Portrét "ministerského kabinetu" papeže Františka

ilustrační foto: Bazilika sv. Petra ve Vatikánu
Autor: Wikipedia.org / Ben Mitchell / Creative Commons

Vatikán v sobotu 13. dubna oznámil, že papež František jmenoval 8 kardinálů jako svůj poradní sbor, který by mu měl pomoci s vedením církve. Jedná se o první konkrétní krok na cestě k reformě, jež visela ve vzduchu před začátkem konkláve, během kterého byl zvolen papežem nepravděpodobný kandidát z Latinské Ameriky.

Kardinálové jmenovaní do této nové role jsou: 

· italský kardinál Giuseppe Bertello, předseda Papežské komise pro Vatikánský stát

· chilský kardinál Francisco Javier Errázuriz Ossa, penzionovaný arcibiskup Santiaga

· indický kardinál Oswald Gracias, arcibiskup Bombaje

· kardinál Laurent Monsengwo Pasinya z Demokratické republiky Kongo, arcibiskup Kinshasy

· americký kardinál Sean O'Malley, arcibiskup bostonský

· německý kardinál Reinhard Marx, arcibiskup Mnichova a Freisingu

· australský kardinál George Pell, arcibiskup Sydney

· honduraský kardinál Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga, arcibiskup Tegucigalpy

Tajemníkem skupiny byl jmenován biskup Marcello Semeraro z italského Albana.

Zde je 5 nejzajímavějších postřehů týkajících se tohoto poradního sboru, který bude pravděpodobně nejdůležitějším myšlenkovým partnerem nového papeže. 

1. Kabinet, ne odborná komise

Z některých prvních zpráv vyznělo, že tento sbor má za úkol pomoci papeži Františkovi reformovat římskou kurii. Pokud ale čteme ono prohlášení ze soboty 13. dubna, píše se v něm ještě něco jiného. Nejdůležitější věta říká, že František ustavil tento sbor k tomu, “aby mu radil, jak vést světovou církev” a až teprve poté, “aby prostudoval možnosti zrevidování Apoštolské konstituce papežské kurie, dokument Pastor Bonus”.

Jinými slovy: reforma kurie je pouze úkolem číslo 2. Jejich prvním úkolem je radit papeži při jeho rozhodování ohledně světové církve. A není tedy prakticky téměř nic, co by stálo mimo rámec působnosti této osmičlenné skupiny.

Připodobníme-li to k běžné vládě, nejedná se o speciálně sestavenou komisi, která by byla zřízena k tomu, aby vyřešila jeden určitý úkol, jako je reforma sociálního zabezpečení, nebo podání návrhu na uzavření vojenské základny. Toto uskupení spíše působí dojmem „ministerského kabinetu“ - orgánu, který poskytne radu ohledně téměř všeho, co přijde „ministerskému předsedovi“ na stůl.

2. Žádní přitakávači

Podíváme-li se na seznam osmi kardinálů, které papež František vybral, zjistíme, že se nejedná o přitakávače, kteří by papeži měli říkat pouze to, co chce slyšet. Jedná se o silné osobnosti.

Kardinál George Pell ze Sydney je možná zapřísáhlý dogmatický konzervativec, ale v období, které předcházelo konkláve, byste jen stěží hledali člověka, který by více než on tak otevřeně kritizoval dysfunkční vatikánské vedení. Je znám jeho výrok na účet církevní správy za papeže Benedikta: “Vládne většina lidí v papežově okolí a ne vždy nejlépe.”

Kardinál Oscar Andres Rodriguez Maradiaga se již také dostal do křížku s vatikánskými představiteli včetně salesiánského kardinála Tarcisia Bertoneho, se kterým byl ve sporu kvůli kompletnímu přepracování chodu Caritas Internationalis. Bostonský kardinál Sean O'Malley společně s vídeňským kardinálem Christophem Schönbornem zase vytkli kardinálu Angelu Sodanovi to, že označil veřejnou kritiku církve za její nečinnost v případech sexuálního zneužívání mladistvých v církvi jako “malicherné drby”.   

V průběhu let se jak konžský kardinál Laurent Monsengwo Pasinya, tak indický kardinál Oswald Gracias zasazovali o to, aby byla národním církvím a regionálním biskupským konferencím dána větší svoboda.  

Toto vše naznačuje, že se papež František obrátil na duchovní v církvi, kteří mu nejspíš dají skutečnou radu a ne pouze přikývnutí.

3. Kolegialita na několika úrovních

Rozhodnutí vytvořit tuto skupinku poradců je ve svém důsledku důkazem kolegiality, kterou rozumíme dělení pravomocí, a to alespoň na třech úrovních.

Tím, že papež František postavil tyto představitele různých diecézí z celého světa na vrchol mocenského řetězce, papež dává v první řadě jasně najevo, že Vatikán musí být odpovědný místním národním církvím a ne naopak, jak tomu bývalo až doposud. V tomto ohledu se jedná o vyslyšení volání po větší kolegialitě – volání, které se rozeznělo během Druhého vatikánského koncilu.

Zadruhé - tato skupina je zřetelně vybrána tak, aby v ní byl alespoň jeden zástupce z každého světadílu. Když těmto kardinálům vatikánský státní sekretář Tarcisio Bertone předminulý týden jménem papeže Františka volal a ptal se jich, zdali by ono jmenování přijali, některým z nich bylo výslovně řečeno, že mají reprezentovat svoji zeměpisnou oblast.

