Z lásky ke starým tradicím jsem před naším panelákem zasela lněné semínko, měla jsem radost z jeho modrých kvítků a ještě větší z toho, že se mi podařilo dobýt chomáč vláken. Podaří-li se mi upříst nit, to nevím, ovšem mohu si v těchto dnech říkat s básníkem: Toč se a vrč můj kolovrátku, ejhle adventu již na krátku a blízko, blizoučko štědrý den!

Advent je novoroční čas církve, plný naděje a očekávání. Advent je ovšem i cesta – nečekáme s rukama v klíně, ale vydáváme se na pouť za tím příslovečným světlem na konci tunelu, za betlémskou hvězdou. V dětství jsem si ráda hrála, že všichni pospolu kráčíme, celý ten krátký prosincový den, uvedený na svém počátku i konci svatozáří červánků, jakou dokáže vykouzlit právě jen ta prosincová obloha. Jako by nám samo nebe chtělo dát nahlédnout do své purpurové slávy. „To se v nebi chystají na Ježíškovo narození,“ říkala mi babička a já jsem kupodivu ani nepočítala, kolikrát se ještě vyspím do Štědrého dne, protože právě tohle očekávání mělo pro mě nesmírné kouzlo.

„Nebesa vypravují slávu Boží, všichni měšťané nebeští Bohu pilně slouží…“ Když se pak odpoledne přehouplo v časný zimní večer a na zemi padla tma, viděla jsem se v chaloupce, která nám na naší pouti poskytla útulný nocleh. Ráda jsem si nechala předčítat Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen… V našem krbu se sice nesvítilo, byl jen stylizovaný, ale takovými podružnostmi jsem se nezabývala. Kolovrátek zastoupil šicí stroj, stará singrovka, jejíž šlapadlo jsem pilně proháněla. Večer plynule přešel v noc, přikrývka se stala bezpečným stanem a ve tmě pokoje defilovaly všechny ty adventní bytosti, o kterých jsem slyšela. A čas plynul jako pokojná řeka až k tomu slavnému večeru, kdy se rozzářil stromek a babička zanotovala Narodil se Kristus Pán.

Před nástupem do školy bylo na čase mi sdělit, jak je to s Ježíškem a dárky. Byla to sice deziluze, ale nijak zásadní; maminka mi vysvětlila, že oslavujeme Ježíškovy narozeniny. Přesto advent, který nastal, byl zachmuřený a přinesl jen tmu a chlad. V stmívajícím se odpoledni jsem odevzdaně čekala, až mě unavená maminka vyzvedne z družiny. Věděla jsem, že na nebeská kouzla se vůbec nepodívá a bude mě jen netrpělivě nabádat ke spěchu, aby stihla návštěvní hodiny v nemocnici. Tehdejší advent totiž znamenal pro babičku skutečné vykročení. Navždy nám odešla po štědrovečerní půlnoci. Byla jsem přesvědčená, že si ji Ježíšek schválně tak zavolal, aby mohla slavit s ním, zbavená už bolesti a trápení. Rok na to bylo adventní kouzlo to tam. Dostalo se mi poučení, že ve škole není radno vykládat o Ježíškových narozeninách. A už se ani neříkalo advent, jen předvánoční období. Zůstaly jen ty večery. Maminka ve vzpomínce na babičku do ticha zamyšleně citovala: seděli jsme také tak, jako dnes a včera, a než se rok obrátí, kde z nás bude která…

Rok se obrátil a všimla jsem si dalšího - že oslavencovo jméno padne jedině v podobě „jéžišmarjá, já nestíhám.“ A jinak se o něm vůbec nemluví, jako by to bylo něco neslušného, nebo snad přímo sprostého…

