Seznamka
Odběr krve
Autor: Daniel Bartoň
Lidskoprávní ochraně se v kontextu moderního právního státu těší všechny lidské bytosti, tedy i osoby nevyléčitelně nemocné a umírající. Jaký je však rozsah a obsah lidských práv u těchto osob? Mají naprosto stejná práva jako ostatní? Nebo požívají obecných lidských práv v rozsahu, který je do jisté míry uzpůsoben jejich zdravotnímu stavu a životní situaci? A kromě těchto „lidských práv šitých na míru“ existují také speciální práva nemocných a umírajících, kterých by jiní lidé nepožívali?
Odpověď na tyto otázky není jednoduchá a přímočará. Navíc je výrazně časově a místně podmíněná, což souvisí s vývojem a aplikací právních předpisů, na jejichž základě jsou ideály lidských práv naplňovány.
Stěžejní etické principy, normy a postoje
Lidská práva a ochrana lidské důstojnosti představují základní etickoprávní principy a normy pro rozhodování v situacích, které se dotýkají nevyléčitelně nemocných a umírajících lidí. Nejčastěji zmiňovanými právy a principy jsou právo na život a na tělesnou nedotknutelnost, právo na sebeurčení, právo na zdraví a lékařskou péči, právo na svobodný informovaný souhlas, princip solidarity a péče, zásada spravedlnosti, právo na respektování soukromé a intimní sféry nebo právo na zachování sociálních kontaktů.
V návaznosti na to vyznávají etická grémia za rozhodující postoje důvěry, respektu a humánní sounáležitosti. Přitom neopomíjí připomenout, že například v otázkách spojených s procesem umírání se tyto postoje mohou často dostat do konfliktu s přáními pacienta, s morálními představami zúčastněných osob, s ekonomickými tlaky nebo s farmakologickými přísliby.
Lidská důstojnost a lidská práva v étosu povolání lékaře
Lidská práva a princip lidské důstojnosti se promítají i do étosu lékařů. Lékař má povinnost s ohledem na lidskou důstojnost každého člověka pečovat o zdraví jednotlivce i společnosti. Jeho úkolem je chránit zdraví a mírnit utrpení bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň nebo pověst pacienta.
Velmi zajímavou a náročnou povinnost ukládá Etický kodex České lékařské komory: lékař má znát zákony týkající se výkonu svého povolání a dodržovat je, ale v případě, že by svým obsahem nebo ve svých důsledcích porušovaly pravidla lékařské etiky nebo ohrožovaly základní lidská práva, nemusí se jimi cítit být vázán. Musí nicméně počítat s důsledky, které by porušení zákonných nebo stavovských povinností v konkrétním případě mohlo přinést.
Lidská důstojnost a lidská práva v lékařské etice
Lékařská etika stanovuje jako svůj základ lidská práva. Světová lékařská asociace důrazně vyzvala lékařské fakulty na celém světě, aby zavedly do svých studijních programů jako povinné předměty lékařskou etiku a lidská práva. Lékařská etika je dle Světové lékařské asociace ukotvená v respektu k lidské důstojnosti každého člověka a z ní vycházejících lidských práv.
Lékařská etika by proto měla být chráněna před ideologickým zneužíváním a svévolným zacházením. O tom, že ideologizace lékařské etiky může vést až k páchání zločinů proti lidskosti lékaři, svědčí zkušenosti nacistické lékařské etiky. Nacisté totiž lékařskou etiku využili k dosažení nehumánních cílů režimu, které zahalili v ideál blaha národa a budoucích generací.
Bolestné zkušenosti strukturálního bezpráví
Takový přístup znamenal v rámci totalitní diktatury zbavení řady lidí jejich individuálních práv. Stoupenci tohoto přístupu se odvolávali i na systém morálních přesvědčení, lékařský étos a principy kolektivní etiky. Nacistická propaganda byla vysoce účinná a změnila postoje veřejnosti během neuvěřitelně krátké doby. V lékařské oblasti se to projevilo rychlým úpadkem standardů profesní etiky.