Zatřetí - v této skupině figuruje současný president Komise biskupských konferencí zemí Evropské Unie (mnichovský kardinál Reinhard Marx) a president Federace asijských biskupských konferenci (Gracias), podobně jako někdejší president Sympozia biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru (Monsengwo Pasinya) a president Rady latinskoamerických biskupských konferencí (chilský kardinál Francisco Javier Errázuriz Ossa).

Ti, kteří byli vybráni, určitě nebyli vybráni náhodně. Jejich volba signalizuje posílení role biskupských konferencí, jak na národní, tak regionální úrovni pod Františkovým vedením.

4. Přistřižená křídla vatikánského státního sekretariátu

Od svého zvolení papežem se v Římě množí spekulace o tom, koho by František mohl jmenovat novým státním sekretářem. Má se za to, že tato volba je klíčovou pro posouzení toho, jak vážně to myslí papež František s reformami.

Ve světle oznámení o vytvoření poradní skupiny již ale není tak rozhodující, kdo převezme štafetu po Bertonem, protože se zdá jisté, že funkce státního sekretariátu ztratí pod Františkovým vedením něco na svojí důležitosti. Místo stávajícího statutu über-oddělení papežské kurie, kde se vytváří všechna důležitá rozhodnutí o správě katolické církve, se může náplní sekretariátu stát úřední podpora papeže a jeho osmičlenného poradního sboru.

I bez této nové skupinky by teď pravděpodobně byla osoba státního sekretáře více v pozadí. Vše, co se týče úředního stylu bývalého kardinála Jorge Maria Bergoglia z argentinského Buenos Aires, nasvědčuje tomu, že preferuje vzít všechna důležitá rozhodnutí do vlastních rukou raději než spoléhat na svoji úřednickou “pravou ruku”.  Vytvoření “skupiny osmi” navíc představuje odmítnutí nadměrné závislosti papeže Františka na běžných byrokratických strukturách.

Italský novinář Paolo Rodari byl první, kdo podal zprávu o papežově novém kabinetu. Ta vycházela z vyjádření papeže Františka několika toskánským biskupům z 12. dubna. Rodari popsal možné důsledky pro státní sekretariát takto: “Bude existovat i nadále, ale bude podstatně oslabený.”

5. Proměna úloh kardinálů Rodrigueze Maradiagy a O'Malleyho

Není nic, co by zčeřilo vody v církvi tak jako zvolení nového papeže. Zejména pak v tom smyslu, že kdo je v církevní hierarchii nahoře, se může ocitnout dole a zase naopak. To, jak si papež František vybral své dva poradce do své skupiny - Rodrigueze Maradiaga z Hondurasu a Seana O'Malleyho z Bostonu - názorně dokládá tento princip.

Ještě nedávno nehrál Rodriguez Maradiaga v podstatě žádnou důležitější roli. Ve Vatikánu ho mnozí vnímali jako příliš středo-levicového, zejména v jeho názorech na ekonomiku nebo sociální spravedlnost. V roce 2002 si přihoršil jistými nepatřičnými poznámkami o církevní krizi v důsledku sexuálního zneužívání dětí a některým lidem přišlo, že dost dobře nezvládnul situaci kolem honduraského převratu v roce 2009. Navíc také v roce 2011 ve Vatikánu prohrál interní debatu ohledně chodu Caritasu. 

Nyní je ale obecně považován za jednoho z těch, kteří se zasadili o zvolení papeže Františka a byl požádán, aby figuroval jako koordinátor této nové skupiny osmi kardinálů. Je možné, že co nevidět bude sedmdesátiletý Rodriguez Maradiaga považován za druhého nejvlivnějšího představitele církve, hned po samotném papeži Františkovi.

Sean O’Malley je pak americký kardinál, kterého zná papež nejlépe. Mluví plynně španělsky, byl hostem arcibiskupa Bergoglia v Buenos Aires před dvěma lety a s novým papežem mají mnoho společných přátel napříč latinskoamerickou církví.     

Co víc, kardinál O’Malley je zjevně nejlépe sladěn s náturou nového papeže. Oba vychází z tradice řeholního společenství (papež František je jezuita, O'Malley je kapucín) a oba zcela jasně následují příklad Františka z Assisi. Přídavná jména, kterými bývá typicky charakterizován nový papež František, jako jsou: prostý, pokorný, blízko lidem, jsou ta samá, kterými je běžně častován O'Malley.

V roce 2004 se O'Malley svěřil: “Občas žádám Boha, aby si mne k sobě povolal a nechal tuhle práci dodělat někoho jiného.” Jeho dnes veřejně známá slova vypovídala o tom, jak byl vytížen správou bostonské diecéze. (O'Malley převzal bostonskou diecézi v roce 2003 po zkompromitovaném kardinálu Bernardu Lawovi během největšího skandálu sexuálního zneužívání dětí v historii americké katolické církve. pozn. překl.)

Po čase to vše O'Malley ustál a nyní se zdá, že se z něj za papeže Františka stane podobná osobnost jako byl kardinál John O'Connor za Jana Pavla II. nebo čím byl kardinál Timothy Dolan papeži Benediktovi – papežova pravá ruka nejen ve Spojených státech amerických, ale v celé Severní Americe a ve většině anglicky mluvících zemí.