Seznamka
Ilustrační foto: Do makovice věže kostela vložili i dnešní bankovky. Poznámka pro zloděje: tisícovky to ale asi nebudou..
Autor: Wikipedia.org / Jakub Škoda / Creative Commons
Je zřejmé, že z argumentačního hlediska se jedná o téma „s vysokým potenciálem“ – ať už z pozice zastánců, tak z pozice odpůrců. Diskusí založených na argumentech však najdeme pomálu. Ano, o církevních restitucích se sice „diskutuje“ leckde: stačí se podívat na libovolné fórum pod článkem, v němž jsou církevní restituce zmíněny. Vršení protichůdných názorů doplněných o „etické“ soudy a iracionální útoky nelze považovat za argumentativní diskurs, stejně tak jako vytváření internetových žump.
Petice Křesťané proti zákonu o církevním majetku a s ní volně související článek jednoho z jejích signatářů, psychologa a teologa Jeronýma Klimeše (Restituce ano, ale podstatně menší) přináší významné argumenty, avšak v současném společenském klimatu nedošlo v širším měřítku na tříbení názorů v těchto textech obsažených.
Předesílám, že se nepočítám mezi věřící, odmítám z mnoha důvodů dnes módní postoj „věřím v Boha, ale nemohu se přihlásit k (jakékoliv) církvi“ a prosazuji naprostou odluku církve od státu. Ale zatímco někteří křesťané se v uvedené petici vyslovovali proti současnému návrhu církevních restitucí, pokusím se jako nekřesťan některým argumentům uvedených ve zmíněných dokumentech oponovat, nebo naznačit, jaká data jsou pro oponování potřeba, a případně pokládat otázky souvisejících s důsledky některých soudů. Inspirace forbínou „Koupím hrobku – prodám hrobku“ Voskovce a Wericha je čistě náhodná.
Teze: rozsah majetku, o který jde, odpovídá majetku, který vlastnila církev v dobách, kdy se k církvi hlásilo podstatně více obyvatel než v současné době. Bylo by proto vhodné rozsah vraceného majetku vhodným způsobem zredukovat.
Ano, v době před rokem 1948 bylo v ČR výrazně více věřících. Jejich pokles byl však spojen s působením komunistické diktatury, která majetek církví konfiskovala a rovněž zahájila financování platů duchovních z veřejných prostředků. Pokles příznivců církví nelze oddělovat od opatření, jejichž součástí bylo i zabavování církevního majetku. I v ostatních nekomunistických zemích docházelo a dochází k poklesům počtů věřících, nicméně úbytek v socialistickém Československu i ostatních socialistických zemí byl výraznější než v zemích, které nepostihla vláda komunistických stran. Nebylo by proto smysluplnější – pokud by se objem vraceného majetku snižoval, vycházet spíše z úbytku věřících u nesocialistických sousedů? (Nebo se chceme přiblížit spíše situaci: „Víte, on váš otec sice měl továrnu, a ta by se dřív rozdělila mezi vás a vaše tři bratry, ale dneska už vaši bratři nežijí – protože se na nich podepsaly léta nucených prací a psychické vydírání – takže vám vrátíme jen čtvrtinu vašeho rodinného majetku.“)
Teze: rozah majetku odpovídá situaci, v níž církev zajišťovala výrazně více („bohulibých“) činností než v současné době, kdy řadu těchto činností (např. v sociální, zdravotní či kulturní sféře) vykonává v současné dob stát. Není proto důvod, aby byl církvím vracen majetek v tomto rozsahu.