S tímto vývojem se krátce po II. světové válce vypořádával tzv. norimberský doktorský proces (oficiální název procesu byl USA v. Karl Brandt a další). V květnu 2012 přijali lékaři na 115. německých lékařských dnech tzv. Norimberské prohlášení, v němž kromě jiného připomínají, že míra porušování lidských práv byla ještě větší, než bylo v průběhu norimberského procesu připuštěno. Norimberské prohlášení označilo zločiny proti lidskosti za jedno z nejzávažnějších porušení lidských práv. Němečtí lékaři velmi sebekriticky uvádějí, že tyto zločiny nebyly jen činy jednotlivých lékařů, ale děly se za spoluúčasti hlavních reprezentantů lékařského svazu, medicínských odborných společností a za značné účasti významných zástupců univerzitní medicíny i renomovaných biomedicínských výzkumných institucí. Jednalo se tak o individuální i systémové selhání.
Norimberské prohlášení považuje lidská práva za nezbytnou součást lékařské etiky a étosu povolání lékaře. Uznává spoluzodpovědnost lékařů za činy bezpráví nacistické medicíny a považuje tato bezpráví za varování pro současnost i budoucnost. Němečtí lékaři v prohlášení projevují svou nejhlubší lítost nad tím, že se lékaři mnohonásobným porušováním lidských práv provinili proti svému poslání léčit, vzpomínají na ještě žijící a již zemřelé oběti i na jejich potomky a prosí je o odpuštění.
Právní základ pro nacistické bezpráví z rukou lékařů položil Zákon zamezující dědičně nemocnému potomstvu z roku 1933 (tzv. Zákon o dědičném zdraví). K naplnění účelu tohoto zákona bylo sterilizováno asi 350 000 až 400 000 lidí, kteří skutečně či domněle trpěli nějakou tělesnou či duševní nemocí; následně pak také lidé „sociálně narušení“, „nekonformní vůči systému“, politicky jinak uvažující a nepohodlní. Eugenika byla předkládána jako humanitní ideál, pomocí něhož spěje lidstvo k uskutečnění lidství.
V nařízení provádějícímu tento zákon se dočteme o zbytečnosti péče o nevyléčitelně nemocné lidi a o škodlivosti umožňování těmto lidem trvale zamořovat zdravou populaci. Tato úvaha je spojena s pojetím humanity, která, aby neublížila jednomu, nechá zahynout stovky jiných. Proto je považován požadavek znemožnění plození defektního potomstva defektními lidmi za výstup nejjasnějšího rozumu a ve svém plánovaném provedení za nejhumánnější čin lidstva. Tento přístup měl ušetřit milionům nešťastných nezasloužené utrpení a vést k uzdravení společnosti. Dále se v nařízení uvádí, že neexistuje stejné právo pro všechny: práva každého jednotlivce se odvíjejí od jeho hodnoty pro národ.
Zákonem o dědičném zdraví byla nastoupena cesta, jež cíleně vedla k masově vražednému programu “Euthanasie”. Tento program představoval likvidaci “života nehodného žití” a vedl k zavraždění asi 300 000 osob. Pro jejich usmrcení bylo argumentováno mimo jiné tím, že mentálně mrtvý člověk není schopen vnitřně uplatňovat subjektivní nárok na život.
V těchto názorech se odrážela snaha řešit sociální problémy pomocí industrializace, utilitaristického myšlení a porovnávání nákladů s přínosy (užitkem). Vzorec pro odůvodnění rozlišovat život hodný a nehodný žití byl vypůjčen ze sociálního darwinismu, který přiznával právo na přežití jen silnějším. Právo na život dle nich záviselo na výkonnosti jedince, jeho genetické výbavě a zdravotním stavu. Mechanismy selekce byly postupně vztaženy a aplikovány na počátek, průběh i konec lidského života.
O programu „Euthanasie“ se hovoří rovněž jako o určitém předstupni vyvražďování evropských Židů. Jedním z důležitých odvážných příspěvků k ukončení zabíjení plynem byla promluva veřejně známé osobnosti, biskupa Clemense Grafa von Galen, jenž apeloval na vlastní svědomí. Nešlo mu přitom jen o církevní zájmy, ale výslovně o ochranu základních práv a důstojnosti člověka bez ohledu na jeho postavení. Zdůrazňoval, že právo na život, na nedotknutelnost osoby a na svobodu je nezměnitelnou součástí každého mravního společenského řádu.
