Seznamka
Benedikt XVI. byl tím, kdo začal užívat YouTube kanál, Facebook nebo třeba Twitter
Autor: Flickr.com / LeStudio1.com
V září 2009 mi bylo přáno prožít mešní oběť s Benediktem XVI. ve Staré Boleslavi. Své dojmy z Proboštské louky jsem tehdy shrnula do jedné věty, do nadpisu svého článku: Benedikt to zvládl. A dnes musím jen opakovat: Benedikt to zvládl – na sto procent!
Nebylo snadné stát se nástupcem Jana Pavla II. Joseph Ratzinger se ujímal úřadu pontifika s tím vědomím, že bude neustále srovnáván se svým předchůdcem a více či méně zůstane v jeho stínu. Dost možná se neubránil ani dojmu, že byl zvolen z určitých rozpaků, právě pro svůj pokročilý věk a pověst konzervativního „panzerkardinála“, který svým stylem profesora teologie překlene několik let, aniž by něco podstatného měnil nebo snad otvíral ožehavé problémy.
Benedikt XVI. se ovšem ukázal být silnou osobností; pro svůj pontifikát zvolil tu jedinou správnou cestu: zůstal sám sebou. Kdyby Jana Pavla napodoboval, působil by křečovitě a nepřesvědčivě. A zrovna tak by dopadl, kdyby se od něho chtěl za každou cenu odlišit. Karol Wojtyla a Joseph Ratzinger měli rozdílná charismata, zjednodušeně řečeno mediální hvězda a tichý intelektuál.
Benediktův pontifikát předznamenala jeho první encyklika Deus caritas est. Bůh je láska. Protože láska je největší ze tří božských ctností a je věčná. Víra a naděje jsou dočasné: na věčnosti se víra stane skutečností a naděje dojde naplnění. Kdežto láska zůstane, je věčná, nikdy nepomine. V tomto našem časoprostoru nám láska zprostředkovává nebe na zemi. Eros, agapé, filia – to jsou jen formy jediné lásky – caritas. Benedikt touto svou první encyklikou dal odpověď sekularizované společnosti: křesťanství se neodvrací od života, eros a agapé nejsou dvě rozdílné formy lásky. Dal tím odpověď i na obavy z vlastních řad: není sice tak otevřený a spontánní jako jeho předchůdce, ale docela jistě není ani chladný, přísný, asketický teolog.
Mnohokrát bylo řečeno, že církev je v krizi. Ovšem v krizi je celá postmoderní společnost. Protože církev je tvořena lidmi, je logické, že se musí týkat všechny společenské problémy. Petrova rybářská loďka pluje po vlnách světa a je jimi zmítána. A Joseph Ratzinger se jejího kormidla ujal ve velmi bouřlivém období. V době bezprostředně po II. vatikánském koncilu vládl optimismus, zdálo se, že všechny těžkosti budou v dohledném čase vyřešeny. Podobná euforie zavládla po pádu komunismu, zdálo se, že Evropa se musí vrátit ke svým křesťanským kořenům. Nestalo se tak. Můžeme se ptát proč, ale odpověď nebude jednoduchá. Benedikt XVI. byl mužem koncilu, věděl, že církev Kristova se nemůže stát opevněnou citadelou tradici věrných katolíků. Koncil zasedal v době, která mu dávala znatelné limity – jedním z nich byla existence komunistického impéria, rozděleného světa. Proto se koncilní otcové dohodli, že se nebudou vyjadřovat ke komunismu. Tehdy se totiž zdálo, že svět bude rozdělen na hodně, hodně dlouho. Možná proto byly některé závěry koncilu vykládány příliš povrchně a zjednodušeně. Komunistický systém se zhroutil, a tak se mohly naplno projevit další problémy postmoderního světa. Mnozí doufali a očekávali, že se někdejší strážce Magisteria, známý svým kritickým postojem k některým reformám, navrátí k původní liturgii. Jeho Motu proprio z r. 2007 bylo takovým vstřícným krokem vůči těm, komu je tento způsob slavení Eucharistie bližší. Benedikt dokonce vyšel ještě dál, na půl cesty k těm, kdo se vzdálili: k biskupům FSSPX. Svůj vstřícný krok si ovšem načasoval poněkud nešťastně, vzápětí se jeden z těchto biskupů projevil jako popirač holokaustu. Vzhledem k papežovu německému původu to znamenalo pro bulvární média mimořádně tučné sousto. A velkoryse vstřícné gesto Svatého Otce si ti, kterým bylo určeno, zaměnili za první krok k „pokání“ a návratu před koncil. Jejich zklamání bylo a je bezmezné, jak o tom svědčí mnohé reakce na papežovu abdikaci.
Jedna z těchto domněnek se týká pedofilních a homosexuálních afér v církvi. O tomto smutném a nechutném tématu panuje přímo dojemná shoda mezi konzervativními katolíky, militantními ateisty typu Richarda Dawkinse a bulvárem. Papež to podle nich nezvládl. Tradiční katolíci volají po návratu před koncil, sekulární média papeže obviňují ze zatajování skandálů.
Pak je tu související hypotéza, že Benedikt utíká před odpovědností. „Z kříže se nesestupuje“ – to je výrok krakovského arcibiskupa Stanislawa Dziwisze. Tento postoj ee ovšem dá pochopit, vždyť právě Stanislaw Dziwisz byl do poslední chvíle s Janem Pavlem II., který vytrval na svém místě, před zraky celého světa, až do konce. Ne každý ale má na to, aby vydal takové svědectví. A smrt Jana Pavla II. byla logickým završením jeho života. Když se ohlédneme za jeho pontifikátem, pochopíme, že on prostě nemohl jinak. Stal se papežem v mimořádné době, a proto musel vydat i mimořádné svědectví.
A potom je tu ještě jedna obzvláště zlovolná domněnka: u papeže se projevil syndrom vyhoření, poznal, že koncil byl cestou do slepé uličky, a ve svém věku už nemá sílu to veřejně přiznat, a tak chce strávit svůj krátící se pozemský čas v ústraní. Do tohoto obrazu se dá krásně vkomponovat vidění sestry Lucie z Fatimy, „biskup v bílém“ v troskách Říma.
V r. 2009 jsem se velmi kriticky vyjádřila k infantilnímu skandování provázejícímu papežův pobyt u nás, ale teď se mi vtírá jeden z těch naivních sloganů: „Benedikte, ty jsi borec, ateismu ledoborec“. Benedikt je totiž opravdu „borec“, má odvahu přijít s něčím, co tady ještě nebylo: aby papež, dobrovolně a po svém zralém uvážení, odstoupil. Projevil moudrost a odvahu. A dá se říct i „ateismu ledoborec“ – vždyť svým odstoupením vydal i svědectví sekularizované společnosti: církev není spolek staromilců, držících se neměnných zvyklostí. Papež může složit svůj úřad tak jako kterýkoli diecézní biskup.
Mě osobně nejvíce těší, že emeritní papež nezmizí někde za zdí trapistického kláštera. Že zůstane ve Vatikánu, v novém, klidném domově, kde už na něho čeká kočka Contessina, milovaný klavír a psací stůl. A tak nám zbývá už jen jedno přání: aby Benedikt ještě prožil pár krásných let na této zemi. Rádi se necháme překvapit jeho další zajímavou knihou.
