Seznamka
Romuald Štěpán Rob před vinicí na Znojemsku
Autor: Archiv autora
Když jsem si přečetl článek Jana Jandourka a potom reakci Petra Živného, řekl jsem si: to tu máme zase zaděláno na pěknou mediální hádku mezi Ježíšovými učedníky. I když není nikde zakázáno, že by si kněží nemohli vyříkat věci pěkně od plic. Nejhorší ovšem je, když má jeden i druhý pravdu, ale každý někde jinde, vzájemně ji nevidí, nebo nechtějí vidět, a svou někdy přehnanou argumentací druhého zraní.
Docela by mě zajímalo, zda v katolických církvích východních obřadů, kde se světí jak svobodní, tak ženatí mužové ke kněžské službě, existují takové rozčilené polemiky, a jak ve farnostech mezi sebou koexistují faráři se svou rodinou a faráři celibátní.
Je jasné, že problémy a výhody se objeví v obou táborech. Celibátní kněží tíhnou k narcismu, lidské impotenci a libují si v jakési duchovní exkluzivitě, protože manželství je přece pro ty „slabší“. Na druhou stranu se domnívám, že otázka svěcení ženatých mužů ke kněžství se ani tak netýká jich samotných, jako spíše jejich manželek a budoucích či stávajících dětí. Jak dokáže taková „první dáma“ farnosti působit a zvládnout náročné a delikátní povolání svého muže? Jejich manželství a děti se pak jistě nevyhnou drobnohledu farníků.
Navzdory problémům v obou táborech se domnívám, že je už dlouho na čase vést seriózní a neútočnou diskuzi na mnoha úrovních o tom, zda i v katolické církvi západního obřadu by se neměli světit ke kněžské službě ženatí mužové.
Když jsem jako pětadvacetiletý novokněz objížděl tři vesnice plus někdy jeden kostelík na kopci, připadal jsem si na konci „nedělní šichty“ provinile, protože při třetí, či čtvrté mši jsem vlastně už nevěděl, co dělám. Přitom minimálně v jedné vesnici byl schopný otec rodiny věrně žijící podle křesťanských zásad s odrostlejšími dětmi. Nevidím důvod, proč by nemohl takový přijmout svěcení a vypomoci v duchovní službě. Ve městě pak v jednom kostele najdete takových dobrých mužů ještě více.
Nezbývá než si přát, abychom vzájemně hledali to dobré pro společenství církve a měli při tom odvahu se ptát a naslouchat si. Vždyť to nejdůležitější není, čím kdo v církvi je, ale jakou má lásku, tedy svatost. A o to je třeba usilovat i když se u toho třeba někdy poperem.
Autor je dominikánský kněz. V současnosti žije v klášteře ve Znojmě.
