Vinšované léto, ó nebeský máji

Jedna z nejslavnějších ikon znázorňujících Pannu Marii – Bogorodica Vladimirskaja, Rusko, 12. stol.
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Po neobyčejně dlouhé zimě jsme se dočkali květnových dnů. I naši předkové znali dlouhou, nekonečnou zimu, a proto s radostí zpívali:

Vinšované léto, ó nebeský máji… Líbezně nás volá Panenka Maria, Matka vambeřická, ta nás očekává…

Květen, máj, je odedávna spojován s mariánskou úctou, která našla svou liturgickou formu v takzvaných májových pobožnostech. Nedá se přesně určit, kdy a jak vznikly, jejich kořeny nejsou jednotné. Jisté je jen to, že jejich předobrazem byly tak řečené májové modlitby za příznivé počasí a vláhu, aby zasetá úroda mohla zdárně vzejít, aby květy šťastně dozrály v plody. Modlitby za úrodu postupně přešly na všechno rozkvetlé, tedy i na květiny, rozvíjely motivy květů v Písmu – „jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách“, spontánní zbožnost nemohla přehlédnout mystické spojení květu a plodnosti. A protože do měsíce května vždy zasahuje liturgické velikonoční období, je pochopitelné, že rozkvétající přírodě je přisuzována radost ze Zmrtvýchvstání Krista. Tato radost je pak především radostí jeho matky.

V květnu se vzpomíná i Navštívení Panny Marie a její líbezný a vznešený chvalozpěv Magnificat – velebí má duše Pána.

V našich zemích mělo pro mariánskou zbožnost rozhodující význam čtrnácté století, kdy Karel IV. s Arnoštem z Pardubic zavedli tradici ranních votivních mariánských mší. Tyto mše se konaly celý rok a pro svoje votivní zaměření původně neměly vztah k liturgickým dobám. Časem ovšem liturgický rok nezůstal bez vlivu. Jak známo, zásadním způsobem se uplatnilo období adventní, které dalo vznik rorátům. Z velikonočního období sice nic podobného nemáme, přesto právě tady se dá vystopovat prvopočátek pozdějších májových pobožností. Dá se předpokládat, že do ranních mariánských mší v měsíci květnu se promítla Mariina radost ze Zmrtvýchvstání a její chvála a oslava. S jistotou víme, že v tomto čase naši předkové zpívali antifonu Regina coeli laetare alleluja, quia quem meruisti portare alleluja – ten, kterého sis zasloužila nosit, být jeho matkou.  Jak známo, středověk měl v oblibě tropování, a tak možná právě zde mají počátek pozdější mariánské písně.

Dalším pramínkem byla večerní modlitba Anděl Páně („klekání“) a rodinné modlitby k Panně Marii. Od prvních století byla spojována se symbolikou květin, období gotiky  přidalo symbol uzavřené zahrady. Proto měsíc květen začal být spojován právě s Marií.

Ovšem májové pobožnosti, tak jak je známe dnes, se poprvé konaly v Itálii, roku 1784. Z Itálie se rozšířily nejprve do Francie, kde už předtím byly oblíbené rodinné májové modlitby k Panně Marii. Původně lidová zbožnost zde dostala liturgickou formu. Navázala na pozdní baroko a upevnila se v „dlouhém devatenáctém století“. Liturgicky se vycházelo ze struktury nedělního požehnání, což znamenalo promluvu, na kterou navazoval zpěv litanií a závěrečné požehnání.

A jak je to v dnešní době? Po II. Vatikánském koncilu bylo vysloveno mnoho námitek proti přemíře různých pobožností. Mnohým projevům lidové zbožnosti, i církví uznaným a kultivovaným, byla a je vytýkána určitá povrchnost, líbivost a podbízivost. A právě májové pobožnosti byly posuzovány tímto úhlem pohledu. Jistě, povrchnímu pozorovateli se mohou jevit jako relikt baroka rozředěný sentimentalitou devatenáctého století. Ale skutečnost je jiná. Především litanie znamená v překladu prosbu. Dá se definovat jako responsoriální modlitba, která je inspirována žalmy. Litanií k Panně Marii existovalo původně mnoho, ale od roku 1601 je uznána jedině Loretánská litanie. Maria je v ní vzývána celkem 49 jmény. Není to nijak přebujelé – stačí si uvědomit, že základem jsou jen tři oslovení: svatá Maria, Svatá Boží rodičko, svatá Panno panen. Tento základ je pak rozvíjen a všechna jména jsou převzata z Písma.

Je skvělé, když se litanie zpívá; u nás se s převahou ujalo zhudebnění Pavla Křížkovského, které zlidovělo. Důležitá je i správná volba mariánské písně, protože májová pobožnost je jednou z mála příležitostí k uplatnění těch slok, které se obvykle nezpívají. Kdy jindy než právě v máji by mělo zaznít:… jako růže v Jerichu jsi krásná, jako ranní denice jsi jasná, oliva jsi krásná na poli, javor u vod v tichém údolí… Lilie jsi ze všech nejkrásnější, která vůni dýchá líbeznou, ze všech květů ty jsi nejmilejší, občerstvuješ duši znavenou…

Dovolím si citovat svého evangelického kolegu Zdeňka Susu: „Marie je biblická postava, které se během dvou tisíc let církve nejvíc ublížilo… sestoupila na zemi a svou moc rozdělila mezi milostné sošky a obrazy, rozeseté po tváři země. Tady katolická církev velice ustoupila lidové zbožnosti…“

Lidová zbožnost vyrůstá z archetypálních lidských potřeb. Na tom není nic špatného, ovšem musí být cestou, ne konečným cílem, jak to vyjádřil papež František: „Lidová zbožnost je cesta, která vede k podstatnému.“ Co je nebezpečné, to jsou někdy až dětské představy, touha mít před očima obrázek – anděla, světce, Panny Marie.  Podobně jako Židé pod horou Sinaj, Bůh v oblaku jim připadal příliš neuchopitelný, kdežto zlaté tele bylo jejich. Maria, jako žena a maminka, může srdci připadat bližší než Bůh v Trojici.

Na závěr opět nechám promluvit Zdeňka Susu: „Zvěst o pokorné služebnici Páně u Lukáše je jasná a čistá jako horský pramínek. Andělské pozdravení i Mariin jásot po pozdravu Alžběty jsou jednoznačné. Marie je první člověk, který uvěřil v Krista, je první křesťanka.“