Katolická i křesťanská média otevřeně hovoří o tom, že letošní držitelé Nobelovy ceny za lékařství dokázali učinit veliký krok ve vědě i etice. Díky jejich přístupu lze kmenové buňky získávat také z jiných buněk než embryonálních, což odstraňuje velkou část etických problémů.

Až do nedávna se zdál být výzkum kmenových buněk pro křesťany dosti problematickou záležitostí. Ani ne tak pro technické záležitosti, se kterými si věda více či méně dobře ví rady, ale především z hlediska etiky. Jediným zdrojem kmenových buněk jsou v klasickém případě embrya, tedy lidské zárodky, jak bychom mohli říci jazykem vědy. Pokud bychom naopak použili jazyk křesťanské morálky, nejde o nic menšího, než demontáž lidské bytosti na stavební díly.

U kmenových buněk tak věda v zásadě stála na rozcestí. Embrya byla jediným rozumným zdrojem použitelných kmenových buněk, které vytvářeli velký prostor pro rozvoj nových léčebných postupů – do možnosti rekonstrukce míchy až třeba po léčbu cukrovky prvního typu atp. Pokud chceme celou problematiku elementarizovat, můžeme říci, že kmenové buňky jsou takové buňky, které se ještě nestihly specializovat a mohou být potenciálně libovolnou jinou konkrétní buňkou – třeba nervovou či epitelovou.

Zisk těchto buněk z embryí, který v podstatě znamená jejich likvidování, je tedy velice sporný – na jedné straně je záchrana života nebo zlepšení určitého ohledu jeho kvality, na straně druhé stovky či desítky mrtvých, i když zdaleka ne narozených dětí. Věda byla fascinována tím, že vývoj buněk probíhá jen jedním směrem a nebylo jasné proč. Průkopnické práce Prigogina v oblasti nerovnovážné termodynamiky ukázaly, že systémy by se měly mít možnost (za vhodných podmínek) vyvíjet obousměrně, i když může být nastolení vhodných parametrů problematické.

Prvnímu, komu se podařilo tento zpětný vývoj buněk zrealizovat, byl John Gurdon, který v roce 1962 zrealizoval klíčový experiment. Vložil jádro z dospělé žabí buňky do čerstvě oplodněného vajíčka, ze kterého se pak vylíhl zdravý pulec. Jádro tedy neztratilo schopnost řídit vývoj organismu. Tato práce byla z počátku přijímána dosti skepticky a rezervovaně, ale šlo o první krok k realizaci reversibilního vývoje. Díky Gurdonovi a jeho následníkům bylo možné uvažovat nad tím, že by z našich buněk mohly vznikat náhradní díly těla.

Druhým oceněným je japonský vědec Shinya Yamanak, který se věnoval výzkumu „zkostnatění“ buněk na úrovni genetické. Zjistil, že za toto zakonzervování funkce buněk jsou zodpovědné jen čtyři geny. Pokud s nimi budeme vhodně manipulovat, můžeme získat z již specifické buňky buňku kmenovou. Tento proces není jistě bez obtíží a stále naráží na řadu konkrétních technických nedostatků, ale ty jsou zatím zdárně odstraňovány.

Spojení obou objevů znamená, že by věda mohla být schopná již brzy získat z libovolné snadno dostupné vhodné tkáně člověka dostatečné množství kmenových buněk, které může použít na léčbu, případně vypěstovat orgány zcela nové. Jde tedy o zcela fundamentální změnu ve výzkumu kmenových buněk z hlediska etiky. Historická zkušenost nás učí, že ač mohou ve společnosti názory konzervativní etiky, která vychází ze spojení přirozeného a věčného zákona, působit staromódním a zkostnatělým dojem, jejich nerespektování má zásadní dopady na celé lidstvo.

Je třeba říci, že církev nikdy nic neměla proti výzkumům kmenových buněk, které se získaly například z pupečníkové krve, ale vždy vystupovala proti některým vybraným potížím, mimo jiné s jejich získáváním. Ač práce obou vědců, která byla oceněná Nobelovou cenou, vyvolává naděje na eticky čistý přístup, je třeba se mít na pozoru. Výzkum kmenových buněk může mít i nadále celou řadu háčků a problémů, neboť najít hranici mezi eugenikou a terapií nemusí být často jednoduché. Objev je tak třeba na jedné straně chápat jako jednoznačně pozitivní, ale to by současně nemělo znamenat, že by etika v této oblasti neměla stále klást otázky po tom, jaké jednání je správné a proč.

Foto ilustrační