Asociální přítěž prezidentského finále

Standarta prezidenta ČR
Autor: Wikipedia.org / David Sedlecký / Creative Commons

K psaní tohoto textu jsem se odhodlávala dlouho. Nechci živit „dialog hluchých“, kde si zúčastnění pouze leští svůj již existující názor, který stejně nechtějí korigovat. Článek je psán narychlo. Vnímám, že ve vztahu ke kandidátům panuje jisté nepochopení jejich pozicí v oblasti sociální (ne)spravedlnosti – a to je přece oblast, které by křesťany, tedy i čtenáře těchto stránek, zajímat měla.

 Výraz sociální, a tedy potažmo i asociální má vícero významů. Pro zjednodušení s ním budu nakládat v jeho užším významu (jak se užívá ve spojeních sociální spravedlnost, sociální politika apod.)

Může Karel Schwarzenberg za všechny chyby vlády?

Netřeba zastírat, že současné vládě se podařily ledasjaké kousky, přičemž zvláště křiklavých se dopustili na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Dopad „drábkovin“ pociťují a uvědomují si i lidé, kteří jinak o zájem o politiku ani nezakopnou. Jako by platilo okřídlené „šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí“, seškrtávaly se dávky, vlivem čehož se někteří lidé dostali do skutečně tísnivé situace. Jakkoliv jsem přesvědčena, že většina lidí, kteří fňukají, že mají málo peněz, často jen neumí šetřit a do politické reprezentace si jen promítá vlastní osobní frustrace kdoví z čeho, nemohu nevidět, že je docela hodně těch, kdo jsou na tom skutečně objektivně špatně a ne vždy vlastní vinou (mezi lidmi v hmotné tísni se ocitli i mnozí, kteří řádně chodí do práce, dobře vedou své děti a umějí šetřit). K tomu se přidala aféra se sociálními kartami. Jako matka batolete pobírající rodičovský příspěvek, která je též držitelkou takové kartičky, v ní pro sebe vidím spíš další malý předmět, který hlavně nesmím ztratit (peníze se mi stejně přeposílají na normální běžný účet), z tohoto pohledu jde o malichernost. Kdo ovšem dělá s lidmi skutečně sociálně slabými, tj. takovými, kteří kromě toho, že mají málo peněz, mají především málo sociálních kompetencí, velmi dobře ví, že pro učení se šetření a kontrole nad vlastními penězi se zkrátka nejvíce hodí hotovost. Ministerstvo také zpochybnilo zásady dělby práce: nezaměstnaní se chodí hlásit na poštu, úřady práce se staly jakýmisi univerzálními a přetíženými sociálními úřady, ze sociálních pracovníků a pracovnic se stali referenti a referentky (což v praxi znamenalo především platové pohoršení). Je ale pravda, že některé zvláště problematické kroky byly posléze revidovány a nastala jistá náprava (např. v záležitosti veřejné služby).

Dříve, za ministrování Petra Nečase, měl systém určitě své nedostatky, avšak alespoň to byl systém, který dával dohromady nějaký smysl. K tomuto chci ovšem doplnit následující otázku: Co s tím má společného ministr zahraničí? A rovnou dávám odpověď: Skoro nic. Ministr jednoho resortu opravdu nenese a nemůže nést odpovědnost za to, co se děje v resortu jiného ministra. Pokud si někdo myslí, že ano, ať si někdy zkusí řídit velké množství lidí (nemusí to být rovnou na ministerstvu), odolávat náporu nátlakových aktérů, vyjít s přidělenými penězi, 24 hodinami času denně a nezbláznit se u toho. Pan Schwarzenberg k popsaným potížím přispěl pouze nepřímo (za svůj úspěch mu vděčí TOP 09 a její člen Drábek měl díky tomu do ministerského křesla snazší cestu).

Druhý finalista

Druhý finalista, pan Zeman, dává k dobrému, že není členem této vlády. Na dlouhou dobu se dokázal z viditelné politiky vytratit, a tak mnozí zapomněli, co předtím dělal. Ponechám stranou skutečnost, že situace, v jaké je současná vláda, a podhoubí, na jakém mohli někteří její členové páchat nepřístojnosti a nespravedlnosti, nenastala teprve se vznikem této vlády, ale že přinejmenším „kulturně“ silně čerpají z dědictví doby Zemanovy, konkrétně zejména z doby opoziční smlouvy (ať už se na samotný fakt vzniku opoziční smlouvy díváme jakkoliv – tj. ať už v ní vidíme legitimní, byť nepřiznanou, faktickou velkou koalici, nebo spiknutí s cílem oboustranného krytí nepravostí). Chci spíše poukázat na jinou nespravedlnost naší doby (jen zdánlivě pozemanovské), na nespravedlnost v oblasti dluhů a exekucí. Je jistě špatné dlužit a neplatit a je jistě dobré vést viníky k nápravě: k vrácení peněz (přičemž zajisté i sankcionovat přiměřenou pokutou, pokud se splácení vyhýbají). Z vymáhání dluhů se v naší zemi stal jinde nevídaný byznys. Exekutoři a s nimi spojení advokáti vytloukají nekřesťanské peníze často nejen ze skutečných záměrných dlužníků, ale i z lajdáků či zapomnětlivců, kterým někam mohla zapadnout složenka, často smlsnou i na lidech slabých a sociálně ne zcela kompetentních. Za této situace tu selhává i jakýkoliv výchovný smysl pro záměrné dlužníky, jelikož zjevná nespravedlnost páchaná na nich vymahači dluhů (kdy chtějí částku mnohonásobně převyšující tu dlužnou, přičemž věřiteli se ve finále dostane jen ta částka původně dlužná) bohatě zastíní fakt, že nespravedlivě se na počátku zachovali oni sami. Proč to tu píši? Inu, když jsem se dívala na přehled kandidátů, sledovala jsem i výpisy z jejich transparentních účtů. Ten, koho by snad zajímalo, čí kampaň sponzoruje pěkný seznam exekutorů a na ně napojených advokátů, nechť koukne na zjištění, které do velmi srozumitelné podoby převedl jeden novinář. Chce-li někdo považovat tyto sponzory za nezištné dárce, nechť není naivní. Naivní není ani pan Zeman. Nelze-li mu něco upřít, pak je to jeho inteligence.

