Seznamka
Nadia Eweida s křížkem na krku
Autor: www.koptisch.wordpress.com
Evropský soud pro lidská práva připravil 15. ledna 2013 Spojenému království opožděnou novoroční nadílku v podobě rozhodnutí čtyř případů dotýkajících náboženské svobody, které v posledních letech vyvolaly rozsáhlé diskuse o tom, jak má sekulární společnost reagovat na nábožensky motivované jednání ve veřejném prostoru. První dva z těchto případů se týkaly nošení křížků na krku. Druhé dva řešily konflikt nesouhlasného postoje k homosexualitě vycházejícího z náboženského přesvědčení s politikou zaměstnavatele nediskriminovat na základě sexuální orientace.
Nošení křížku zaměstnankyní letecké společnosti...
Nadia Eweida odbavovalana letišti pasažéry pro British Airways. Jakožto koptská křesťanka nosila na krku křížek, který měla po dlouhou dobu schovaný pod oblečením. V květnu 2006 se rozhodla nosit křížek v práci tak, aby byl viditelný. Její nadřízený si toho všiml a požádal ji o sundání křížku nebo jeho schování pod oblečení, neboť nošení takových doplňků odporovalo vnitřním předpisům společnosti. Po diskusích s nadřízenými a střídavém nošení a nenošení přívěšku byla nakonec poslána domů na neplacené volno. Odmítla totiž nabídku zaměstnavatele, aby šla pracovat za stejnou mzdu do oddělení, kde by nepřicházela do styku se zákazníky, a mohla by proto nosit svůj křížek bez jakéhokoliv omezení.
Evropský soud pro lidská práva (dále také jen Soud) vzal za prokázané, že chování stěžovatelky představovalo projev její (náboženské) víry a jednání jejího zaměstnavatele představovalo zásah do její náboženské svobody. Vzhledem k tomu, že British Airways jsou soukromou společností, nebyl zásah do náboženské svobody paní Eweida přičitatelný Spojenému království. S ohledem na skutečnost, že u štrasburského soudu je možné přímo napadat pouze jednání státu, a nikoliv soukromých společností, musel Soud zhodnotit, zda právo stěžovatelky svobodně projevovat své náboženství bylo dostatečně chráněno britským právním řádem a jestli orgány Spojeného království dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi právy stěžovatelky a právy jiných osob.
Pokud jde o první otázku, Soud neshledal, že by právo stěžovatelky projevovat své náboženství nošením náboženského symbolu v práci, nebylo britským právem a jeho vykonavateli dostatečně chráněno. Orgány spojeného království však pochybily při vyvažování práv stěžovatelky a jejího zaměstnavatele. Podle Soudu přiznaly britské orgány přílis vysokou váhu zájmu zaměstnavatele na ochraně korporátního image ve srovnání s touhou stěžovatelky projevovat svou víru. Podle soudu byl křížek stěžovatelky nenápadný a nemohl jí ubrat na profesionálním vzhledu. Soudu v této souvislosti nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by nošení již dříve povolených náboženských symbolů, jako jsou muslimské šátky (hidžáby) a sikhské turbany, mělo jakýkoliv negativní dopad na image britských aerolinek. Při svém rozhodování vzal Soud v potaz také skutečnost, že vnitřní pravidla British Airways byla v únoru 2007 změněna takovým způsobem, aby umožňovala viditelné nošení náboženských šperků. Z této skutečnosti vyvodil Soud závěr, že pro britské aerolinky neměl původní zákaz velký význam. (Soud se nicméně nezmínil o poměrně tvrdé mediální kritice, která přístup britských aerolinek ke stěžovatelce v druhé polovině roku 2006 provázela a která se nutně musela podepsat na úpravě vnitřních předpisů společnosti.)
Soud na základě této analýzy dospěl k závěru, že Spojené království neposkytlo dostatečnou ochranu právu stěžovatelky projevovat své náboženství, a porušilo proto povinnosti, které mu ukládá článek 9 Evropské úmluvy o lidských právech.
...je odlišné od nošení křížku zdravotní sestrou
Shirley Chaplin byla zdravotní sestrou, která od své konfirmace nosila na krku křížek. Její zaměstnavatel s tímto projevem jejího náboženství neměl po dvacet let žádný problém, a to ani poté, co byly v roce 2007 změněny oděvy předepsané pro zdravotní sestry (nově byly po zdravotních sestrách požadovány blůzy s výstřihem do “V”). Dva roky po této změně byla paní Chaplin požádána svým nadřízeným, aby řetízek s křížkem ze svého krku odstranila. Této žádosti nevyhověla a požádala o to, aby jí bylo nošení křížku dovoleno. Nemocnice odmítla, neboť by dle jejího názoru mohl křížek na řetízku způsobit zranění, pokud by za něj některý pacient škubl. Paní Chaplin navrhla, že řetízek bude spojen magnety, aby se v případě zatáhnutí rozpojil. Ani toto řešení se nemocnici nelíbilo, protože by podle nich stále mohlo dojít ke kontaktu křížku s otevřenými ranami. Navrhli jí proto, že může křížek nosit přidělaný ke své průkazce, kterou si zdravotníci sundávají při výkonu řady svých povinností. Tuto možnost však paní Chaplin odmítla právě z důvodu, že by křížek neměla stále u sebe. Zaměstnavatel ji proto v listopadu 2009 přesunul na jinou pozici, která však v červenci 2010 zanikla.