Lidská práva jako etickoprávní principy silnější než zákonná ustanovení
Německý spolkový sněm projevil dne 26. ledna 2011 obětem „Euthanasie“ a jejich příbuzným svou úctu a soucit a uznal, že byli programem „Euthanasie“ nejzávažnějším způsobem zraněni ve své důstojnosti. Pro sterilizované osoby i pro příbuzné obětí programu „Euthanasie“ byl velmi bolestný i právní vývoj po II. světové válce, neboť museli zápasit o uznání statusu obětí nacistického bezpráví a o nárok na odškodnění. Silnou oporou poválečných snah o vyloučení Zákona o dědičném zdraví z německého právního řádu byla i tzv. Radbruchova formule:
„…kde se už neusiluje o spravedlnost, kde byla vědomě při ustanovení pozitivního práva popřena rovnost, jež tvoří jádro spravedlnosti, tam není zákon jen nespravedlivým právem, ale postrádá vůbec právní charakter. Protože nemůžeme definovat právo, i pozitivní právo, jinak než jako řád a ustanovení, které jsou podle svého smyslu určeny k tomu, aby sloužily spravedlnosti. Podle tohoto měřítka nedosáhly nikdy celé části nacistického práva důstojnosti platného práva (…) Charakter práva chybí dále všem těm zákonům, které nakládaly s lidmi jako s podlidmi (= nepříslušejícími k nordické rase) a odpíraly jim LP (…) Existují tedy právní principy, které jsou silnější než každé právní ustanovení, takže zákon, který je s nimi v rozporu, je zcela neplatný (…) jsou soustředěny v takzvaných prohlášeních lidskýcha občanských práv…“
Paliativní péče jako naplňování lidsky důstojného umírání
V posledních letech se v souvislosti s poažadavkem lidsky důstojné péče o nevyléčitelně nemocné a umírající osoby hovoří o právu na paliativní péči. Tato péče se zaměřuje na zmírnění bolesti a dalších tělesných či duševních strádání nemocných trakovým způsobem, aby byl každému zajištěn důstojný život až do posledního momentu. Orientovat se podle lidské důstojnosti znamená v paliativní péči zejména pohlížet na nevyléčitelně nemocného a umírajícího pacienta v jeho jedinečnosti a zacházet s ním individuálně; brát při jednání i komunikaci zřetel na jeho zranitelnost; věnovat se tématům umírání a smrti, smyslu a konečnosti - a poskytovat pacientovi možnost, aby tematizoval existenční otázky. Německá parlamentní komise “Etika a právo v medicíně” kontextuálně doporučuje ve své zprávě zákonnou úpravu, jež zajistí právní nárok pacienta na požadovanou paliativní péči. Doporučuje rovněž zákonnou úpravu ohledně právního nároku na uvolnění z práce osob, které doprovázejí své nevyléčitelně nemocné nebo umírající příbuzné či blízké a pečují o ně. Typy pacientů a délka nárokované péče jsou přitom blíže specifikovány a těmto osobám má být zajištěno sociálně právní zabezpečení a ochrana před propuštěním z práce. To vše patří k důrazu na vytváření důstojného životního prostoru pro nevyléčitelně nemocné a umírající. Tento německý návrh je tak v souladu s Chartou práv umírajících vydanou Radou Evropy.
Lidskoprávní argumentace v kontextu konce lidského života
Zkušenosti z diskusí o etickoprávních aspektech spojených s koncem lidského života ukazují, že jednotlivé strany často argumentují stejnými pojmy - a dospějí přitom k rozdílným závěrům. Evropský soud pro lidská práva často ve svých rozhodnutích uvádí, že právo na život je natolik klíčové, že by bez něho užívání všech ostatních práv a svobod nebylo možné. Poukazuje rovněž na skutečnost, že právo na život nelze interpretovat takovým způsobem, že by v sobě zahrnovalo i svou vlastní negaci, tedy právo zemřít. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře často zdůrazňuje důležitost lidské autonomie a práva na sebeurčení, ani z těchto principů nelze dovodit právo jedince zvolit si místo života smrt.