Vedle této do očí bijící asociální záležitosti už asi nemá cenu rozebírat smysluplnost Zemanových sociálních řečí. Přesto alespoň ve zkratce. Pan Zeman mimo jiné povídá, že by se pro naši zemi hodil skandinávský model sociálního státu. Sám ovšem dobře ví, že je to u nás neuskutečnitelné a… že by o to ani velká část jeho příznivců nestála, kdyby věděli, o co se jedná. Je to model v mnoha ohledech zajímavý, ale těžko přenosný do našich podmínek. Zkrátka: co funguje u jedněch, nemusí fungovat u jiných. V některých věcech se můžeme v dobrém inspirovat, ale jako celek to nejspíše nepůjde. Máme jinou historii, kulturu, jinak přemýšlíme, jinak vnímáme spravedlnost ve společnosti a vlastní odpovědnost. Skandinávský sociální stát je založen mimo jiné na placení velmi vysokých daní, na tom, že ti, jejichž mzda je z daní (státní zaměstnanci…), se cítí být ve službách ostatních, že lidé ctí veřejný majetek. Neexistuje společné zdanění manželů, jen přísně individuální: domácnosti (rodiny) mají mít dva příjmy – tedy nic pro ty, kdo by si přáli model muže živitele a ženy v domácnosti.

Domníváte se, že je tak snadné naučit mávnutím kouzelného proutku lidi sloužit ostatním (protože v nich vidíte daňové poplatníky), nevzít a neponičit nic, co leží či stojí volně venku? Nenadávat na vysoké daně? Bez toho všeho to ale nejde. Domníváte se, že máme dostatek kvalitních zařízení pro kolektivní péči o děti, aby tam mohly chodit děti od jednoho roku, jako tomu je ve Skandinávii? A voličky Zemana: chcete tak rychle zpátky do práce?

V posledku ale není tolik důležité, jestli systém u nás je více pravicový, nebo více levicový, jestli upřednostňuje rovnou daň z příjmu, nebo daňovou progresi, jestli se více blíží heslu „každému podle jeho zásluh“, „každému podle jeho možností“, nebo „každému stejně“… Každý systém má svoje výhody a nevýhody, někomu přináší více výhod a jinému spíše ubírá. Nečekáme přece utopii. A prezidentovi republiky u nás navíc ani nepřísluší toto nějak zásadně určovat.

Důležité je, aby lidé měli opodstatněný pocit jakési základní jistoty. Ne jistoty, že se člověku nic nestane – tu neumí poskytnout žádný systém ani režim. Jde o jistotu, že se systém nezmění ze dne na den o sto osmdesát stupňů, že život v něm nebude totálně nepředvídatelný a v jednou kuse zralý na revoluci, že se, dejme tomu, člověk nedozví o zapomenuté platbě až při zaklepání exekutora, že člověk bude mít k dispozici dostupné prostředky k obraně proti kdejakým „agentům s teplou vodou“. Lidé potřebují mít jistotu, že systém jim umožňuje jednat v jeho rámci odpovědně: tedy vědět, že učiním-li to a to, čeká, či naopak nečeká mne to a to – a tedy se zařídím tak a tak.

O sociálním se lze bavit ještě v jiném významu – jako o společenském. V českém prostředí je za společenského považován nejeden člověk, který se umí dobře napít. Česká společnost podceňuje nebezpečí alkoholu. Výkon prezidentského úřadu ovšem nejsou jen rauty, potřásání rukou, přípitky a kladení věnců; je to taky pořádná zátěž na psychiku (i pro otrlé s přebujelým egem). V této souvislosti bych ráda připomněla Nohavicovu teorii alkoholického kopce, která končí větou: „Bohužel nikdo z nás neví, jak ten kopec máme vysoký.“ Co když někdo vystoupá na jeho vrchol zrovna ve vrcholné politické funkci? Společenskost popíjejícího se promění v asociálnost nezvládajícího. Nejistota ohledně předvídatelnosti jeho jednání bude ještě výraznější. Vliv alkoholu na sebekritičnost může být polehčující okolností, ale o to varovnější znamení by to mělo být. Ale i kdyby to nezpůsobil alkohol…, má být českým prezidentem hulvát, který nemá ani formálně osvojena základní pravidla slušného chování, hulvát, který se projevuje asociálně?

Závěrem:

Sama jsem v prvním kole hlasovala pro Zuzanu Roithovou. Nebyla to volba „srdcem“, jak by to mnozí označili, byla to volba rozumem. Pan Schwarzenberga byl v mém pořadí až na druhém místě. Jak je jistě patrné z tohoto mého textu, nyní, ve druhém kole, pro něj hlasovat budu. Přes výhrady lze s panem Schwarzenbergem počítat jako se standardním prezidentem, který bude mít klady i zápory. Zeman by představoval z mého pohledu jako prezident časovanou bombu a spoušť na celé generace dopředu.

Autorka je učitelka sociologie. Věnuji se i kvalitativnímu hloubkovému zkoumání.