I v případě paní Chaplin shledal Soud, že nošení křížku na řetízku bylo projevem její náboženské víry a že zákaz tohoto nošení představuje zásah do její náboženské svobody. Vzhledem k tomu, že nemocnice mají ve Spojeném království veřejný charakter, vztahuje se na ně povinnost chránit lidská práva stejným způsobem, jako na kterýkoliv (jiný) orgán státu. Soud proto musel zhodnotit, zda byl zásah do náboženské svobody paní Chaplin nezbytný k ochraně zdraví a bezpečnosti zdravotních sester a pacientů v kontextu demokratické společnosti.
Ve srovnání s ochranou image letecké společnosti představuje dle Soudu ochrana zdraví a bezpečnosti podstatně důležitější právem chráněný zájem, který musí být poměřován s právem projevovat náboženské přesvědčení. Navíc, podle konstantní judikatury Soudu musí být v této oblasti poskytnut členským státům Rady Evropy rozsáhlý prostor pro vlastní uvážení, neboť představitelé nemocnice jsou v podstatně lepším postavení pro rozhodování o bezpečnosti v nemocnici, než (mezinárodní) soudci.
Soud proto dospěl k závěru, že postup nemocnice vůči paní Chaplin nebyl nepřiměřený, a zásah do její náboženské svobody byl “nezbytný v demokratické společnosti”. Ač se tento závěr může řadě čtenářů jevit jako absurdní, je plně v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který sankcionuje zásah do náboženské svobody jednotlivce pouze v případě značného excesu ze strany státu.
Z tohoto pohledu je možné považovat za dostatečný úspěch stěžovatelů na protiprávní zásah do náboženské svobody, že Soud shledal porušení článku 9 Evropské úmluvy v případě paní Eweida. Přesto se mi jeví ponechání širokého prostoru pro uvážení britských orgánů v případě paní Chaplin jako značně problematické, neboť se jí nedostalo řádného meritorního přezkumu u (vyšších) britských soudů s odkazem na rozhodnutí ve věci Eweida. Kdyby byl případ Eweida rozhodnut ve prospěch žalobkyně již v době, kdy zaměstnanecký soud rozhodl o tom, že paní Chaplin nebyla nemocnicí diskriminována, jistě by podala odvolání. V případě jeho neritorního posouzení by pak měla podstatně větší šanci úspěšně zpochybnit nezbytnost zákazu nošení křížku z důvodu ochrany zdraví a bezpečnosti.
Konec homofobních matrikářek v Islingtonu...
Třetí stěžovatelkou byla matrikářka Lillian Ladele. Dle jejího křesťanského pohledu na svět je manželství svazkem muže a ženy, zatímco svazky lidí stejného pohlaví jsou proti Boží vůli. Když vstoupil v účinnost zákon o registrovaném partnerství, odmítla se účastnit obřadů, při nichž lidé stejného pohlaví vstupovali do tohoto svazku. Zpočátku jí to kolegové umožnili tím, že si “prohazovali směny”, ale pak si na ni začali stěžovat - že prý její odmítání plnit povinnosti je diskriminační. Výsledkem bylo disciplinární řízení, které mělo za následek ztrátu práce pro paní Ladele.
Soud uznal, že rozhodnutí městské části Islington požadující po všech matrikářích, aby dělali agendu registrovaného partnerství, mělo značně neblahé následky pro paní Ladele. Musel se proto zabývat otázkou, zda neumožnění výjimky pro paní Ladele spočívající v tom, že by dělala pouze agendu manželství, představovalo nepřímou diskriminaci na základě jejího náboženského přesvědčení. Pro zodpovězení této otázky bylo třeba zjistit, zda přístup městské části sledoval legitimní cíl - a zda prostředky použité k dosažení tohoto cíle byly přiměřené. Soud našel legitimní cíl v podpoře rovných příležitostí a v souvisejícím požadavku na zaměstnance municipality, aby nikoho nediskriminovali.
