Zatímco většina členů současné vlády a koaličních politiků podléhá sladké iluzi, že většina národa se má stejně dobře jako oni, stejné iluzi podléhají mnozí chudí a sociálně potřební lidé, když se domnívají, že právě tito politikové jsou schopni jim rozumět a pomoci. A tak v roce 2010 došlo k tomu, že tři pravicové strany umožnily vznik asociální vlády, která připravila např. ústavním soudem právě zrušenou nucenou práci zadarmo (neboli veřejnou službu) jako trest pro nezaměstnané.

Panu Drábkovi se tím podařilo dokonale zdiskreditovat službu „dobrovolníků“, kteří doposud byli ochotni pracovat v sociálních službách i mimo rámec běžného pracovního poměru, ale nově, jsouce k tomu úřady práce nuceni pod pohrůžkou vyřazení z evidence, to samozřejmě již rádi dělat nebudou a nemohou. I ústavní soud konstatoval, že tato služba se ve výsledku podobá až příliš trestu veřejně prospěšných prací. Dobrovolník tedy byl postaven před morální problém: Proč by měl konat „dobro“ z donucení či za trest? Má takové „dobro“ nějakou hodnotu, nebo je pouze nutným zlem pro naplnění litery špatného zákona? A pokud jde skutečně o rovnocennou pracovní činnost, proč by ji měl dělat zadarmo a být stále v evidenci úřadu práce? Není snad dělník hoden své mzdy? Nejedná se v tomto případě ze strany státu o páchání hříchů „utiskování chudých“ a „zadržování spravedlivé mzdy“, což jsou podle katolického katechismu ovšem tzv. hříchy do nebe volající? Právě tyto hříchy se totiž dotýkají sociální oblasti (srov. Jak 5, 1-6).

Očekával jsem celý rok od schválení nesmyslné zákonné normy, že Česká biskupská konference nebo alespoň někdo z katolických biskupů pronese k této věci nějaké kritické stanovisko či výzvu ve smyslu, v jakém svá prohlášení vydává např. Papežská rada Justitia et Pax. Tedy že se postaví na obranu sociální nespravedlnosti a zjevné křivdy, kterou Drábkovo ministerstvo spáchalo na velkém počtu slušných a poctivých lidí, kteří ne vlastní vinou ztratili práci a nemohou nalézt jinou.

Česká biskupská konference místo toho celý rok k této věci mlčela a jediné, čeho jsme se z médií od ní dočkali, byla různá prohlášení o oprávněnosti požadavků na restituce majetku a finančních náhrad.

Naskýtá se otázka: Je vůbec ještě možné po všech nechutných tahanicích o majetek a peníze pokládat katolickou církev, kterou reprezentují katoličtí biskupové, za instituci, která má ještě nějaký morální kredit ve společnosti a je ochotna se rozpomenout na evangelní ctnosti chudoby tváří v tvář tolika lidem, kteří jsou dnes v sociální nouzi? Anebo je nutné hledat již jinou instituční alternativu, kam se obrátit s důvěrou, když vládní politické strany i tradiční morální instituce selhaly a vydaly se cestou zajištění toliko osobního hmotného prospěchu? Kdo přichází na jejich místo?

Alternativ se (zpravidla vždy před volbami) objevuje více. V roce 2010 to byl klasický evangelní model bohatého mladého muže Bárty, majitele to bezpečnostní agentury, který založil politickou stranu a vytáhl do boje s líbivým sloganem „odstraníme korupci“. Podporovali ho i někteří umělci a mediální tváře. Boj trval až do chvíle, kdy korupce dostihla a odstranila mladého muže. Místo něj nyní přichází, (jaká to změna), opět bohatý mladý muž Janeček, který zakládá „všelidové hnutí“ s líbivým sloganem „odstraníme korupci a všechny zlojedy ze společnosti“. Opakující se déja vu české politiky pokračuje. Podporují ho někteří umělci a mediální tváře.

Kolik ještě bohatých mladých mužů v Česku přijde k voličům nikoli s otázkou, ale rovnou již hotovou odpovědí: „Víme co máme dělat, abychom byli dokonalí a měli věčný život. Potřebujeme pouze vaši podporu ve volbách.“ Již samotná tato výzva je ve své podstatě nejen lživá, ale i korupční, stejně jako bylo ďáblovo pokušení Krista: „Tohle všechno ti dám, když padneš a budeš se mi klanět.“ Není snad povinností církve před takovými a jinými pokušeními pýchy, světské cti a bohatství (jak to zdůrazňoval např. sv. Ignác z Loyoly) důrazně varovat a sdělovat skutečnou odpověď, která je bohatým mladým mužům určena? „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Mk 10, 21)

Není postojem bohatého mladého muže nakažena už i katolická církev? Dočkáme se od české katolické církve v této době ještě jiných varování, než je tradiční předvolební varování před „minulými vládami, která nás naučily žít na dluh“ a obhajovat „cestu nezbytných reforem“ (Slovo biskupů k situaci ve společnosti z dubna 2012)? Zapomněla česká katolická církev již opravdu na slova z knihy Sírachovec? Modlitba poníženého proniká oblaky, a neutiší se, dokud nedosáhne cíle. Neustane, dokud Nejvyšší nepohlédne, nezastane se spravedlivých a nevykoná soud. Hospodin nebude prodlévat ani nebude shovívavý vůči nemilosrdným, dokud jim nerozdrtí bedra a nevykoná pomstu nad pronárody, dokud nevyhladí množství násilníků a nezpřeláme žezla nespravedlivých, dokud neodplatí člověku podle jeho skutků a za činy lidí podle jejich úmyslů, dokud svému lidu nezjedná právo a nepotěší je svým slitováním. Když nastane soužení, jeho slitování přijde včas jako dešťové mraky v době sucha. (Sírachovec 35, 17-24)

Jaká je tedy jiná cesta, abychom se nepokoušeli projít coby velbloud uchem jehly? Abychom opravdu naplňovali principy nové evangelizace 50 let od zahájení II. vatikánského koncilu, jak za tím účelem od letošního podzimu vyhlásil Benedikt XVI. i Rok víry?

Je to cesta plnění přikázání, ale především cesta pomoci chudým a slabým, uraženým a poníženým (přečtěme si opět Dostojevského! Je to slovo k dnešní době). Pokud pravicové strany selhaly, nevymýšlejme nové alternativy a nevěřme falešným mladým bohatým prorokům. Vstupujme jako křesťané do tradičních levicových stran, a pomáhejme jim hájit základní principy sociálního státu. Uvědomme si, že i komunistické strany jsou tradiční součástí demokratického politického systému v mnoha evropských zemích a že například v Itálii je komunistický prezident všeobecně respektovanou váženou osobností. Komunisté zde mají stabilní elektorát a značnou podporu tradičně katolické italské společnosti. Proti jejich účasti např. v Prodiho vládě (2006 – 2008) nikdo neměl důvod protestovat, což se nedá říct o vládách antikomunisty a mnoha skandály opředeného mediálního magnáta Silvia Berlusconiho. Podívejme se opět na film věřícího levicového umělce Piera Paolo Pasoliniho Evangelium svatého Matouše natočený v roce 1964 k poctě II. vatikánského koncilu a k poctě Jana XXIII. Je to film k opětovnému vidění právě v Roce víry.

Autor je publicista a filmový kritik. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.