Potěšilo by mě, kdyby prohlášení "Odpor proti návratu komunistů není zbytečnou hysterií!“ vyvolalo diskuzi o této nové skutečnosti v životě naší společnosti. Místo toho se pan Martin Lejsal ve své reakci snaží odhalit nevyřčené motivy, které měly být skutečným důvodem pro vydání prohlášení. Prý se bojíme ztráty majetku a ideologie komunistů nám „nevadí z principu, ale až ve chvíli, kdy bychom mohli reálně o něco přijít.“

Prohlášení, které jsem vydal, může na první pohled budit dojem, že je politického charakteru. Politiky se jistě dotýká. Jako řeholník se však nechci primárně vyjadřovat k politickým záležitostem. Po důkladné konsultaci s dalšími odpovědnými bratry naší dominikánské provincie jsem vydal zmíněné prohlášení, protože masivní návrat komunistické ideologie do regionálních samospráv vnímám především jako problém společenský. V naší současnosti existuje na Zemi mnoho různých způsobů, jak zajistit správu života společnosti. Demokratický systém je jistě jeden z těch zdařilejších, možná doposud vůbec nejlepší. Aby však demokracie mohla fungovat, nemůže se vzdát svých teoretických předpokladů a ideových východisek. Komunistická ideologie je s nimi, dle mého, v příkrém rozporu. Pokud se katolická církev vyjadřuje k tomu, jak spravovat záležitosti tohoto světa, dělá to s ohledem na své vlastní poslání, jímž je hlásání evangelia celému světu (srov. konstituci Gaudium et spes II. vat. koncilu). Důležitou součástí Božího zjevení, jehož je církev nositelkou a zprostředkovatelkou, je pohled na člověka. A právě antropologické hledisko je tím hlavním motivem mého prohlášení. Komunistický socialismus se společenským vlastnictvím, jak sama KSČM popisuje svou vizi, popírá a především potírá soukromé vlastnictví, a neváhá přitom sáhnout po násilí. Historie v tomto neklame. Osobní důstojnost a odpovědnost jsou přitom jedním ze základních pilířů nauky církve o životě společnosti, tzv. sociální nauky církve. Na druhou stranu je třeba připomenout, že soukromé vlastnictví není absolutní hodnotou, protože je vždy podřízeno společnému dobru (viz např. Kompendium sociální nauky církve, KNA 2008, č. 171-184). To, kde se praktická křesťanská víra rozhodně nemůže sejít s komunistickou ideologií, je pojetí člověka. Proto odmítám scházet se na společensko-kulturní rovině se samosprávami kontaminovanými komunismem, protože se prostě nemůžeme potkat v této tak zásadní věci, jakou je koncepce antropologie a pojetí společnosti v jejích principech.

Otázku zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi pokládám především za politickou záležitost, do níž jsou křesťanské církve a židovské obce nutně zataženy. To by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby se nestaly takřka bezbranným rukojmím zneužívaným v rámci politikářských šarvátek všemožných partají. Svůj názor jsem vyslovil již dříve, čehož si pan Lejsal pochopitelně nemusel všimnout (viz „Politici se hádají, církev slouží“  ). Jistě by bylo jistě zdvořilé odpovědět panu Lejsalovi na jeho otázky. Musím však předeslat, že prohlášení jsem vydal za Českou dominikánskou provincii a nikoliv za „Římsko katolickou církev obecně“ a stejné povahy budou i mé odpovědi. Při této příležitosti chci poděkovat za podporu panu Pavlu Hrubanovi, který částečnou „celocírkevní“ odpověď dal. Jen tak mimochodem mohu pana Lejsala ujistit, že dominikáni v naší zemi nebyli před rokem 1948 bohatí a nebudou bohatí ani po navrácení zabaveného majetku. Navíc se klášterům nevrátí veškerý historický majetek, což platí o všech dalších náboženských subjektech. Bylo by smutné, kdyby i sami křesťané podléhali lživé agresivní kampani, která se v souvislosti s projednáváním dotčeného zákona rozpoutala. S majetkem bude alespoň zpočátku více starostí než užitku.

Pokud jde o postoj ke komunistické ideologii, mohu uvést např. podporu, již jsem vyjádřil senátorovi, panu Jaromíru Štětinovi, který o zákaz komunistické strany usiloval. Média a internet zvláště však není celý svět. Nejen já ale i další bratři Kazatelé se ve svém působení při vhodných příležitostech dotýkají zhoubného vlivu protikřesťanských ideologií a proudů. Jeden konkrétní příklad za všechny: fr. Jordán Vinklárek, který osobně zažil obsazení klášterů v dubnu roku 1950 a následné nucené práce v PTP, se pravidelně účastní akcí bývalých „pétépáků“ a politických vězňů. Jejich postoj ke komunistům lze snadno odhadnout…

Když ponechám stranou oficiální aktivity katolické církve u nás, především působení komise ČBK Justitia et pax, mohu s klidným svědomím říci, že dominikáni se společensky ožehavé a naléhavé problematice systematicky věnují. Stačí se všimnout jen akcí platformy Dominikánská 8 při našem pražském klášteře v minulém a běžícím akademickém roce. Šlo např. o loňský cyklus debat Příběhy křesťanství 20. století v českých zemích, kdy zvláště letní semestr se věnoval úloze církve ve druhé polovině minulého století, aniž by zakrýval i její negativní stránky. Dále proběhly debatní večery na téma Člověk před narozením a lidská osoba o etických problémech, debata Kladivo (na) inkvizitora se věnovala také současným projevům extremismu, večer Sečetl bůh svůj lid? se kriticky zamýšlel nad výsledky sčítání lidu, diskuze Lidskost lidských práv zaměřila pozornost na lidi různým způsobem utlačované. V tomto semestru už jsme otevřeně diskutovali o církevním majetku při debatě Chudá církev? (pro jistotu uvádím, že v době, kdy nikdo netušil, jak to se zákonem o vyrovnání dopadne) či o problematice menšin během večera Romové, Bůh a církev, abych uvedl alespoň ty nejvýraznější počiny. Na jaro např. chystáme debatní večer o problematice hazardu. Všech těchto debat se účastní „necírkevní“ odborníci, protože vždy chceme slyšet názory lidí zvenku. Kromě toho pod hlavičkou Dominikánská 8 probíhá řada další kulturních a především duchovních akcí.

A jednu trochu ironickou poznámku si dovolím na závěr: když se církevní představitelé vyjádří k nějakému společenskému problému, je to špatně, protože se přece do takových věcí nemají míchat, když se nevyjádří, je to taky špatně, protože by přece neměli k takovým nepravostem mlčet…

A jako bratr Kazatel se snad mohu odvážit citovat náš nedostižný vzor, sv. Pavla: „Hlásej slovo, trvej na něm, ať je vhod či nevhod, vyvracej, varuj, povzbuzuj s neúnavnou trpělivostí a s péčí o učení…“ (2Tim 4, 2).

Autor je provinciál České dominikánské provincie