Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 3.

Papež Jan XXIII.
Autor: Wikipedia.org

Článek je pokračováním třídílné série, druhou část naleznete zde.

Závěrem

Mohli bychom pokračovat líčením problémů s tzv. novou teologií, spory okolo díla jezuity Teilharda de Chardin či encyklikou Humani generis (1950). Myslím ale, že i tak je patrné, že církev v 50. letech řešila řadu problémů. Tím klíčovým byl kontinuální pokles počtu věřících a kněžských povolání v Evropě (v porovnání s celkovým růstem populace), ještě rychlejší ztráta vlivu a postavení ve společnosti, hrozba komunismu a autoritářských režimů ve třetím světě a stále se zrychlující změny společnosti. Semináře a kostely byly plné v USA, Švýcarsku či Holandsku, což byly shodou okolností silné místní tradičně menšinové církve s výrazným podílem laiků na životě církve a značnou autonomií, zvyklé se samostatně, vlastními silami prosadit proti nepřátelsky naladěné většině a státu. Bylo patrné, že konfrontační postoj vůči modernímu světu a budování paralelní kontraspolečnosti nepřinesl výsledky a nedával naději na zásadní zvrat v budoucnosti. Papežové piánské epochy jako např. Pius X. provádí velmi radikální reformy (např. nový kodex kanonického práva), ale nebyli připraveni na zásadní průlom. Sám Pius XII., který v 1. polovině svého pontifikátu provedl některé razantní změny postoje církve, uvažuje na konci 40. let o svolání koncilu.[23]

Když byl zvolen papežem kardinál Roncalli, mnozí očekávali změnu naznačenou už volbou papežského jména. Ačkoliv Roncalli působil dlouhá léta ve vatikánské diplomacii a nebyl žádným liberálem či progresistou, na rozdíl od většiny svých předchůdců nebyl právník a diplomat, ale původním vzděláním a profesí historik církve. Jasně viděl, že církev se musí vyvíjet a adaptovat na měnící se svět, aby dokázala naplnit své poslání, a protože se vždycky vyvíjela. Ne náhodou studoval právě katolickou reformu 16. století, která radikálně adaptovala pozdně středověkou církev na potřeby raně novověké společnosti ve změněném prostředí konfesijní konfrontace. Jako muž evangelia, který každý den meditoval Nový zákon, se nebál změny, protože věřil v církev, v její biskupy a teology a důvěřoval příslibům našeho Pána. Jako bývalý nuncius ve Francii, který mohl sledovat řadu místních pokusů o misii mezi dělníky a mládeží a o oživení farností zblízka a jako benátský patriarcha nechtěl přihlížet, jak se církev postupně ztrácí, a rozhodl se nahradit obranné přístupy novým odhodláním znovu přivést Západ ke Kristu.    

O zralosti změn nemůže být pochyb a lze to snadno dokázat radostí, s níž byly výsledky koncilu obrovskou většinou katolíků, kněží a biskupů uvítán, a relativní lehkostí, s níž se reformy, včetně tak citlivých jako reforma liturgická, prosazovaly. A to vše navzdory velmi tradiční formaci kněží, řeholníků, řeholnic a laiků. U Tridentského sněmu byl odpor zásadnější a prosazení tridentských reforem trvalo celé století. To nelze vysvětlit jinak, než že mužové a ženy církve v místních církvích, ve farnostech a komunitách jasně viděli nezbytnost změny přístupů a mentality, pokud se církev nemá stát spolkem staromilců, kteří se ve svých kostelích starají o své náboženské potřeby a z iluzorního bezpečí svého obklíčeného hradu bohorovně posílají zbytek lidstva do pekla. Také v tuto dobu již sekularizovaný a dechristianizovaný Západ hledal hodnotovou orientaci a zčásti podlehl nadějeplné atmosféře koncilu stejně jako většina katolíků.[24]

Složitou a komplexní otázkou je propad počtů věřících, kněží a řeholníků v době po koncilu. Největší roli zde sehrály sociologické faktory. Katolické země v Evropě jako Itálie, Španělsko, Irsko, Německo či Rakousko procházejí právě v období 60. až 80. let radikální modernizací společnosti. Právě v šedesátých letech přichází do těchto zemí blahobyt a konzumní styl života, individualismus a rozpad rodinného života, odpor k tradičním institucím a snaha emancipovat se od veškeré autority.[25] Nic z toho nevyvolal koncil, který popravdě mnohem spíše zmírnil následky. Díky větší komunikativnosti a otevřenosti pokoncilní církve nebyly důsledky ještě mnohem tvrdší. Úpadek počtů kněží a řeholnic a jejich odchody byly dány také samotnou možnosti odejít. Často odešli ti, kteří tam byli pod sociálním tlakem okolí či ekonomické situace své rodiny. K propadu počtů příslušnic ženských řeholních institucí by došlo v každém případě, neboť se naprosto změnily ony unikátní podmínky, jejichž spojení v polovině 19. století umožnil jejich v dějinách církve výjimečný rozvoj. V době po koncilu došlo také k řadě naivností, nerealistických očekávání či neuvážených experimentů. Mnohé z toho ale nemělo dlouhé trvání a část z nich lze vysvětlit právě oním dlouhým obdobím, kdy hledání nových cest bylo spíše nevítáno či dokonce pronásledováno. 