Při vyvažování práv paní Ladele a jejího zaměstnavatele vzal Soud v potaz skutečnost, že pro své přesvědčení neváhala čelit disciplinárnímu řízení a ztrátě zaměstnání, stejně jako fakt, že agenda registrovaných partnerství nebyla v popisu práce, když se na pozici matrikářky hlásila. Na druhou misku vah položil Soud ochranu práv druhých, která je také předmětem ochrany Evropské úmluvy o lidských právech. Pokud jde o samotný proces vážení jednotlivých práv, která se dostala do konfliktu, Soud poznamenal, že v této souvislosti poskytuje členským státům Rady Evropy značný prostor pro jejich uvážení. Nepřekvapí proto, že Soud nepovažoval jednání britských orgánů za (zjevné) vybočení z tohoto prostoru, a neshledal proto ani porušení Evropské úmluvy těmito orgány.
Proti argumentaci většiny (5 ze 7 soudců) se v tomto případě postavili soudcové Vučinić a De Gaetano, podle kterých většina nevzala v potaz absolutní charakter svobody svědomí a mylně se zabývala způsobem poskytování služeb městskou částí Islington. Vzhledem k tomu, že Soud neměl žádné důkazy o stížnostech na paní Ladele z řad klientů, kteří by ji obviňovali z diskriminace, je veškerá argumentace podporou rovných příležitostí a principu nediskriminace naprosto bezpředmětná. Soud dle jejich názoru neměl provádět vyvažování konkretizovaného práva na svobodu svědomí s politikou městské části, která měla chránit práva jiných osob pouze v abstraktní rovině.
...stejně jako homofobních poradců v otázkách partnerských vztahů
Gary McFarlane pracoval pro soukromou společnost jako poradce v otázkách partnerských vztahů, sexuality atp. Jakožto křesťan považující homosexuální praktiky za hříšné však měl problém s poskytováním poradenství párům stejného pohlaví. Přišel proto o zaměstnání.
Soud přijal jeho argumentaci, že jeho výhrada k poskytování služeb homosexuálům byla nábožensky motivovaná a že odmítnutí tyto služby poskytovat představuje projev jeho náboženského přesvědčení. Při hodnocení, zda Spojené království zajistilo spravedlivé vyvážení zájmů stěžovatele a jeho zaměstnavatele, vzal Soud v potaz jak závažnost ztráty zaměstnání na straně stěžovatele, tak vědomí stěžovatele o rozsahu služeb poskytovaných jeho zaměstnavatelem, o jeho vnitřních předpisech a o nemožnosti “filtrování” klientů dle jejich sexuální orientace. Klíčovou položkou na miskách vah byla pro Soud skutečnost, že zaměstnavatelovo jednání bylo vedeno motivací poskytovat služby bez jakékoliv diskriminace. Vzhledem k tomu, že šlo zaměstnavateli (především) o zajištění práv druhých, těšil se stát širokému prostoru pro uvážení, který nebyl ani v tomto případě překročen.
Stručné zhodnocení
Při četbě argumentace soudu v případech paní Ladele a pana McFarlane se nelze ubránit dojmu, že implementace politiky nediskriminace s sebou může nést tak široký prostor pro uvážení zaměstnavatele a státu, který dokáže pokrýt i diskriminaci těch jednotlivců, kteří s konkrétním naplňováním nediskriminační politiky nesouhlasí. I kdyby v těchto případech bylo možné na místní či národní úrovni nalézt vhodnější řešení pro všechny zúčastněné, Evropský soud pro lidská práva se jimi nebude opravdově zabývat, pokud nepůjde o zjevný exces.
Na druhou stranu je třeba uznat, že Evropský soud pro lidská práva nemá v náplni své práce autoritativně rozhodovat nábožensko-etické otázky, nad kterými mezi občany členských států Rady Evropy nepanuje shoda. Jistou míru neochoty zabývat se důkladněji těmito otázkami lze proto pochopit.
Za pozitivní na tomto rozhodnutí lze považovat skutečnost, že Soud přijal ve všech čtyřech případech subjektivní hodnocení určitého projevu stěžovatelů jakožto projevu jejich náboženské víry (náboženského přesvědčení), aniž by jakkoliv snižoval jeho charakter či závažnost. V minulosti se totiž vyskytla řada případů, kdy si Soud neodpustil poznámku, že jde o menšinový názor, nebo považoval jednání stěžovatele za “jenom inspirované” náboženstvím - a nikoliv za projev náboženského přesvědčení, který by požíval právní ochrany. Přijetí náboženského sebepochopení stěžovatelů a následné vyvažování náboženské svobody s dalšími právy představuje lepší metodologický přístup (který má samozřejmě také své limity). Jen by jej bylo záhodno poctivě aplikovat a neuchylovat se při absenci konkrétních právem chráněných zájmů k pouhým obecným odkazům například na “ochranu práv druhých”.
Autor je právník, dlouhodobě se zabývá otázkou náboženské svobody.
