Kniha vydaná ve sličné úpravě již klasické řady, s podtitulem „Křesťanství po náboženství“, přišla na předvánoční trh. Je ukotvena v augustinovské definici lásky: Miluji - to znamená: chci abys byl.

Autorovi je evidentní východisko Boží stvořitelské lásky, jež vyvolává v život tu naši. Hospodin, zdroj existence, ten který nejvlastněji je i bude, vyvýšený i blízký v propastném mystériu, nám vkládá do života žízeň po lásce, jež může být naplňována ve vztahu k Bohu a také bližním. Protože nám to jde ztuha, připomíná autor, že při lásce se nejedná o falešný sentiment, vlny emocí, naše pocity, sny a přání, nýbrž především o skutky, o lásku jednající. Včetně lásky k nepříteli, která je označena za „absurdně znějící Ježíšův požadavek“ a vyžaduje překročení sebe sama.

Není v tom moc romantiky, dřiny sdostatek. Není houskou na krámě, po níž je snadno sáhnout a něco málo zaplatit. Je vysokou metou, až transcendentní povahy: „vykročením ze světa ono do světa Ty.“ Zády k předmětnému myšlení; nabourává zakletí světa věcí v přechodu do světa vztahů. A to nejen na horizontální, nýbrž i na vertikální rovině.

Jedná se pak o téma až výlučně filosofující a teologizující. Stranou ustupuje ratio a vítán je přístup kontemplativní, až mystický. Budí tak dojem být záležitostí až nezřízeně metafyzickou. Budí to až dojem absence „člověka z půdy“, stranou je motiv stvoření člověka - „jako muže a ženu stvořil jej“ v této celosti a sounáležitosti. Nemluvě o erotickém momentu, který přichází hodně zkrátka. Nemíníme tím jen sex (jenž je útržkově také zmíněn), nýbrž lásku, která si žádá druhého pro dobro, radost a potěšení, což je bezesporu také legitimní a při četbě by mohlo připadat jako něco hrubě tělesného a neduchovního.

S chutí autor cituje 1. list Janův (2:15-17 – aniž by doplnil  více barev z biblické palety):  "Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“ Svět dle autora může snad milovat jen Bůh, může být „milencem světa – právě proto, že je zcela jiný a není jeho součástí“. Oproti tomu „my jsme přirozeně součástí světa – a proto mi svět takto milovat nemůžeme, neboť naše láska k světu by byla stále jen sebeláskou“.

Připomíná to poněkud kazatelský zápal, s nímž někteří kazatelé o svatbách s chutí líčí protiklad lásky jako agapé a eros. Bezpochyby Halík, školený i školící psycholog, sociolog a teolog, nachází ve svém svazku široké pole. Je takříkajíc „na vlastním hřišti“. Sám si je vymezil a odvolává se na sobě blízké autory.

Kniha je avizována jako kniha o lásce, po předchozích dvou o víře a naději. Hlavního tématu se však čtenář někdy jen námahou dohledává. Samozřejmě, že postřehneme často zmíněný motiv bytí s bližním a pro druhého, tak i v Bohu a s Bohem. Tradiční cestou ke čtenáři je přitom pro autora kladení otázek, nikoli hotových odpovědí.

Jádrem dané problematiky je cesta k dospělé víře, která vyrostla z dětských botek a odřekla se barvotiskových ikon. Za klíčový duchovní problém naší doby nemá být považována snaha „dokázat otřeseným víru (ve smyslu přesvědčit je o existenci Boha), nýbrž opět spojit víru s láskou, neboť jen taková víra je přesvědčivá. Vrátit otřeseným víru v Boha nelze jinak, než vrátit jim důvěru v lidi.“

Profesor Halík, jakož i v předchozích knihách, preferuje lidi hledající. Sám vždy znovu hledá cestu a návazný bod vstříc ateistům, agnostikům či těm, kteří se díky nedorozumění a omylům dostali do autu pro výhled, vztah k Bohu. Vždy znovu zdůrazní, že Bůh není loutkovodič, ani žonglér, ani artista v cirku tohoto světa. Často zaznívají tóny ekumenických rozhovorů šedesátých let, jakože „Bůh je docela jiný“, nebo že „křesťanství je koncem náboženství“.

Srdce protestanta pookřeje při častých citátech Sörena Kierkegaarda s pochopením pro jeho bytostný étos křesťana, odvráceného od pák mocenských i církevnických struktur. Poněkud nečekané je, že kdekomu od Nietzscheho přes Kierkegaarda a Dostojovského k dnešku neupře autor bytostné hledačství Boha, jen filosofující a teologizující myslitel Josef Šafařík mu schází. Těžko si představit, že by naň při četbě a promýšlení nenarazil.

Uzavřeme naše zastavení nad podnětnou knihou Tomáše Halíka jeho úvahou, že „náš Pán dává nejlepší víno nakonec!“ A dále: „Bůh roztáčí svět pohybem lásky. Zde je Bůh, který tě zve k tanci lásky, v němž se prolíná nebe a země, milost a přirozenost, božské a lidské, Boží Trojice s trojiční ctností, jimiž vtančíme do věčnosti. Věčnost není hřbitovní klid, věčnost je věčný pohyb, tanec lásky!“

Tomáš Halík, Chci, abys byl. Křesťanství po náboženství. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012. 264 stran, cena 279 Kč.

Jan Kašper, je evangelický farář v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.