Seznamka
Vývoj kněžství prošel v letech po koncilu celou řadou změn. Je třeba říci, že zde existovalo silné dělnické hnutí, které hlásalo, že je třeba, aby kněží více chápali životy obyčejných lidí. Tito kněží chodili do běžného zaměstnání, často do doků třeba na jihu Francie. Díky tomu mohli být nejblíže těm nejpotřebnějším, nejchudším a nejslabším námezním dělníkům.
Ostatně tato tendence, i když neměla tak jasné kontury se rychle rozšiřuje celou Evropou a mění chápání kněze. Zatímco Karl Rahner ve svých starších textech staví kněze do role obětníka, člověka, který musí být plný modlitby a jehož prvotní starostí je péče o liturgii, později sám ze sebe dělá především dělníka. Známou situaci, kdy na audienci k Janu Pavlu II. přišel v kravatě, místo v kolárku, pročeš se s ním papež ani nevyfotil, není třeba připomínat.
Tento trend je stále patrný také u nás, když jen výjimečně lze narazit na kněze, který jako společenský oděv volí kleriku nebo alespoň kolárek. Přednost má stále ještě kravata, protože existuje pocit, že jde o krok směrem k lidem. Kolárek představuje bariéru, které se někdo může bát, nechápat ji. A právě tato tendence postupně s nástupem nové generace končí. Mladí kněží jsou nuceni v postmoderním světě znovu hledat svoji identitu, odpovídat na otázky kdo je kněz a jak má vypadat. A stále častěji je součástí jejich vizuální identity právě klerika a kolárek. Tento drobný vnější znak, ale symbolizuje mnohem hlubší změny.
Kardinál Walter Brandmüller napsal pro Magazin Pur článek, kde se věnuje nové kněžské generaci. A upozorňuje na to, že od koncilu jsme si v módních vlnách vyzkoušeli téměř vše – od kravaťáků, přes dělníky až po model kněze jako sociálního pracovníka. Jenže vždy šlo o upřímnou, ale spíše komickou karikaturu. Takový člověk totiž nemusí být knězem. A právě to si uvědomuje nová nastupující generace, která se vrací znovu k úvahám nad kněžství v kontextu koncilních dokumentů. Nejvýznamnějším je ten, který se věnuje výchově kněží a teologii jako takové Optatam totius.
Řadu témat lze dnes vidět jako silně inspirativní. Ať již jde o vybízení ke studiu filosofie a její kritické hodnocení, výzva k dobré znalosti jazyků - ať již latiny nebo biblických jazyků či akcent na společenství v semináři i po jeho skončení. Bez zajímavosti není, že dokument (navazující na kodex církevního práva z roku 1917) akcentuje nutnost stálého vzdělávání a to nikoli jen individuálního, ale také společného. O tom, jak se tato přání promítají do skutečného vzdělávání, si jistě každý učiní obrázek sám. Snaha vrátit se k tomu, co je v dekretu o výchově kněží napsáno je z tohoto hlediska jistě chválihodné.
Dokument je klíčový také tím, že definuje metodu dogmatické teologie, která by se pak měla zrcadlit v celkovém teologickém postoji a reflexi kněží. „V dogmatické teologii ať se postupuje takto: nejprve se předloží biblická témata, nato se bohoslovcům ukáže, jak přispěli k věrnému předávání a vysvětlování zjevených pravd otcové východní i západní církve a jak probíhaly další dějiny dogmat, a to ve vztahu ke všeobecným církevním dějinám. Posvátné vědy se vždy omladí studiem posvátných pramenů. Naopak spekulace, která zanedbává další bádání v posvátném pokladu víry, se stává neplodnou, jak víme ze zkušenosti. Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění.“ TO 16
Odkaz na Tomáše jistě není náhodným. Na jedné straně je v této formulaci vidět již definitivní ukončení neoscholastiky, která prohrála svůj souboj s filosofií. Na straně druhé ale jasná reflexe postoje, který je staletími odzkoušený a plodný. V posledních desetiletích se také toto ukazuje jako mimořádně aktuální a vznikající společnosti tomistů či aristoteliků ukazují, že zde je na čem stavět, i že tento teologický postoj může být vědecky plodný.
Walter Brandmüller uzavírá svůj text zajímavou poznámkou. Ti, kteří znají koncil jen z dějin a sami jej nezažili, k němu mají bližší vztah, než ti, kteří si jím prošli. Je to pochopitelné a přirozené. Stále častější nošení kolárků tak může být znakem toho, že se odkaz koncilu začal brát konečně vážně a to nikoli jen intelektuálně, ale v niterném životě každého jednotlivce. A to je něco, co je jistě více než pozitivní jev.