Právě zmíněná autonomie je často diskutovaným pojmem v souvilosti s rozhodováním v době stáří a nemoci. Autonomie jednotlivce je závislá na jemu dostupných informacích, schopnosti tyto informace zpracovat, ochotě a způsobilosti převzít zodpovědnost za svůj život a umírání - a zahrnuje i zodpovědnost vůči druhým. Respektovat autonomii nevyléčitelně nemocných a umírajících v paliativní péči představuje zohlednění biografie pacienta, rodinné dynamiky a poskytování jasných a pravdivých informací pacientovi i jeho příbuzným (včetně ověření, že jim rozuměli). Zachování autonomie pacienta není možné bez neustálého ujišťování se, zda správně rozumíme vůli nemocného člověka, i když ji není schopen vyjádřit stejným způsobem jako zdravý člověk.
Respekt k autonomii jednotlivce se u rozhodování o provedení, ukončení či neprovedení medicínských zákroků projevuje povinností vyžádat si jeho informovaný souhlas s plánovaným postupem. Z autonomie pacienta plyne také právo na odmítnutí nebo ukončení opatření, která jej udržují při životě, i kdyby byla z medicínského hlediska nezbytná a jejich odmítnutí či ukončení se podle “objektivních měřítek” považovalo za nerozumné. Právo na život tedy nedává státu nebo třetím osobám oprávnění léčit nositele tohoto práva proti jeho vůli. Nutit někoho k životu a působit mu tak proti jeho vůli utrpení by nebylo slučitelné s respektováním jeho lidské důstojnosti a vedlo by k porušení základního principu, že s člověkem nesmí být zacházeno jako s prostředkem k dosažení určitého cíle.
Lidé, kteří umírají nebo jsou nevyléčitelně nemocní, mají zvláštním způsobem nárok na náklonnost svých bližních a na solidaritu společnosti, protože jsou bezmocní a zranitelní. Musí se zajistit, aby nevyléčitelně nemocní a umírající lidé požívali ochrany, která garantuje jejich osobnostní práva, podporuje podle možnosti jejich způsobilost k sebeurčení a dovoluje jim, aby umírali v důstojných podmínkách. Pověření mírnit utrpení je důležitým prvkem lékařské péče na konci lidského života.
Závěrem
Lidská práva mají v otázkách týkajících se zdravotně postižených, nevyléčitelně nemocných a umírajících výsadní postavení, ale také hranice své působnosti. Jsou schopna zajistit jen rámcové podmínky základních zájmů lidského bytí. Základní lidská práva musí být následně rozvíjena konkrétními činy v jednotlivých životních situacích takovým způsobem, aby docházelo k naplňování lidské důstojnosti každého člověka.
Z právě uvedeného průřezu lidskoprávní ochranou zdravotně postižených, nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je zřejmé, že tázání se po lidských právech příslušníků těchto skupin má smysl. Zdravotně postižení, nevyléčitelně nemocní i umírající požívají stejných lidských práv jako ostatní osoby. Tato jejich práva však mají v řadě případů poněkud specifický obsah, který odpovídá překážkám, které tyto osoby musí překonat pro to, aby svých práv mohly využívat obdobným způsobem jako lidé, kteří nejsou zdravotně postižení, nevyléčitelně nemocní nebo umírající. V ojedinělých případech je pak možné uvažovat také o lidských právech, která by byla specifická pro některou z těchto skupin, jako je například právo na paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné a umírající.
Daniel Bartoň je právník a teolog
René Milfait je etik a vzdělavatel
Článek vznikl v rámci projektu "Lidská práva osob s postižením, nevyléčitelně nemocných a umírajících na pozadí nacistických sterilizací a programu Euthanasie", který podpořila německá nadace "Erinnerung, Verantwortung und Zukunft". V rámci projektu byla v nakladatelství Zdeňka Susy vydána také stejnojmenná publikace (více informací zde).