Šedesátá a ještě počátek 70. let patří do doby obrovského rozkvětu teologie, kdy na přednášky katolických teologů chodí tisíce posluchačů a teologické knihy vycházejí v obrovských nákladech. Na krátkou dobu teologové znovu nastolují témata veřejné diskuse a společnost stojí o postoj představitelů církve. Papež Pavel VI. zahajuje svoji sérii zahraničních cest v odhodlání následovat apoštola, jehož jméno si vědomě vybral při papežské volbě. Za šest let navštívil všechny kontinenty, a když 8. prosince 1965 slavnostně uzavíral koncil, zdálo se, že nové etapě vztahu mezi církví a moderní společností nic nestojí v cestě. Vzhledem k velkým a nerealistickým očekáváním, které koncil vyvolal, není divu, že se po čase dostavily únava a zklamání.  

Traumatický zlom a vypuknutí „pokoncilní krize“ lze dle shody historiků datovat na 25. 7. 1968, kdy byla publikována encyklika Humanae Vitae, která se jednostranně chápe jako odsouzení antikoncepce, ačkoliv pojednává celou oblast předávání života a manželské lásky. Dokument přišel ve chvíli, kdy se v univerzitních centrech Evropy šířilo obecné povstání generace narozené po roce 1945 proti všem společenským autoritám podle hesla: Je zakázáno cokoliv zakazovat. Navíc se vědělo, že otázka byla vyňata z projednávání na koncilu, a od počátku kolovaly zprávy o tom, že odborná komise vyjádřila jiné, méně negativní mínění, než nakonec obsahuje encyklika. Ta okamžitě vyvolala obrovský odpor veřejnosti a uvnitř církve. Po krátkém období smíření a sympatie bylo pro nepřátele církve zase snadné vylíčit ji jako zpátečnickou, autoritářskou instituci, která svazuje břemena, jichž se její představitelé nemusí ani dotknout. Instituci, která hierarchickým uspořádáním, strukturou a stylem myšlení a jednání patří do minulosti. Nároky vznesené encyklikou také způsobily značný otřes mezi věřícími laiky, kteří z různých důvodů nebyli schopni respektovat naprostý zákaz antikoncepčních prostředků mimo jiné proto, že je nepřesvědčovala argumentace encykliky.[26]

Důsledkem byly bolestné konflikty svědomí u jedné části katolíků, naprosté ignorování učení církve v této oblasti u části jiné, nemluvě o těch, kteří se s církví úplně rozešli. Právě v letech 1968 – 1974 utrpěla církev na Západě největší propad, pokud jde o účast na nedělní mši, církev pak opouští zvláště mladí lidé. Učitelský úřad a autorita papeže utrpěly značnou ztrátu prestiže a církev ztratila část své věrohodnosti a stala se snadným terčem kritiky.[27] V roce 1985 papež Jan Pavel II. svolal mimořádnou biskupskou synodu, která po roční přípravě měla zhodnotit dvacetiletí pokoncilního vývoje. Na synodě kardinál Daneels provedl velmi zevrubnou analýzu a upozorňuje právě na zkratovité myšlení stylu: Post concilium, ergo propter concilium. Ne všechno, co se stalo po koncilu, se stalo kvůli koncilu, díky koncilu, nebo vinou koncilu.[28] Na synodě se ukázalo také, že největší stoupence má koncilní dílo v třetím světě, což jeden z účastníků vyjádřil slovy: „Druhý vatikánský koncil byl pro nás stejně důležitý jako koncil nicejský“.[29]

Tento stručný průřez situací katolické církve v 50. a 60. letech si nekladl větší ambice než odstranit manichejské vidění nedávné minulosti církve, které se snaží vytvořit dojem, že se jedná o dvě církve, jednu předkoncilní a druhou pokoncilní. Světla a stíny jsou pak rozvrhovány dle „církevně-politické“ orientace hodnotitele. Při vší stručnosti je – myslím – jasně patrné, že koncil nebyl žádným převratem, který by spadl z jiného světa. Koncilní změny dlouho zrály a prošly ohněm tříbení a zkoušení. Již Pius XII. a jeho předchůdci, jejichž reformy jsou jakoby ve stínu koncilu, se pokoušeli vyvést církev z oné splendid isolation, protože viděli, že navzdory vnějšímu zdání se církev vzdálila lidem a vytrácí se z moderního světa.[30] Druhý vatikánský koncil má ve skutečnosti mnoho společného s Tridentem. Především onu základní a klíčovou motivaci – obnovit církev a vybavit ji k plnění jejího poslání v radikálně změněném světě. Na definitivnější bilanci je stále ještě příliš brzy, události jsou z historického hlediska ještě „čerstvé“. Co se ale již nyní jeví jako nesporné, je odvaha papežů Jana XXIII. a Pavla VI. a většiny koncilních otců neuhýbat reálným problémům církve a společnosti a vstoupit spolu s lidmi své doby do bolestného procesu hledání adekvátních řešení dobových otázek, sdílet jejich radosti a starosti. 

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.