Seznamka
Kardinála J. Ratzingera, později papeže Benedikta XVI., jsem nespatřila nikdy ani z dálky, zdravotní problémy mi znemožnily účast na pouti ve Staré Boleslavi v září 2009. Moje setkání s ním však byla přesto intenzivní.
Když jsem ještě za totality náhle konvertovala ke Kristu, jako kdyby se rozhrnul před mýma očima nějaký tajemný závěs. V prvotním nadšení jsem přečetla všechny knihy a brožurky o křeťanství a víře, které jsem měla tenkrát k dispozici. Nebylo jich moc, většina na cyklostylovaném papíře, často i pochybné kvality, nejen graficky, ale i obsahově. Navíc mi ještě chyběl cit pro rozlišení hodnotné a méně hodnotné literatury. Brzy jsem měla pocit, že jsem vyčerpala všechny zdroje, nic nového se už nedozvím, nenajdu už nic, co by mě vnitřně naplnilo. Moje nadšení a horlivost, jak už tomu u konvertitů bývá, klesaly, dostavily se první stavy vyprahlosti, bezútěchy, suchopáru. Pouštní otcové nazývají tyto stavy acedie. Neviděla jsem před sebou žádnou cestu ani budoucnost. Závěs, který se mi během konverze před očima rozhrnul, jako kdyby se opět zatáhl.
Byl rok 1990, začaly se objevovat nové knihy. Už ani nevím, jak se mi dostala do ruky nenápadná knížka vydaná brněnským nakladatelstvím. Na její obálce byla dvě velká červená písmena řecké abecedy alfa a omega, jinak nic zvláštního. Bez většího očekávání jsem do ní nahlédla. Již po několika stránkách jsem pocítila hlubokou vnitřní změnu, byla jsem vtažena do jiného světa.
"...abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží" (Ef 3,17-19).
Závěs, který přede mnou zapadl, se opět rozestoupil, do mé vyprahlosti a znuděnosti začalo proudit světlo. Pocítila jsem příliv nové síly, byla jsem schopna opět vstát a jít. Kniha měla název "Úvod do křesťanství", autorem byl jakýsi, tenkrát mně neznámý Ratzinger. To jméno mi zůstalo v mysli a srdci, i když jsem dlouho ani netušila, kdo to je, a už vůbec ne, kdo to jednou bude.
Pak jsem hltala jednu duchovní knihu za druhou, ale do ekleziologie jsem pronikala jen pomalu. Trvalo delší dobu, než jsem zaregistrovala, že v čele katolické církve stojí nějaký papež, tenkrát Jan Pavel II. Jeho zvolení jsem nesledovala, protože nastoupil několik let před mou konverzí. Ani nevím, jakou měli tehdejší věřící možnost tuto událost sledovat. Komunistický režim se snažil maximálně, aby k našemu sluchu proniklo co nejméně z osobnosti a myšlenek tohoto významného papeže.
19. dubna 2005 jsem mohla poprvé v životě spatřit, jak to probíhá, když na scénu vychází nový papež, nástupce svatého apoštola Petra a Kristův zástupce na zemi. Na balkón svatopetrské baziliky nejdřív přišel kardinál oznámit jeho jméno, pak jsem uslyšela s úžasem jméno toho, jehož kniha mi před mnoha lety pomohla duchovně povstat. Pak se rozhrnul závěs a spatřila jsem jeho tvář, kterou jsem dosud neznala, nebo jen matně. Nevím, co pro mne v té chvíli bylo větším zážitkem - že vidím poprvé v životě přicházet nového papeže, nebo že tím přicházejícím je právě Ratzinger, nebo obojí. V souvislosti s jeho novým jménem Benedikt XVI. (Benedictus = požehnaný) se mi vybavilo zvolání při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma: "Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!"
Pak již následoval pontifikát nabitý řadou duchovních a teologických úvah, homilií a katechezí, které měly jen jednu chybu, že vznikaly rychleji, než jsem je stíhala číst, natož vstřebat. Působily na mě stejně silně jako kdysi nenápadná kniha, zvedaly mě ze země, pomáhaly mi vstát a jít. Z toho plyne, že síly, které papeži ubývají, jsou jen fyzického rázu. O úbytku duchovních a duševních schopností nemůže být řeč: "I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme." (2 Kor 4,16)
Věřícím v Římě jsem někdy záviděla, že mohou Svatého otce pravidelně vidět a slyšet z okna Apoštolského paláce. Ale jeho myšlenky ke mně přicházely intenzivně i z té dálky. Někdo žertem poznamenal, že můj obdiv pramení právě z toho, že je daleko. Mně však byl právě skrze svoje slova a texty vždy neobyčejně blízko.
Jeho pontifikát byl nabitý také mnoha zahraničními cestami, ale i útoky z různých stran. Kolikrát jsem se se zděšením ptala, jak to ten člověk může zvládat, jak dokáže nést každý den takovou tíhu, a ještě u toho psát tak nádherné texty. Je to důkaz mimořádné Boží pomoci. Denně jsem si říkala, že to není možné, to přece nelze unést, něco se musí stát.
Něco se nakonec stalo, Bohu díky ne to nejhorší. Souhlasím se slovy janovského arcibiskupa, kardinála A. Bagnasca: "Neztrácí se ani postava papeže Benedikta, která zůstává v srdcích, a díky Bohu ani osoba Josefa Ratzingera."
Závěs, z něhož vyšel 16. 4. 2005 na balkón baziliky svatého Petra, za ním opět zapadne. Jak vystoupil před několika lety na světlo, tak poslední únorový den roku 2013 ustoupil do přítmí a ústraní. Zůstane však s námi nadále vnitřně spojen, bude nás duchovně doprovázet a pozvedat silou svých modliteb, možná mnohem intenzivněji než dřív. Modlící se a rozjímající papež, zvláště když je to Ratzinger a Benedikt XVI., bude darem pro svého nástupce, pro církev i pro svět.
