy z Otcovy podstaty (úsias), Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, soupodstatný (homoúsion) s Otcem; skrze něho všechno je stvořeno, na nebi i na zemi. On pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a stal se člověkem, byl umučen, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. A v Ducha svatého.“
Věroučné a nábožensko-politické zápasy po nicejském koncilu
Část účastníků koncilu přiměl k přijetí nicejského kréda nátlak ze strany císaře Konstantina. Tomu šlo jen o jednotu a teologické závažnosti sporu nerozuměl. Koncilem odsouzeného Aria poslal do vyhnanství, ale když zjistil, že jeho učení už se velmi rozšířilo a rozdělení církve pokračuje, začal naslouchat teologům, kteří si přáli smír mezi církví a ariány. V roce 335 byl hlavní bojovník proti ariánství Athanasius svými odpůrci načas sesazen z úřadu alexandrijského patriarchy a císař jej pak poslal do vyhnanství. Znovupřijetí Aria do církve zabránila jen jeho smrt z roku 336. V následujícím roce zemřel i Konstantin, který teprve těsně před smrtí přijal křest.
Zatímco Konstantinova náboženská politika byla v zásadě tolerantní, jeho synové už potlačovali pohanství a hledali nové státní náboženství. Mocensky se z nich prosadil především Konstancius II., který po období občanských válek ovládl celou říši a nelítostně v ní pronásledoval stoupence nicejské víry. Panovníkovi, který si chtěl podřídit církev, se zamlouvalo ariánství, podle kterého je Syn podřízen Otci. Ne náhodou se Athanasius, opakovaně posílaný do vyhnanství, ariánům vysmíval, že Krista sice za věčného nepokládají, ale císaře jako věčného oslovují. Jiný obhájce ortodoxie, biskup Hilarius z Poitiers, rovnou hovořil o antikristovské době, ve které nešťastné spojení církve s „křesťanským“ císařstvím vládnoucí vrstvě umožňuje potírat víru v to, čím Kristus vpravdě je.
Ve srovnání s touto „dobou antikristovskou“ bylo vlastně úlevné, když se po Konstanciově smrti roku 361 ujal vlády otevřeně pohanský císař Julián. Tento Konstantinův synovec vstoupil do dějin jako „Odpadlík“ (Apostata) od křesťanství, usilující o obnovu pohanského kultu. Zemřel již po dvou letech vlády. V době nového rozdělení říše císař Valentinian (364–375) na Západě podporoval nicejskou víru, zatímco na Východě Valens (364–378) pronásledoval odpůrce ariánství. Rozhodnutí přinesla až vláda jeho nástupce Theodosia (379–395), který se stal posledním císařem vládnoucím na Východě i na Západě. V únoru 380 Theodosius vydal Edikt soluňský, prohlašující athanasiovský katolicismus říšským náboženstvím a varující ariány či jiné heretiky před možností státního postihu. Za závaznou pro všechny pravověrné křesťany označoval víru v jediné božství Otce, Syna a Ducha Svatého, což bylo v následujícím roce stvrzeno konstantinopolským ekumenickým koncilem.
Druhý ekumenický koncil v Konstantinopoli
Trojiční vyznání víry spojované s Konstantinopolským koncilem bylo již dříve používáno jako křestní vyznání, vzniklé patrně v jeruzalémské církvi v šedesátých letech 4. století. Krátce předtím vstoupila na scénu věroučných zápasů nauka tzv. pneumatomachů. Ti podle vzoru ariánského učení o Synu hlásali, že Duchu Svatému ve vztahu k Otci přísluší pouze titul „služebník“.
Z teologů, kteří naopak hájili víru v božství Krista a Ducha, vynikli tři biskupové z maloasijské Kappadocie: Basil z Cesareje, Řehoř z Nyssy a Řehoř z Nazianzu. Zformulovali trinitární nauku schopnou obsáhnout mnohovrstevnaté učení Nového zákona. Svatý Pavel říká, že Duch Svatý obnovuje, tvoří a posvěcuje. Z toho vyplývá, že Duch, jehož přítomnost v nás je naší spásou, musí být božský, a nikoli pouhou bytostí. Podle Kappadočanů má Bůh jedinou substanci (úsia), která pro nás zůstává nepochopitelná, ale tři vyjádření (hypostaseis), jež člověk poznává jako Otce, Syna a Ducha Svatého. Oproti „logické“ teologii ariánů odkazuje ortodoxní trojiční víra k Bohu, kterého křesťan nemůže pochopit, ale jen se s Ním setkat v mystické zkušenosti.
Učení kappadockých Otců bylo přijato druhým ekumenickým koncilem, probíhajícím od května do července 381 v Konstantinopoli. Tento koncil souhrně odsoudil různé směry ariánů, semiariánů či pneumatomachů a přijal krédo, které vstoupilo do liturgie jako nicejsko-konstantinopolské (Nicaeno-Constantinopolitanum). Vycházelo z nicejského, ale vyznání víry v Ducha Svatého dále rozvinulo slovy „Pána a Dárce života, který od Otce vychází, který s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků“.
Závěr
Doba konstantinovského obratu v mnohém až překvapivě připomíná dobu, ve které dnes žijeme. Za Konstantina křesťané prožívali závrať ze získané svobody, ne nepodobnou našemu roku 1989. Brzy však začalo období nové nejistoty, v níž byli katolíci vystaveni nepřátelské politice císařů typu Valenta či Juliána.
Proměna pronásledovaných v pronásledovatele, ve kterou nakonec tehdejší neklidná doba za Theodosia začala vyúsťovat, nám dnes zřejmě nehrozí. Jak dokazují např. dokumenty II. vatikánského koncilu, v tomto ohledu se křesťané z dějin poučili. Otázkou však zůstává, zda se poučili i ve vztahu ke stále aktuálním snahám o „ochočení“ křesťanství a jeho přizpůsobení soudobým politickým a ideologickým potřebám.
Zde mohou představovat pozitivní vzor věroučné zápasy 4. století a jejich rozřešení na prvních ekumenických koncilech. Křesťanství se tehdy ubránilo svému rozpuštění v synkretické náboženské náladě pozdní antiky a vymezilo svou víru způsobem, který zůstává základem křesťanské ekumeny a může nám i dnes pomáhat v prožívání nejhlubších tajemství křesťanského života.
Vít Machálek je historik a religionista
Bibliografie:
