Opravdové následování znamená vytržení z dosavadních existenčních jistot, cestu do neznáma až k obětování vlastního života:"Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej" (Mk 8,34-38).
Pán své učedníky zahrnul mnoha dary. Dal jim moc uzdravovat, vyhánět nečisté duchy a probouzet mrtvé, ale zároveň jim zakázal přijímat peníze a brát si cokoliv na cestu. Chce, aby sloužili a hlásali evangelium zcela nezištně:"Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte." Předpovídá sobě i jim nejistotu, nepřátelství a pronásledování, neboť "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28).
Ale učedníci byli nechápaví a vybírali si z jeho slov vždy jen to, co se jim hodilo nebo líbilo. Když upozorňoval, že musí jít do Jeruzaléma trpět, Zebedeovi synové se hádali o místa po jeho pravici a levici. Při sestupu z hory Proměnění se učedníci dohadovali, co to znamená "vstát z mrtvých". Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to spojili se slovy o utrpení a kříži. Petr však zareagoval na předpověď utrpení, že se to nesmí stát, načež ujišťoval, že je připraven pro Pána i zemřít. A nakonec ho zapřel.
Nejčastěji se na Pána obraceli ti, kdo nic neměli nebo něco ztratili či právě ztráceli - malomocní, slepí, němí, ochrnutí, setník, kterému onemocněl sluha, žena s krvotokem, představený synagogy, jemuž umíralo dítě. Jindy k němu přicházeli tací, kteří toho vlastnili naopak moc a nevěděli si s tím rady - bohatý mladík nebo celník Zacheus. Ale zříci se všeho přebytečného a překážejícího dokázal nakonec ten z nich, u něhož by si to předem nikdo netipl - Zacheus.
Na otázku, jestli chceme opravdu následovat Krista, odpoví jistě většina z nás kladně. Ale prorok Jeremiáš neupozorňuje bezdůvodně na nepolepšitelnost a nevyzpytatelnost lidského srdce. Psychologové mluví o temných silách podvědomí. Apoštolé to jistě mysleli upřímně, avšak jejich vztah k Pánu Ježíši měl velmi lidskou dimenzi. Svůj život viděli hmotně a pozemsky, chtěli se mít dobře, nějak se přiživit na jeho budoucí vládě, slávě a moci. Jakmile se vynořilo nebezpečí a komplikace, podlehli panice a rozutekli se. Teprve po Zmrtvýchvstání a Letnicích se z nich stali jiní lidé, jak se dočítáme ve Skutcích.
Následování Krista není možné bez přijetí reality kříže, ale také naděje na Zmrtvýchvstání. Svými možnostmi, silami a schopnostmi to nedokážeme, neboť "Beze mne nemůžete činit nic" (J 15,5). Je potřebné prosit o světlo, sílu, milost, aby pronikly do našich nejhlubších, nejskrytějších a nejtemnějších stránek, a hledat duchovním uzdravení. "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky" (Mt 9,12-13).
Různé slabosti a chyby nám budou v tom procesu překážet, klást odpor, někdy až srážet k zemi. Každý v sobě nosí nějaký ten osten, o němž píše svatý Pavel, který kvůli němu volal třikrát k Pánu, aby ho toho zbavil. Bylo mu řečeno: "Stačí, když máš mou milost vždyť v slabosti se projeví má síla." A Pavel nakonec pochopí, že právě když je sláb, je silný (2 Kor 12,10).
Kateřina Tetivová napsala pro Magazín ChristNet i zamyšlení o eutanazii. Autorka vystudovala teologii. Vyučuje na zdravotnické škole.