Jandourek ve svém článku "
Proč jsou i věřící tak agresivní?", tvrdí, že nejsnáze se rozzuří duchovní, zvláště katoličtí, protože právě oni mají dost důvodů k deprivaci". Nevím, zda-li do této skupiny podle něho také patří staro-katoličtí duchovní, ale Jandourek by musel takové tvrzení opřít o skutečnou studii. K tomu, aby se člověk rozzuřil, úplně stačí, aby byl cholerické povahy, impulzivní, měl např. silné komplexy méněcennosti, málo zábran, byl nevyspaný a ocitl se třeba pod vlivem alkoholu. Frustrace a deprivace není v katolické církvi větší než v jiných církvích či společenských skupinách, neboť omezení a neuspokojování některých potřeb, tato momentální oběť, je vyvážená velkou odměnou, viz Mt 19,29, která uspokojuje naši základní potřebu: vzkříšení z mrtvých a skrze Krista věčné patření na Boha - nekonečnou odměňující a objímající Lásku. To naopak vede k větší psychické vyrovnanosti.
Měl jsem zvláštní privilegium, že jsem mohl jako host žít v klášteřích otců kartuziánů i kamedulů, kteří patří k těm nejpřísnějším řeholím, protože z hlediska uspokojení potřeb by měli podle běžných měřítek se v krátkosti všichni zbláznit. Anebo jsou všichni blázni, že slibem do těchto řeholí vstupují. Nikdy a nikde jsem ovšem nezakusil tolik lásky, psychické vyrovnanosti a normality, smyslu pro humor a pohodu, jako právě na těchto místech. Lituji, ale Jandourkova rovnice neplatí.
Autor článku zapomíná, že katoličtí duchovní se pro tento stav rozhodli svobodně, z ideálu a z lásky k Bohu a k lidem. Jsou si vědomi své oběti a dobrovolně se dávají do služeb božímu lidu a to bez vyhlídek na osobní kariéru a požitky tohoto světa. Je proto velikou urážkou a nepochopením si myslet, že tyto osoby budou více agresivní, protože potlačují některé potřeby, zejména pokud se týká sexuality.
Znám zase případy mnohých ženatých duchovních, velmi nešťastných, kteří zavidějí celibátníkům. Opravdu nepřeji Jandourkovi, aby v jeho manželství přestala fungovat citová i sexuální komunikace s jeho ženou, aby mu manželka začala zahýbat, aby se musel podruhé či potřetí oženit, aby ho rozvody finančně ožebračily, nemohl na základě rozvodového řízení vidět svoje děti či aby zplodil potomky, kteří nechodí do kostela. Frustrace či deprivace, která vede ke agresivitě může totiž mít různé příčiny a je třeba také vidět i druhou stranu mince.
Jandourek by měl rozlišovat mezi agresí a spravedlivým hněvem ve smyslu Jer 6,11; 15,17 a Jan 2,13-17. Jsou situace, kdy je potřeba se rozzlobit, zvýšit hlas, a říci pravdu do očí, i když to Honzíka naštve a on "praští" telefonem a uteče...
Chápu, že Jandourkovo opuštění římskokatolické církve je jistě velmi bolestné, jeho psychické rány patrně stále krvácejí a že není nijak motivován, aby psal články, které se zabývají jeho novou církví, která by se na první pohled mohla zdát církví pro dnešního člověka, ale jak ve světě či u nás je téměř neviditelná a neznámá. Stačí zastavit lidi na ulici a zeptat se. To samo o sobě o něčem svědčí. Ono totiž nic krásného a velkého se nepostaví bez obětí a odříkání.
I když existuje novinářská svoboda, přesto by sociolog PhDr. Jan Jandourek, PhD, jako duchovní státem uznané křesťanské církve, mohl v rámci daných ekumenických vztahů více uvažovat nad obsahem svých slov, aby nemusel už slyšet v telefonu, "... a kromě toho jsem ti chtěl říct, aby sis svoji špinavou hubu přestal otírat o církev svatou ...". Ono totiž když ti někdo neustále uráží a plive na tvoji maminku církev a šíří své osobní domněnky, pak se nemusí jednat o agresi, způsobenou sexuální deprivací římskokatolického kněze, ale jednoduše o jeho oprávněný "svatý hněv".
Autor je psycholog-psychoterapeut, sexuolog, psycho-onkolog, externí učitel katedry psychologie na FFUK v Praze a římskokatolický kněz. Je korespondentem Magazínu Christnet v Itálii. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.