A další rok, už ve čtvrté třídě, jsem procítěně zazpívala Vánoce, vánoce přicházejí, měla jsem s tím velký úspěch, na školní besídce, v družině, i u rodinných přátel. S vervou jsem finišovala: a když sní se, co je v míse, televizor pustíme a nebylo mi jasné, proč se tatínkův pobavený úsměv mění v povzdech: „jak výstižné – chudák Erben….“ Radost z vánočních prázdnin radost mi kazilo jen to, že rodiče nemají dost volna, aby se stihl výlet z Plzně do Třebíče. Všechny ty krásné betlémy jsem mohla vidět až zase v létě, ale nepřipadalo mi to nijak moc divné, protože jeden z nich měl pokračování, takový miniseriál: Ježíšek v jesličkách coby miminko, kousek dál už ale jako batole, vítající návštěvu mudrců a opodál dokonce dospělý Pán Ježíš klesající pod křížem, cestou na Golgotu. "Tomu se říká postní betlém," vysvětlil mi tatínek. Tehdy mi poprvé došlo, že jesličky vystřídal kříž. Právě na ten postní betlém musím myslet letos v adventu. Snad je to asociace na očekávaný konec světa – sice už kolikátý v pořadí, ale tentokrát je to prý vážné! A mnohé jevy to naznačují: budou znamení na nebi i na zemi. Jistě, pár věcí by se tak dalo označit, třeba řádění šíleného střelce v Newtonu, nebo hloupnutí hyperkorektních stoupenců multikulturalismu, děsících se i slova Christmas. Kdykoli vidím nápis X-mas, přicházejí mi na mysl falešní proroci a „ohavnost spuštění“ Evropy, která štítivě popírá své křesťanské kořeny. Asi nejsem sama, kdo má tento dojem, protože snad ještě nikdy nezněly v adventu tak temné tóny jako tentokrát – známý historik pochmurně uvažuje O adventu a Vánocích trochu jinak, místo radostné zvěsti probírá možnost věčného zatracení; na něho navazuje přísný kněz, poukazující na naši naprostou prolezlost hříchem, je to s námi až tak zlé, že se musíme bát jen tak pokleknout u jeslí, abychom nezahučeli rovnou do pekla.

Jenomže celá eschatologie je obsažena ve staré písni: Krista čtvero příští Písmo svaté jistí. První bude v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté v zmrtvýchvstání. Před více než 2000 lety Ježíš, Mesiáš, vstoupil do lidských dějin. Na jejich konci přijde jako Král. Nemá smysl spekulovat, kdy to bude a jakým způsobem se naplní čas.

Snad je víc než náhoda, že právě na prahu adventu vyšla kniha Jako bychom dnes zemřít měli. Ten název je věta z jednoho z posledních kázání P. Toufara a zní přímo adventně – vždyť nikdo neví, kdy přijde ta hodina, ani andělé, ani Syn, jen Otec sám. A opět mě napadá postní betlém: křížová cesta kněze Josefa Toufara přece odstartovala právě v adventě. Nikdo už nevysvětlí, co se tehdy stalo, proč se oltářní kříž pohnul. Nevím, zda se to dá nazvat zázrak, ale znamení určitě ano. Vysočinu znám více z druhé strany, z moravské, ale domnívám se, že rozumím duši celého toho kraje. Že je to kus požehnané země, drsné, ale podivuhodně krásné. V Třebíči jsem vždycky cítila Boží přítomnost, ačkoliv jsem toho o víře a církvi věděla pramálo. Ta země prostě mluví a vypráví o Bohu. A proto se tady daří znamením. Vystihl to další mučedník nastupující totality, Jan Zahradníček: Ale co že se to s tebou stalo v Číhošti?… zkrouceno dřevo kmene tvého tím vychýlením tak náhlým, tak úpěnlivým z propasti nahoře do propasti dole.

21. prosince jsem si vzala dovolenou, abych doladila předvánoční úklid. Toč se a vrč, můj kolovrátku, však jest adventu už nakrátku a přede dveřmi Štědrý den! Konec světa se nekonal, a tak se o půlnoci podívám do vodní hladiny. Přežiji to bez úrazu, meteorologové mě ujistili, že ledy prosekávat netřeba.