Jistě, v dřívějších dobách byla církev v daleko větší míře nositelem vzdělanosti, kultury a zajišťovala či zastřešovala mnohé sociální a zdravotní služby, a ty v dnešní době skutečně zajišťuje převážně stát a jeho instituce a částečně též neziskové společnosti. Nikdo si ale neklade otázky týkající se efektivnosti poskytování těchto služeb. Zvládá to stát v současné době efektivněji, než by to zvládala církev? Nebylo by vhodné spíše směřovat k původnímu modelu, kdy církev měla na starosti podstatně více této „agendy“? Pokud stát zajistí tyto služby efektivněji než církev, je přirozené, aby tak činil spíše stát než jiné instituce, ale současná zkušenost naznačuje spíše opak. Pokud stát tyto služby poskytuje méně efektivněji, než by to dělala církev, je otázkou, co je skutečně v zájmu daňového poplatníka. Tyto otázky je tedy potřeba řešit v širším kontextu spolu s otázkami směřování koexistence církve a státu. Fundovanou debatu na toto téma však nikdo neotevřel.
Mimochodem, obraz církve je ovlivněn zejména tím, co dělá: pokud „církvím přidělíme kostely a odkážeme je pouze do duchovní sféry“, bude pohled nevěřících na církev výrazně jiný, než pokud by role církve byla širší (církevní nemocnice, hospic, dům pečovatelské služby).
Teze: majetek, který připadne církvi, se velmi rychle rozkrade a skončí u lidí s poněkud problematickými morálními profily. Bylo by proto vhodné redukcí množství navraceného majetku tomuto riziku zabránit.
Již zmiňovaný signatář petice, Jeroným Klimeš, razí tezi, že v partnerských vztazích je dobrým prediktorem chování v budoucnosti chování partnera v minulosti. Vztáhněme tento přístup k církvi a restitucím, resp. majetku. Některé řády již v minulosti dostaly zabavený majetek. A tak byl třeba v klášteře, který řád získal v žalostném stavu, vybudován fungující malý pivovar, v jiném klášteře jsou pořádány kulturní akce a smysluplné konference atp. Proč se nikdo nezaměří na to, co se s tímto navráceným majetkem stalo? Kolikrát došlo k vytunelování a kolikrát došlo k tomu, že navrácený majetek byl spravován s péčí řádného hospodáře? A jak je tomu v případě státu (kdyby majetek státu zůstal, riziko rozkradení by nehrozilo)? Opět zde schází vhodné podklady.
Tolik k některým tezím zmíněných skupin.
Když jsme u těch podkladů a dat: často se skloňují horentní sumy, které mají být převedeny na církve a doplňuje se u nich působivé nominální nafouknutí vzhledem k inflaci. Pozoruhodné je, že se široce neoperuje s částkou, kterou stát použil na financování církví od roku 1989 právě se započtením inflace, tj. vzhledem ke dnešním cenám… Toto číslo by totiž poskytovalo jakási měřítka i na objem restitucí.
Díváme-li se do internetových diskusí, je mnohdy zřejmé, že postoj „církvím nic nevracet“ se typicky opírá o přesvědčení, že církev nezískávala v průběhu své historie svůj majetek poctivě, a není tedy „spravedlivé“ jí tento majetek navracet. Je ale nutné podotknout, že zde typicky dochází ke směšování časových rovin. To, že církev nezískala svůj majetek poctivě, totiž mnozí dovozují na základě posuzování vzhledem k současnému nastavení společnosti a současným normám, nikoliv však k normám a zvyklostem tehdejším.
Podívejme se na fiktivní příklad: není úplně těžké si představit, že za několik málo stovek let bude považováno za nemorální, jakým způsobem získává prostředky dnešní stát a jakým způsobem s nimi nakládá (např. ke skryté podpoře podnikání různých privilegovaných subjektů…). Pokud by mezi tím byl převeden státní majetek na nějakou, dejme tomu, nadnárodní instituci, která se později ukáže jako překonaná, a tento majetek by se následně navracel státu, museli by ti, kteří dnes zastávají názor „nevracet – získáno nemorálně“, v budoucnu (pokud ctí konzistentnost názorů) být úplně stejným způsobem proti navracení majetku státu…
